RECENZE: Kniha Česká kameramanská škola mapuje stoleté dějiny

Na 375 stranách (každá je půlena na českou a anglickou verzi) je nejen množství psaného textu, na němž se podíleli Ludvík Baran, Jaromír Šofr, Marek Jícha a Daniel Souček, ale také bohatá fotodokumentace.

Základem se stala Součkova disertační práce o zakladatelích a průkopnících českého filmu, o první generaci České kameramanské školy. Právě formát disertační práce je v knize znát. Tato část, která celkově zabírá bezmála polovinu publikace, je psána s velkou odbornou erudicí. Může být však poutavá pro zasvěcené profesionály, méně již pro čtenáře, kteří se „jen“ zajímají o kinematografii.

Součástí této části je i anketa, v níž se téměř třicítka kameramanů vyjadřuje k tomu, zda má pojem Česká kameramanská škola opodstatnění. Každý z dotazovaných tento pojem chápe jinak, někdo je jeho zastáncem, jiný odpůrcem. Není to jedno?

Podstatné je, a kniha to dokazuje, že čeští kameramani měli už odedávna výtečnou pověst. Typické snímání české krajiny, poezie filmového vyprávění, důkladná znalost profese, to vše vyneslo mnohým z nich nejen ceny, ale i nabídky na práci v zahraničí.

Celkově kniha sleduje sedm generací kameramanů, přičemž, jak už bylo zmíněno, těm prvním, tedy od počátků kinematografie do nástupu české nové vlny, je věnován velký prostor. Jsou tu i charakteristiky jejich tvorby a pozoruhodné záběry z jejich filmů, které názorně přibližují historii filmové řeči.

V další části se autoři zabývají jak rozvojem technologií, tak profily jednotlivých kameramanů, které však jsou s postupujícími stránkami stále stručnější. Mnohé z těchto medailonků postrádají charakteristiky tvůrců i vystižení jejich osobitosti, což u takových jmen, jakými jsou Miroslav Ondříček, Vladimír Smutný, Viktor Růžička, Jaroslav Brabec, Jan Malíř a další, působí skoro neuctivě. V knize jsou jen jméno a výběr z filmografie, což dnes lze nalézt v každé internetové databázi.

Je z toho patrná snaha na nikoho nezapomenout, ale podrobnější přiblížení osobitosti těch nejvýraznějších kameramanů a podstatné rysy jejich spolupráce s režiséry, která byla leckdy dlouhodobá (Ondříček – Forman, Šofr – Menzel, Smutný – Svěrák, Marhoul, Kachyňa i Vejdělek), by bylo cennější.

Exkurz do historie Asociace českých kameramanů podává její ucelený přehled včetně fotografií z předávání cen a z festivalů. V samém závěru je řadu portrétů kameramanů a režisérů. Kniha vrcholí Deklarací, která prohlašuje, že Česká kameramanská škola existuje, deklarací, která byla zřejmě jedním z cílů knihy.

Autoři publikace k tomu shromáždili mnoho materiálu, ale celek působí dost staromilsky jak důrazem na zakladatele a průkopníky, tak citelným steskem nad koncem starých časů.

Hodnocení: 60 %