Za svým snem šel opravdu vytrvale a po letech dosáhl úspěchu. Od roku 2017 vlastní zříceninu Chřenovického hradu poblíž Ledče nad Sázavou a pracuje na jeho obnově.
Vzpomínáte si, kdy se u vás vášeň pro hrady probudila?
S tím se asi člověk musí narodit. Už když mi bylo nějakých osm deset let, byl jsem s mým tátou na výletě na zřícenině hradu Zubštejna u Bystřice nad Pernštejnem. Byl tehdy hodně zarostlý, neudržovaný. Ale krásný. Už tehdy jsem si uvědomil, že v takovém stavu ta památka prostě zůstat nemůže a je potřeba s tím něco dělat. Začal jsem se tedy o hrady zajímat, sháněl obrázky, knížky, informace. A pochopitelně jsem návštěvy různých hradů a zřícenin vyhledával, což ostatně činím dodnes.
Odtud je ale ke koupi zříceniny ještě pořád dost daleko…
Do roku 1989 bylo v podstatě nemyslitelné, aby si soukromá osoba nějaký takový objekt pořídila, i když nějaké výjimky asi byly. Po revoluci jsem pak někde v trafice zahlédl časopis a na obálce jsem uviděl titulek Koupili jsme hrad. V tu chvíli mi bylo jasné, že to nějak půjde, a za touto myšlenkou jsem si šel. Jenom jsem netušil, jak strastiplná a dlouhá cesta to bude.
Jak koupě hradu probíhá? Kde se takové nemovitost shání?
Je pravda, že začátky byly docela úsměvné. Když jsem třeba vyjel někde dál od Žďáru, tak jsem klidně zašel do tamní realitní kanceláře a poptal se, zda se tam někde nějaký hrad neprodává. Dívali se na mě tehdy pochopitelně jako na blázna. Obeslal jsem tedy několik majitelů hradů, kteří tyto objekty získali v restituci. Ale bez odpovědi. K informacím jsem se tedy musel dopracovávat stylem pokus – omyl. Postupně se ale už začaly objevovat i první hrady k prodeji.
 |
Takže jste využil příležitost?
To ještě ne, protože ne každá zřícenina by pro mě byla vhodná. Na internetu jsem třeba zjistil, že je k dispozici hrad Templštejn (nad řekou Jihlavou nedaleko Moravského Krumlova, pozn. red.). Lesy České republiky za něj chtěly přes půl milionu korun. Tehdy jsem se ale aukce ani neúčastnil, protože byl tento hrad na mě moc veliký a daleko – znamenalo by to příliš mnoho práce a času pro jednoho člověka. Tento případ mě však alespoň nějak nasměroval a svými radami a zkušenostmi mi hodně pomohl i následný majitel Templštejna David Hamza. Také s mnoha dalšími vlastníky hradů z okolí se navštěvujeme, vyměňujeme si zkušenosti a pořádáme společné akce.
A pak už jste objevil Chřenovický hrad, který naplnil vaše představy?
Chřenovice jsem znal už dávno, poprvé jsem tam byl v roce 1980 a pak ještě několikrát. Že by to mohlo být ono, mi docvaklo kolem roku 2014, kdy jsem také začal písemně komunikovat s Lesy ČR, které jej vlastnily. Čekalo mě skutečně dlouhé dopisování a i řada osobních jednání. Dočkal jsem se mnoha zamítnutí, ale byl jsem neúnavný a nedal se odradit. Zkoušel jsem dojednat třeba formu zápůjčky, nebo jen odkoupení věže. Bez úspěchu.
Nastudoval jsem si potřebné zákony a zjistil, že bych mohl hrad získat směnou za lesní pozemky, samozřejmě za splnění určitých podmínek. A právě touto formou, byť to ještě nějakou dobu trvalo a stálo to nemálo úsilí, jsem svůj vysněný hrad získal. Odkoupil jsem nakonec kus lesa v blízkosti zříceniny od soukromníka a směnil jej pak s Lesy ČR za hrad. Ale pro představu – jen od koupě lesa po dotažení směny do konce uplynulo tři a půl roku. A po celou tuto dobu hrozilo navíc riziko, že směna nedopadne z důvodu zájmu jakékoliv organizace – třeba místního obecního úřadu, který by měl přednost.
Od podzimu 2017 jste již hrdým majitelem Chřenovického hradu. Co vás zrovna na něm zaujalo?
Je relativně malý, což je pro mě naprosto ideální, a hlavně má nádhernou věž, která se dá teoreticky zastřešit. Navíc místo samé je přímo okouzlující, je tu klid a na podzim si tu člověk připadá jak v pohádce.
Jakou proměnou hrad za dobu, co jej vlastníte, prošel?
Jedním z bodů záměru, který jsem ostatně musel mít vytvořený a schválený, je odstranění některých stromů. Ve stráni nad tratí bojuji také s hustými a neprostupnými křovinami invazivních akátů. Co se samotného hradu týče, uzavřel jsem věž masivní mříží, abych měl zázemí pro nářadí a materiál. Před věží jsem s kamarády zhotovil dřevěné schodky a ve věži kovový žebřík a provizorní mezipatra z lešenářských trubek.
Ač je vše pouze provizorní, umožňuje mi to se uvnitř pohybovat a bezpečně pracovat na obnově věže. Jedná se hlavně o spárování a klínování zdiva, přičemž některé poškozené části bylo třeba nejprve částečně rozebrat a znovu vyzdít. Tato práce s kamenem je dost zdlouhavá. Aktuálně je již stavba také zakrytá provizorní střechou, aby dovnitř nepršelo. Krycí plachta, již jsem měl loni, byla totiž po roce na odpis.
Jaké jsou vaše další plány?
Rád bych kompletně přezdil korunu věže, přičemž část bude třeba nejprve rozebrat, protože je to vlastně jenom hlína a kamení, co se rozpadá v rukou. Zdivo prorůstají kořeny, zvířata tam mají nashromážděné ořechy, vše se drolí. Cílem je tedy jednak zabezpečení, aby lidé, co pod věží procházejí, nebyli v ohrožení. Dále se tím snažím vytvořit podmínky pro budoucí vybudování stabilní střechy.
Jak dopravujete na hrad materiál? Dostat se až k němu autem totiž nejde, že?
Různě. Zajedeme až tam, kam to jde, a pak se musí vše vynášet ručně nebo vytahovat pomocí různých kladek a dalších zlepšováků. A například všechno kamení na dozdívání nosí nahoru ochotně i sami návštěvníci zříceniny. U cesty mám cedulku s prosbou o pomoc s přesunem kamene. Kámen na opravy sbírám v blízkém okolí a u břehů potoka je vytěžený z prohlubování koryta. Jinak jako pojivo pro zdění používám maltu dle receptury, která je schválena památkáři v závazném stanovisku.
Hovořil jste o nové střeše. Jak bude jednou vypadat?
Dochované záznamy o tom, jakou podobu hradní věž kdysi ve skutečnosti měla, neexistují. Mohu tedy pouze vycházet z určitých indicií, jak to pravděpodobně bylo. V nejvyšších patrech věže byla nalezena kolekce železných šindelových hřebíků a je tedy reálné, že střecha byla krytá právě štípaným šindelem. A přesně tak to plánuji i já. Musím na to ale také získat potřebná stanoviska úřadů a v neposlední řadě sehnat i peníze. Teď mě navíc na dva roky plně zaměstná přezdívání koruny věže – přece jen se jedná o zpracování asi šedesáti tun kamene ve výšce dvaceti metrů – a pak se teprve lze bavit o budování střechy.
Práce na obnově památky zvládáte sám, nebo máte pomocníky? A kolik času tomuto koníčku obětujete?
Věnuji hradu velkou část svého volna. A když tam jedu, pobudu na místě obvykle celý den, protože cesta ze Žďáru trvá přes hodinu, takže jezdit pouze „na otočku“ moc smysl nemá. A pracovní pobyt na celý víkend je hodně náročný – přece jen po celodenní dřině je člověk unavený, špinavý, upocený a na hradě žádné zázemí není. Snažím se jezdit na hrad alespoň ve dvou, občas se mi na brigádu podaří vylákat kamarády, spolupracovníky z práce či rodinné příslušníky. Strávíme tam příjemný společný čas, posedíme u ohně, popovídáme si a zároveň pohneme s prací. Zapojují se i cizí lidé – pomoci mi v létě třeba přišli vedoucí z blízkého dětského tábora nebo i návštěvníci na hradě.
Chřenovický hrad
|
Zřícenina je celkem oblíbená jako nocoviště turistů i vodáků. Nevadí vám to?
Vůbec ne. Když se mi sejde parta přátel, tak tam také někdy přespíme. A když tam mohu spát já, proč by nemohli i ostatní? Pokud tam nějak nevyvádějí a nezůstane po nich nepořádek, nemám s tím problém. Jednou tam měla nějaká děvčata dokonce rozlučku se svobodou.
Je památka častým cílem turistů? A chtěl byste ji nějak víc propagovat?
Lidí chodí tak nějak středně – pár denně. V sezoně, a když je hezky, jich pak bývá víc. Na jednu stranu jsem rád, když zříceninu turisté navštíví, líbí se jim tam a podpoří mé úsilí třeba příspěvkem do kasičky. Ale že bych tady uvítal autobusy návštěvníků, to ne. Přijde mi právě ideální, že je hrad trochu stranou zájmu, a člověk na něm může strávit klidný den, aniž by mu přes rameno koukaly davy. Takže preferuji takový kompromis.
Zmínil jste kasičku na příspěvky – jaké další zdroje financí na obnovu zříceniny využíváte?
Hlavně svoji peněženku. Na většinu dotací totiž nedosáhnu, protože podmínkám mohu obvykle jen těžko vyhovět. Dost věcí na stavbu jsem sehnal třeba z druhé ruky, vše si dělám svépomocí, a takové náklady by se v případě dotací nedaly uznat. Jinak mám ještě zřízený transparentní účet, kam mi občas lidé přispějí. Někteří hrad podporují i pravidelně, za což jsem moc rád.
Na co peníze putují?
Všechny peníze jdou na hrad, materiál, nářadí, lešení a maximálně ještě na benzin do centrály nebo pily. Nejdražší zatím byla právě výkonná elektrocentrála, která mě stála 15 tisíc korun. Dopravu, jídlo a pití platím zásadně já. Velké náklady asi přinese i plánované zastřešení věže, takže šetřím už nyní.
Pořízením zříceniny jste si splnil dětský den. Naplnilo to vaše očekávání?
Rozhodně, já jsem tam moc spokojený. Dělám co mě baví, i když to bývá dřina. A mohu tam být celé dny, aniž bych se musel bát, že mě odtud někdo vyhodí.
