Korocenzura

Také jste si toho všimli? Der Tag ist gekommen a nenápadně jsme se probrali v nesvobodném světě, kde už není záhodno svobodně prezentovat svůj názor, a to zvláště v případě, že se neshoduje s názory nikdy nezvolené, ale čím dál vlivnější skupiny označkované „odborníci z řad epidemiologů, vědců i lékařů“.

Příběh první: Žaloudík aneb v nemocnici v Bressanone brzy nastoupí nový lékař

O vystupování a názorech páně Žaloudíka si můžeme myslet co chceme, tedy doposud. Veřejnost zaujal tím, že se opakovaně vyslovil negativně k sakrálnímu objektu tuzemských koronabijců, totiž k rouškám. Roušky velmi přiléhavě nazval náboženstvím a poukázal na jejich politický kontext. Také nemístně dával do kontextu epidemii respiračního onemocnění COVID-19 s jinými nemocemi.

Koncem září vydal plukovník Prymula rozkaz, že by lidé jako Žaloudík nebo Šmucler měli mít v médiích méně prostoru. Vládní činitel tak začal nepokrytě ovlivňovat, kdo smí vystupovat v médiích, což je typický znak zemí s totalitním zřízením. Deportace, uvěznění ani poprava zatím nařízena nebyla.

Média se před všemocným plukovníkem posrala, místo co by toho zmrda přibila na pranýř, vyhověla jeho přání a Žaloudík dostal utrum. Bylo mu dovoleno už akorát napsat, že si dává klidový režim. Klidový režim bude pravděpodobně mít delšího trvání, protože Žaloudík je dosud členem Čínské sociální demokracie a senátorem za totéž, a jeho názory zřejmě povedou k tomu, že své členství a senátorský mandát jistě rád odevzdá ve prospěch nějakého perspektivnějšího čínskostranického soudruha, který má na korocírkev politicky správný pohled.

Příběh druhý: Roman Šmucler aneb když se cenzura nedaří

Vrchní zubař Šmucler je mým favoritem, pokud jde o postoje ke koronakrizi. Rád bych, aby se více účastnil veřejného života, protože vidí přes strom les a umí se vyjadřovat. Šmucler nebyl nijak radikální ohledně koronatémat, nicméně vytrvale se rouhal proti náboženství vlhkého hadru:

Plošné nošení roušek je česká specialita. Jako mají Američané na bankovkách napsáno „v Boha věříme“, tak my bychom tam měli mít „v roušky věříme“. Je to určitá forma státního kultu.

Zdroj.

Kritika státního rouškového kultu je spolehlivou jízdenku do mediálního Gulagu, nicméně Šmuclerova výřečnost a trefnost jeho komentářů zajišťovala, že byl vyhledávaný a se v médiích objevoval i přes obrovskou kádrovou skvrnu. Postupně však ukrajoval čím dál větší krajíc. Když Šmucler odešel z televizního interview, kde si právě leštil tyč protežovaný škrkavkolog Flegr, hodně lidí si říkalo, že tohle bude jeho konec. Shodou okolností jsem sledoval tu relaci a pohled na prázdnou ulici měl v sobě cosi symbolického. Neměl jsem slov, vydechl jsem pouze „dobře, Šmucler!“ I tohle Šmucler mediálně ustál.

Šmuclerův hrdelní hřích spočíval v tom, že spolu s dalšími osobnostmi, navíc ještě s nezpochybnitelným odborným zázemím, formou petice vyzvali vládu, aby přestala děsit lidi a umožnila společenskou diskusi. Petici podepsalo 75 000 lidí, což už se dotýkalo legitimity vládních huráopatření. Tohle dentista definitivně přehnal. Koncilu se zúčastnily alarmistické Seznam Zprávy a čerstvý volební loser Hamáček osobně. Verdikt – kolektivní mediální upálení autorů petice – byl proveden skoro okamžitě. Ani na hranici Šmucler neodvolal a byl proto zcela zatracen, jeho popel bude použit na posýpání chodníků před domovy důchodců.

Jako bonus use Šmucler dočkal zakleknutí jím vedeného zdravotnického nařízení včetně obstavení účtů Policií ČR. To je ale náhoda.

Příběh třetí: Fotograf, který se posral aneb autocenzura

Fotograf Bíba pořídil fotku, na které je zachycen muž s plnovousem, který klečí čelem k vodnímu dělu s vlajkou v ruce. Myslím, že je to pěkná fotka, sice trochu teatrální a nepřirozená, ale líbí se mi. Problém je, že byla pořízena na nevhodném místě a zachycuje nevhodnou osobu. Na ní zachycený muž totiž s největší pravděpodobností z nějakého důvodu nesouhlasil s opatřeními „proti šíření pandémie“, byla v kolizi s jeho hodnotami a v kolizi s hodnotami země, ke které se hlsáil. Double problem. Dal to najevo, čímž se současně musel postavit policii, kterou má vláda realizující svoji moc skrze opakované nouzové stavy na své straně a skrze ni si vynucuje svoji autoritu. Vznikla tak poměrně symbolická scéna.

Fotograf Bíba začal později požadovat stažení fotografie z médií, která nejsou politicky v pořádku, tedy projevují nesouhlas s vládními opatřeními. Politicky nezávadná média nevadila. Prý fotografie potřebuje být prezentována v širším kontextu. Samozřejmě nechybí ponížená úlitbička systému, že policie odvedla při postřikování občanů vodním dělem zcela profesionální práci. Následně začal posraný pan fotograf mazat fotografii z Twitteru, čímž ušetřil práci Prymulovým cenzorům, protože se zcenzuroval sám. Umělecké patolízalství a devótnost byla demonstrována měrou vrchovatou.

Příběh čtvtý: Kam ani bílí lvi nechodí

Doktorka Peková, kterou jeden náš přispěvatel označil za ženu roku, udělala pro zamezení šíření nákazy více než kdokoli jiný, protože stála od počátku u diagnostiky a aktivně se podílela na vylepšení testovacích metod tak, aby z testu bylo možné kvantifikovat virovou nálož a její laboratoř přišla také s postupy na urychlení a zkvalitnění testování. Nicméně poděkování se nekonalo, a to ani symbolické, protože paní doktorka měla nepříjemnou tendenci pouštět si pusu na špacír.

Předně uvedla paní doktorka, že virus byl vytvořený uměle. To vyvolalo obrovské podzvižení zejména ve Svazu čínsko-českého přátelství a v jeho médiích. Později totéž řekl z oficiálních míst Prymula. Paní doktorka byla rovněž zakleknuta, nicméně blbé kecy jí ani tak nepřešly a v době, kdy nás vláda a jakýsi buran v červené mikině zkoušeli co nejvíc vystrašit pronesla, že ten virus je nějaký slabší, což se také potvrdilo. Vypadá to, že prognózy Dr. Pekové se s určitými časovými odstupy naplňují, nicméně to nám může být jedno, o paní doktorce už asi z oficiálních zdrojů neuslyšíme, protože je v médiích persona non grata.

Kdyby byla státní vyznamenání věrohodná a neměla cenu zátky od piva, kterou pochcal pes, měla by Peková nějaké dostat. Jenže tato podmínka beztak není splněna.

Příběh pátý: Suchoň z Novy

Moderátor TV Nova pronesl směřem k přednímu kovidiotovi Koubkovi osudovou větu:

„Lékaři padají na hubu a lidé si chodí kupovat biomrkev. To jste myslel jak?“

Větou reagoval na situaci, kdy se Koubek exhiboval s fotografií, že si lidé, v nijak velkém počtu a za dodržování vládních opatření, šli nakoupit na trh na pražské náplavce. Později se ukázalo, že záběry byly pečlivě předvybrané a technicky pořízené tak, aby vyhověly požadavkům na kampaň za lockdown ještě totálnější. Ostatně je to poznat na první pohled, protože osoby vzdálenější od autora fotografie jsou stejně velké jako osoby blízko k němu.

Následně Petr Suchoň vyměkl. Za formu a obsah rozhovoru se omluvil. Situaci prý emocionálně nezvládl a nechal na sebe dolehnout tíhu vývoje epidemie koronaviru. Pořád jsem nepřišel na to, co udělal špatně. Halt na pročínské stanici vlastněné panem Kellnerem není dobrý nápad kritizovat symboly korocírkve ani její apoštoly.

Příběh šestý: My všichni

Potenciálně každý z nás je v situaci, kdy projev nesouhlasu s vládní politkou „vypínání“ společnosti a permanentního boje s virem provázeného trvale prodlužovaným dočasným nouzovým stavem a protichůdnými kontraproduktivními „opatřeními“ může snadno vést k tomu, že třeba zrovna vám bude aktivem uvědomělých občanů naražena psí hlava. Kdo zažil socialismus, asi ví, o čem mluvím, kdo ho nezažil, bude si to muset vyzkoušet.

Pokud nenosíte roušku při sexu s vlastním partnerem a nehodláte udávat své přátele, že nenosí roušku případně chodí „nahoře bez“, tedy s nosem venku, protože se dusí, případně sám přistupujete k nošení roušky laxně, pak budete asi antirouškař. Což je moc špatné, protože roušky zachraňují životy a když nenosíte roušku, tak jste vlastně vrah. A vrahové nebudou žít jinak než na okraji společnosti, to je přece jasná věc.

O nic menší provinění není, když hrozivou pandémii zlehčujete. Jsou například lidé, co tvrdí na základě vlastní zkušenosti, že hrozivá choroba je něco jako rýma nebo chřipka. To je samozřejmě nežádoucí a takové věty nesmějí být součástí společenkého diskursu. Takovému člověku se pak říká chřipčičkář.

Poslední dobou se definuje ještě jedna asociální skupina, a to totiž nepřátelé testů těch úžasných pokrokových vakcín na lidech. Ještě pro to není termín, ten se bude definovat tak za měsíc. Do budoucna bude třeba umlčovat především je. Když nějaká firma vyrobí třeba letadlo, které za určité velmi specifické kombinace okolností a řízené úplně debilním pilotem odněkud z Bužumbury vrazí do země, je jeho výrobce vrah a kapitalistický zloduch, který pro několik stovek imperialistických dolarů ušetřených na testech dával všanc zdraví lidí cestujících. Všechna taková letadla se musejí uzemnit, rozmontovat a nejlépe rovnou sešrotovat a místo nich se musí nasadit do provozu třicet let starý sračky z regionálních letů v Africe, protože jsou „podstatně bezpečnější“. Když farmaceutická firma narychlo vyvine nějaký utrejch, který má vedlejší účinky srovnatelné se základním onemocněním a sem tam někdo při testování vytuhne, pak se jedná o život zachraňující substanci, kterou si musíme nechat radostně napíchat, abychom vybudovali nový krásný viruprostý svět.

O cenzurování si také řeknete, pokud budete stavět v potaz přiměřenost a odůvodněnost vládních opatření nebo budete naznačovat, že lockdown bere lidem zaměstnání, perspektivy a v krajním případě životy. To jsou zlé, zlé, oportunistické a málo pokrokové úvahy. Začíná to kritikou a končí to mrazáky na ulici! Například takový ekonom Miroslav Singer si dovolil zpochybnit přiměřenost a opodstatněnost vládních opatření a připomenout obrovskou cenu, kterou za ně platíme, přičemž si vysloužil ostré pokárání od mladých progresivních datových svazáků. Dvojice článků dokonale dokumentuje proměnu myšlení establishmentu v posledních několika měsících. Stará škola Singer vnímá fungující ekonomiku jako podmínku fungování všeho, zdravotnictví nevyjímaje. Pro datové svazáky je ekonomika něco, co je „nice to have“ a zcela se to podřizuje zájmu na „zastavení pandemie“. Peníze se přece dají tisknout nebo je těží počítače z ničeho, OK, Singer?

Singer je už teď asi taky mediálně mrtvý a až si Žaloudík v Brixenu půjde do banky zažádat o hypotéku, najde Singera ve front office za přepážkou.

Kdo by chtěl naopak demonstrovat loajalitu k vládním opatřením, ten musí používat nový nebudovatelský slovník. V něm dominuje slovo „vypneme“ (vypnout zemi, vypnout ekonomiku, vypnout divadla, vypnout obchody, pravděpodobně časem dojde na vypínání jednotlivých lidí). Dále je třeba umět „oplošťovat“, přičemž oplošťovat lze křvku nebo rovnou celou epidemii. Naopak je třeba se rozhodně vymezit proti „rozvolňování“, které je nežádoucí, protože bychom se při něm určitě nakazili.

Celkem vzato, co se ještě včera smělo, to dneska nevhodné a zítra to bude zakázané. Kdo nechce mít problémy, nechť poslouchá soudružku Jiřinu Bohdalovou, co nám vychlastaným vyhuleným hlasem radí, jak žít zdravě a že máme srazit kufry. Zůstaňme doma, na nic se neptejme, důvěřujme expertům a čekejme na vakcínu.

Asi mám také ten problém, protože neuplyne den, kdy bych v redakčním mailu neobjevil nějakou zprávu, že to, co děláme, je velmi nezodpovědné, protože na čínskou komunistickou chřipku umřelo už 4000/5000/6000 lidí. Ale už je pozdě. Jsme za Rubikonem a pohybujeme se v necenzurovaném světě. A je to skvělé. A myslím, že ke změně názoru nebude stačit ani to, že brzo budeme se Šmuclerem, Žaloudíkem, Suchoněm a Singerem močit do jednoho kbelíku v dobytčáku směr Dachau do opravdového lockdownu.

15.11.2020 D-FENS

Související články: