Václav Klaus, 2. prezident České republiky

Václav Klaus se narodil 19. 6. 1941 v Praze na Vinohradech. Jeho otec Václav byl účetní, matka Marie pracovala jako pokladní i průvodkyně v galerii. Měli spolu ještě dceru Alenu, ta v roce 1968 emigrovala do Švýcarska.

Vyrůstal v Praze, hrál závodně basketbal, působil i v mládežnických reprezentačních výběrech. Na VŠE v Praze studoval zahraniční obchod, při studiích se seznámil s Lívií Mištinovou, vzali se v roce 1968. Narodili se jim synové Václav a Jan.

Václav Klaus mladší se rovněž angažuje v politice. V roce 2017 stanul na třetí pozici pražské kandidátky ODS pro volby do Poslanecké sněmovny, na níž získal v rámci své strany nejvíce preferenčních hlasů. V roce 2019 byl vyloučen z ODS a založil stranu Trikolóra hnutí občanů. Stal se jejím prvním předsedou.

Během totalitního režimu pracoval ve Státní bance československé, v roce 1987 nastoupil jako analytik do Prognostického ústavu Československé akademie věd.

V listopadu 1989 se prosadil v Občanském fóru (OF), 10. prosince 1989 byl prezidentem Gustávem Husákem jmenován československým ministrem financí ve vládě Mariána Čalfy. Stejnou funkci zastával i v dalším Čalfově kabinetu vzniklém po volbách v červnu 1990. V nich byl zvolen poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění (FS), kam kandidoval za Severomoravský kraj.

V řijnu byl Klaus zvolen prvním předsedou OF, nakonec se stal také jediným předsedou. Snaha o transformaci hnutí v politickou stranu vedla k jeho rozpadu na Občanskou demokratickou stranu (ODS) a Občanské hnutí.

ODS byla založena v dubnu 1991 na ustavujícím kongresu v Olomouci, Václav Klaus byl zvolen jejím předsedou. Ve stejném roce se také stal místopředsedou československé federální vlády.

Klaus byl zastáncem rychlých ekonomických reforem, na Slovensku kvůli nim byl značně neoblíbený pro své kroky k transformaci československé ekonomiky. Je mu připisována pozice jednoho z architektů české privatizace v 90. letech. Jedním z jejích kroků byla kuponová privatizace, při níž si občané za symbolickou částku mohli pořídit tzv. kuponovou knížku. Za kupony mohli získat podíl ve státem vlastněných společnostech.

Ve volbách v červnu 1992 Klaus obhájil mandát ve Sněmovně lidu FS za Severomoravský kraj. ODS se stala nejsilnější českou stranou. Její koalice s Křesťanskodemokratickou stranou (KDS) zvítězila a získala 48 ze 150 křesel ve Sněmovně lidu, dvakrát více než na druhém místě Hnutie za demokratické Slovensko (HZDS). ODS a HZDS se staly dominantními silami i v české, resp. slovenské, části Sněmovny národů.

Místo vedení federální vlády Klaus zaujal pozici předsedy české vlády. Účast ve federální vládě odmítl i předseda HZDS Vladimír Mečiar, zasedl do čela slovenské vlády. Pozice federální vlády vedené Janem Stráským z ODS byla oslabena, Klaus s Mečiarem zahájili diskuze o budoucí podobě státního soužití Čechů a Slováků. Dohodli se na konání referenda, na něj však nikdy nedošlo.

3. července 1992 nezískal Václav Havel dostatek hlasů pro zvolení prezidentem, v dalších volbách již nekandidoval. O dva týdny později byla přijata Deklarace Slovenské národní rady o svrchovanosti Slovenské republiky, když se pro ni vyslovilo 113 ze 147 přitomných poslanců. Dokument vyhlásil svrchovanost SR jako „základ suverénního státu slovenského národa“. O tři dny později rezignoval Václav Havel na post prezidenta ČSFR.

Hlavní diskuze české a slovenské delegace o budoucnosti země se odehrávaly ve vile Tugendhat v Brně. Tam také 26. srpna 1992 oznámili Klaus s Mečiarem svou dohodu na vznik samostatných států Česká republika a Slovenská republika k 1. lednu 1993. V dalších měsících probíhala jednání o vztazích samostatných zemí a dělení federálního majetku.

Klausova vláda pokračovala v rámci České republiky, koalici tvořila ODS, KDS, KDU-ČSL a Občanská demokratická aliance (ODA). Klaus rovněž vykonával dle Ústavy některé pravomoce prezidenta až do 2. února 1993, kdy zvolený Václav Havel složil slib a nastoupil do úřadu českého prezidenta.

V únoru 1993 proběhla měnová odluka, po níž koruna česká se stala platidlem v České republice a nahradila československou korunu, jíž se platilo i po zániku federace. Ve své knize 20 let české měny Klaus připomíná, že na odluku si dnes nikdo nepamatuje, protože měna byla rozdělena bez katastrofických následků, životy obyvatel změna nijak nezasáhla.

V lednu 1996 podal Klaus oficiální příhlášku České republiky ke vstupu do Evropské unie. Ve stejném roce se ODS sloučila s KDS, do voleb červnu zamířili jako jeden celek. Název Občanská demokratická strana zůstal nezměněn.

Ve volbách do Poslanecké sněmovny ODS zvítězila se ziskem 29,6 procenta, druhá skončila ČSSD vedená Milošem Zemanem. Oba kandidovali v Severomoravském kraji, ačkoliv ani jeden z území kraje nepocházel. Pravicová koalice však získala pouze 99 mandátů z 200, nakonec byla vyjednána menšinová koalice ODS, KDU-ČSL a ODA tolerovaná sociální demokracií. Zeman se na oplátku stal předsedou Poslanecké sněmovny.

Pozici předsedy vlády oslaboval bod koaliční smlouvy tří stran, podle něhož přijímání rozhodnutí vyžadovalo shodu všech koaličních partnerů. Vláda zvažovala společnou kandidátku pro první volby do Senátu v listopadu 1996, ODS ale nakonec sestavila vlastní kandidátku. Volilo se všech 81 členů horní komory, avšak jen třetina na standardní šestileté období. Další třetina byla volena na čtyři roky, jedna třetina na dva roky.

Neshody vládní koalice se projevily, když koaliční partneři občanských demokratů protestovali proti Klausovým výzvám, ať jejich neúspěšní uchazeči z 1. kola podpoří ve 2. kole kandidáty ODS. KDU-ČSL se dokonce spojila s ČSSD, což ODS poškodilo. I tak se ODS díky zisku 32 křesel stala nejsilnější stranou v horní komoře Parlamentu.

Zpomalení ekonomiky a přijímané tzv. úsporné balíčky vedly k propadu obliby vlády u obyvatelstva. Personální obměny vláda ustála, když její žádost o opětovné vyslovení důvěry byla v červnu 1997 vyslyšena většinou 101 hlasů.

ODS tehdy čelila tlaku kvůli podezření z nelegálního financování, Klaus byl rovněž terčem dlouhodobé kritiky ze strany místopředsedy ODS a ministra zahraničních věcí Josefa Zieleniece. Ten se později vzdal svých funkcí i poslaneckého mandátu, z vlády odešel i další člen ODS – ministr vnitra Jan Ruml. Místopředseda vlády Ivan Pilip vyzýval Klause k podání demise.

Událostem se začalo přezdívat Sarajevský atentát, neboť v té době se Václav Klaus nacházel na oficiální návštěvě v Sarajevu. Klaus podal demisi vlády a 2. ledna 1998 byla prezidentem Havlem jmenována poloúřednická vláda vedená guvernérem ČNB Josefem Tošovským.

Klaus odmítal obvinění z korupce, na mimořádném sjezdu ODS byl opět zvolen předsedou díky vítězství nad Janem Rumlem. Vnitrostranická opozice se odštěpila a seskupila se do Unie svobody, v jejímž čele stanul Ruml.

V „předčasných“ volbách v červnu 1998 poprvé Klaus kandidoval v Praze. ODS skončila na druhém místě s 27,7 procenty hlasů, nejsilnější byla ČSSD, jež získala 32,3 procenta hlasů.

Po neúspěšných snahách o vytvoření vládní koalice přistoupili sociální demokraté vedení Milošem Zemanem k nečekanému kroku. Sepsali tzv. opoziční smlouvu, která umožnila existenci menšinové vlády ČSSD s podporou ODS. Ta na oplátku získala křesla předsedů obou komor Parlamentu i vedení některých kontrolních orgánů. Klaus se tak přesunul do čela Poslanecké sněmovny, naopak Zeman stanul jako předseda vlády.

V roce 2002 Klaus obhájil poslanecký mandát poté, co opět vedl pražskou kandidátku ODS. Strana však skončila s 24,5 procenty hlasů na druhém místě za ČSSD a Klaus oznámil, že se nebude ucházet o znovuzvolení do funkce předsedy strany.

Na prosincovém kongresu ODS byl novým předsedou zvolen tehdejší místopředseda Senátu Mirek Topolánek. Klaus se stal čestným předsedou a kongres ho vyhlásil i jako svého kandidáta pro prezidentské volby.

V lednu roku 2003 se Klaus zúčastnil volby nástupce prezidenta Václava Havla. Postoupil až do třetího kola, v němž se utkal s kandidátem KDU-ČSL Petrem Pithartem. Klause ve třetím kole podpořilo 113 senátorů a poslanců, pro Pitharta hlasovalo o 29 zákonodárců méně.

Při stoprocentní účasti zákonodárců ve volbě potřeboval vítěz ke zvolení prezidentem nejméně 141 hlasů. Spolu s Klausem a Pithartem se o prezidentský úřad ucházeli také exministr spravedlnosti Jaroslav Bureš (kandidát ČSSD) a advokát a někdejší vojenský prokurátor Miroslav Kříženecký (kandidát KSČM).

Následovala druhá volba prezidenta, Klaus byl opět navržen, soupeřili s ním Jaroslava Moserová a Miloš Zeman. Zeman nepostoupil z prvního kola, ze Senátu postoupila Moserová, ze Sněmovny Klaus. Ve druhém a třetím kole prezident také nebyl zvolen. V těchto fázích volby získala Moserová vždy více hlasů v Senátu, Klaus naopak ve Sněmovně.

Klaus byl nakonec zvolen ve třetí volbě. Ve třetím, posledním kole, získal 142 hlasů, tedy o jeden více, než potřeboval ke zvolení. Volilo ho 109 poslanců a 33 senátorů. Jeho protikandidátovi Janu Sokolovi, který byl nominován vládní koalicí, dalo hlas 78 poslanců a 46 senátorů. Slib složil 7. března 2003, bez prezidenta strávila Česká republika 33 dnů. Ke stejnému dni skončil Klausův mandát poslance.

Klaus vyslovoval vážné výhrady vůči tzv. Lisabonské smlouvě, která měla reformovat některé instituce Evropské unie.

Ačkoliv byla podepsána již v prosinci 2007, trvalo téměř dva roky, než ji ratifikovaly všechny členské státy a mohla tak vstoupit v platnost. Na Klausův podpis se čekalo, neboť se Ústavní soud zabýval slučitelností textu smlouvy s českými právními normami.

V únoru 2008 se Václav Klaus ucházel o znovuzvolení do úřadu prezidenta republiky. Proti němu byl po mnoha týdnech vyjednávání navržen ekonom Jan Švejnar.

Zatímco Klaus se mohl spolehnout na podporu ODS, jejímž byl ještě tehdy čestným předsedou, Švejnar našel podporu u zelených, části lidovců, sociálních demokratů a komunistů. Souboj o post hlavy státu tak byl do poslední chvíle otevřený.

Ústavní proceduře předcházely nekonečné dohady politiků o způsobu volby. Zatímco ODS prosazovala od počátku volbu tajnou, ČSSD spolu s komunisty se přikláněla k veřejné volbě. Politici se nakonec usnesli na veřejném hlasování.

V úvodních dvou kolech první volby, která o novém prezidentovi nerozhodla, se Klaus opíral o většinovou podporu v Senátu, zatímco Švejnara prosazovala většina poslanců.  Rozuzlení nepřineslo ani třetí kolo, které se konalo další den. V něm rozhodovala prostá většina a Klause dělil od zvolení jediný hlas. Komunisté ve třetím kole nehlasovali ani pro jednoho z kandidátů. Třetí kolo bylo navíc poznamenáno spekulacemi o tom, že za absencemi některých zákonodárců nejsou zdravotní problémy, ale politický nátlak z té či oné strany.

Do druhé volby byla vedle Klause a Švejnara nominována i poslankyně Evropského parlamentu Jana Bobošíková, kterou jako kandidátku na prezidentskou funkci představili komunisté. Ještě před začátkem druhé volby vyloučila ČSSD ze svého klubu poslance Evžena Snítilého, který již dopředu avizoval, že podpoří Klause.

Bobošíková před hlasováním svou kandidaturu vzdala, neboť neměla vyjednanou dostatečnou podporu. Komunisté následně oznámili, že podpoří Švejnara pouze v prvních dvou kolech. I druhá volba byla veřejná. První ani druhé kolo ani tentokrát nerozhodlo. Pro Klause byla tentokrát vedle ODS i podstatná část lidoveckých zastupitelů a poslanec Snítilý.

Krátce před šestou hodinou byl po celodenním zasedání zvolen prezidentem opět Václav Klaus, který obdržel 141 hlasů z 279 možných. Klaus bezprostředně po svém znovuzvolení řekl, že „rozpolcenost politické scény se nesmí stát brzdou cesty vpřed“.

V prosinci 2008 se Václav Klaus na kongresu ODS vzdal funkce čestného předsedy strany. Ve svém projevu zdůraznil, že už delší dobu má problém identifikovat se s celou řadou postojů strany. ODS, která se podle něj odsunula do politického středu, označil za stranu spíše lobbistických zájmů než idejí.

Klaus podporoval výstavbu radaru v Brdech, který měl být součástí americké protiraketové základny v Evropě. Vláda premiéra Mirka Topolánka preferovala jednání v parlamentu namísto celostátního referenda, jednání zhatil pád jeho vlády na jaře 2009. V témže roce Spojené státy ustoupily od plánů na vybudování základny.

V roce 2010 Klaus hostil amerického prezidenta Baracka Obamu a ruského prezidenta Dmitrije Medveděva. V Praze podepsali smlouvu START, v níž se zavázali snižovat počty jaderných zbraní.

K tzv. chilskému incidentu došlo v dubnu 2011 při státní návštěvě Václava Klause v Chile. V hlavním městě Santiagu de Chile jednal se svým chilským protějškem Sebastianem Piñerou. Prezidenti podepsali dohodu o spolupráci v cestovním ruchu. Jednali také o Evropské unii, situaci v severní Africe, vzájemné spolupráci v oblasti průmyslu a obrany.

Česká televize v pořadu 168 hodin odvysílala záběry, z nichž je patrné, jak si prezident Klaus bere protokolární pero a schovává jej do kapsy. Video vyvolalo velké ohlasy nejen v České republice.

Skupina Těžkej Pokondr o záležitosti složila píseň Prejs to čmajz. „Samozřejmě, že mě to netěší a utrhl bych si ruku,“ řekla k incidentu hlava státu v roce 2012 v rozhovoru pro TV Nova.

Před koncem svého druhého prezidentského mandátu vyhlásil Klaus 1. ledna 2013 dílčí amnestii, která vyvolala značné kontroverze především svým druhým článkem, kvůli němuž byla ukončena řada kauz závažné hospodářské kriminality a korupce. Nejasnosti panovaly rovněž kolem přípravy amnestie.

Klaus kvůli amnestii čelil dokonce žalobě pro velezradu. Návrh podepsalo 28 senátorů a horní komora její text v březnu 2013 schválila. Ústavní soud však řízení zastavil, neboť Klaus již v té době nebyl prezidentem.

V lednu 2013 se poprvé v ČR konala přímá volba prezidenta. O nejvyšší funkci v zemi se ucházelo celkem devět osob, v prvním kole nikdo nezískal nadpoloviční počet hlasů, do 2. kola postoupili Miloš Zeman (24,2 % hlasů) a Karel Schwarzenberg (23,4 % hlasů). Ve druhém kole zvítězil Zeman, pro něhož se vyslovilo 54,8 % voličů, dostal přes 2,7 milionu hlasů.

Funkční období prezidenta Václava Klause skončilo 7. března 2013. Další den dopoledne, po několika hodinách bez hlavy státu, byl do úřadu uveden Miloš Zeman jako v pořadí třetí prezident České republiky.

Společně se svým bývalým kacléřem Jiřím Weiglem založil Institut Václava Klause. Dle svých webových stránek je „koncipován jako liberálně-konzervativní think tank s vlastní výzkumnou studijní činností, semináři, konferencemi a dalšími akcemi a programy pro odbornou i širokou veřejnost“. Institut často publikuje knihy o politických, ekonomických tématech a historii.

Klausova manželka Lívia působila mezi lety 2013 a 2018 jako velvyslankyně na Slovensku.

V průběhu pandemie koronaviru byl Klaus opakovaně pokutován za nedodržování opatření. Šlo například o navštívení restaurace, která měla být zavřená, Hygienická stanice hlavního města Prahy mu vyměřila pokutu 10 tisíc korun za veřejné vystoupení s odkrytými dýchacími cestami. Ministerstvo zdravotnictví jej také uvádělo jako jednu ze známých osob šířících dezinformace o pandemii.

V červnu 2021 vyjádřil, že nemůže vyloučit svou případnou kandidaturu v prezidentských volbách. Pokud se úřad neuprázdní dříve, budou se volby konat pravděpodobně v lednu 2023.