Chvála chůze
Úvodní foto: archiv autorky

Chvála chůze

15. 11. 2020

Celý život ráda chodím. Nejsem sportovkyně, chůze je pro mne nejpřirozenější pohyb. Běhat nemůžu kvůli srdeční vadě. Vždy jsem ráda chodila rychle. Ke stáru už trochu zpomaluji.

Všechny negativní pocity a myšlenky jsem vždy potřebovala rozchodit. Taky se z nich vypsat. Když můj přítel těžce onemocněl a já jsem za ním nemohla jít do nemocnice, chodila jsem po ulicích. Když před lidmi brečíte, nepůsobí to dobře.

Při chůzi jsem se také doma učila. Hlavně na vysoké škole. Předměty, které bylo třeba si zapamatovat a které mě moc nebavily, například pedagogiku. Nejvíc jsem toho nachodila před rigorózní zkouškou, když jsem se připravovala na marxisticko-leninskou filozofii. Několik měsíců. V životě jsem se neučila nic víc nezáživného. Zkoušku jsem skládala v roce 1988. Pak byla samozřejmě zrušena. No řekněte, nebyla to smůla? Pro mé následovníky jistě ne.

Při lázeňském pobytu v Jáchymově jsme si s přítelem prvně vyzkoušeli Nordic walking. Zalíbil se nám. O několik let později jsem se přihlásila na tříměsíční bezplatný kurz pro seniory. Jednou týdně jsme chodili hodinu Stromovkou. Zpočátku jsem byla spokojená, ke konci už mě chůze s holemi unavovala, a tedy nebavila.

Vždy jsem také chodila do schodů. Domů do třetího patra jsem použila výtah pouze v případě, že jsem nesla těžký nákup. Dnes jím jezdím i bez nákupu. Protože i v domě mám roušku a hodně se v ní zadýchám. Ze schodů sejdu.

Před několika lety mě začalo bolet levé koleno. Bolest se zhoršovala, nohu jsem za sebou občas jen táhla, někdy jsem se na ni nemohla ani postavit. Následovala artroskopie. Velice mi pomohla. Krátce po ní jsem chodila se dvěma berlemi, pak s jednou. Mělo to výhodu: když jsem s ní nastoupila do tramvaje, pouštěli mě sednout i muži. Od té doby chodím na injekce do kolena. Nejdřív dvakrát ročně, poté už jen jednou.

Velice mě potěšil projekt Do stovky. Vyhledávala jsem si v Praze a v jejím okolí neznámá místa a trasy. Na svých cestách jsem nafotila spoustu fotek. Koupila jsem si krokoměr. Brzy se porouchal. Stejně jako druhý. Třetí, který jsem dostala za překonání 100 km od pana šéfredaktora tohoto portálu, pro změnu nefungoval vůbec. Reklamovat ho mi však nepřišlo vkusné. Prostě mám na krokoměry smůlu. Za minulý rok jsem ušla 168 km, většinu po Praze. Umístila jsem se na krásném 7. místě. Letos mé chození skončilo s vypuknutím epidemie. V době jarní karantény jsem chodila převážně doma po pokoji. Občas jsem se prošla po břehu nedaleké Vltavy.

V létě jsem chodila nejvíc s Jendou a jeho báječným pejskem v okolí jejich bydliště a na výletech bez pejska. Nyní už mám možnosti chození kvůli karanténě a počasí opět trochu omezené. Jsem ráda, když se s přítelem, který již chodí s holí, pomalu projdu chvíli podle Rokytky blízko jeho bydliště. Věřím ale, že svoji oblíbenou chůzi si ještě budu užívat. V příjemné společnosti, nebo sama.

Fotografie:

1 U Vltavy
2 U Rokytky
3 V Litoměřicích

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 19 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.