Jak se rodil nápad věnovat knihu inspirovanou osudy vašeho dědečka?
Když mi bylo asi dvanáct let, poprvé jsem se od svých rodičů dozvěděla, že můj dědeček strávil několik let ve vězení. Pamatuji se, že tehdy jsem nad tou informací dlouho přemýšlela. Zajímalo mě, co asi provedl, protože jako dětem nám bylo vštěpováno, že do vězení přece zavírají jen zločince. Probudila se ve mně zvědavost a začala jsem se vyptávat. Rodičů a později i dědečka samotného. Ze získaných informací jsem si v průběhu několika let začala jako mozaiku skládat jeho životní příběh. Trvalo to dlouho, protože děda na tuto kapitolu svého života nerad vzpomínal a jen příležitostně se mi podařilo nějaké informace získat. Čím více jsem se dozvídala, tím více jsem chtěla znát jeho životní příběh. Hltala jsem každé jeho slovo a napomínala ostatní, když odvedli téma hovoru jinam. Když děda viděl, že se o tuto tématiku intenzivně zajímám, začal mi z polistopadových setkání politických vězňů vozit první knihy – některé vyšly již dříve v samizdatu, jiné v menších nakladatelstvích. Každopádně v té době se jednalo o „nedostatkové“ zboží, jehož hodnotu zvyšovalo tu a tam vepsané věnování autora či autorky. A tak se ke mně dostaly Motáky nezvěstnému Karla Pecky, Krásná němá paní Boženy Kuklové – Jíšové, Byly jsme tam taky autorky Dagmar Šimkové a další. Všechny tyto knihy měly jedno společné téma – byly to paměti těch, kteří si prošli stejným peklem jako můj děda. Každou knihu jsem okamžitě přečetla a pátrala po nových a nových informacích, které se v průběhu let stávaly dostupnějšími. Ale na dlouhou dobu zůstalo pouze u toho. Tedy až do srpna loňského roku, kdy jsem se na oslavě osmdesátých narozenin své babičky poprvé setkala s paní Blankou Čílovou. Paní Blanka byla celoživotní přítelkyní mého dědečka a více než třicet let vykonávala funkci předsedkyně novopacké pobočky Konfederace politických vězňů. Z dědečkova vyprávění jsem o ní mnohé slyšela, ale nikdy jsem neměla tu čest poznat ji osobně. Paní Blanka je i ve svých dvaadevadesáti letech nesmírně vitální, charismatická žena a také velká bojovnice proti komunistickému režimu. Tomuto boji zasvětila značnou část svého života. Každé setkání s ní je velmi inspirativní a obohacující. Daly jsme se spolu do řeči a na mého dědu zavzpomínaly. A nejen na něho, ale také na jeho bratra Stanislava, který v celém příběhu Mukla sehrává jednu z hlavních rolí. Paní Blanka zná rod Hanušů jako málokdo. Provázela jej po více než šedesát let a stala se nedílnou součástí jeho historie. Byla Hanušovým oporou, svědkem jejich pádů, rodinných tragédií, ale i chvílí štěstí a naděje, aby nakonec doprovodila oba bratry Hanuše na jejich poslední cestě. Tak vznikl naprosto spontánně nápad sepsat příběh rodiny stižené válkou a nakonec také komunistickým režimem. Volba, komu knihu věnovat byla, s ohledem na předcházející řádky, naprosto jednoznačná!
Co vás nejvíce zaujalo?
Oddanost a pevnost bratrského a přátelského pouta, které nepřerušila ani smrt. Muži, kteří v celé kauze, o níž kniha Mukl pojednává, figurovali, byli nesmírně odvážní a stateční. Jeden za druhého byl schopen položit život. Pro to, aby zachránili kamaráda, neváhali vzít veškerou vinu na sebe, a to i za cenu velmi vysokého trestu odnětí svobody nebo dokonce trestu nejvyššího. A to je nesmírně krásná a pozitivní věc, která se dnes už příliš často nevidí, stejně tak jako oddanost a láska paní Blanky, s níž v sobě uchovává vzpomínky na své hrdinné přátele, jejichž odkaz neustále předává dalším generacím.
Kniha tedy není jenom o bolesti a utrpení a nepřináší pouze svědectví o zrůdnosti minulého režimu, ale přináší také poselství o tom, jak velkou sílu má opravdové přátelství, které překonalo kruté výslechy, mnohaleté odloučení i těžké časy, které toto pouto neoslabily, ale staly se jeho pevnými základy. Životní příběh mého dědy je krásným důkazem toho, že každý má na světě svou spřízněnou duši a nemusí jít nutně o partnerský vztah.
A nejvíce šokovalo.
Pokud se zamyslím nad tím vším, nejvíce asi to, jak se obyčejní lidé dokázali tak rychle změnit v prodlouženou ruku totalitního režimu. Když si uvědomím, že toto všechno se odehrávalo sotva pár let po válce, tím více nepochopitelné to pro mě je. Tehdy byla situace taková, že spousta lidí měla za sebou osobní zkušenost s nacistickými praktikami nebo pobytem v zajateckých či koncentračních táborech, a přesto se v nich probudila dřímající bestie. Stali se nástrojem zrůdného režimu vykonávajícím slepě jeho příkazy. Nejhorší na tom všem je, že někteří v tom našli zalíbení a způsob, jak se „konečně“ řádně realizovat. A proto mě také nikdy nepřestane šokovat bestialita a zvrácená vynalézavost lidí v praktikách, jejichž prostřednictvím si StB vynucovala doznání. Můj děda, když vyprávěl o svých nezapomenutelných „zážitcích“ z výslechů i lágrů, nikdy neopomněl říct, že zvíře by nevydrželo tolik, co člověk. To je myslím všeříkající. Estébáci byli při několikahodinových výsleších natolik „precizní“, že dokázali přivést člověka na samotnou hranici jeho fyzických i psychických možností, a když už si vyslýchaný myslel, že dál nemůže, tak tu hranici překročili a nepřestali do té doby, dokud nedostali to, co chtěli, nebo dokud se jejich „péče“ o vyšetřovaného nezačala míjet účinkem. K tomu došlo buď v případě déletrvající ztráty vědomí, nebo v případě smrti, to když se výslech „vymknul“ kontrole.
Nutno podotknout, že všichni takoví nebyli. Našli se i tací, které režim nepřipravil o lidskost a zbídačeným politickým vězňům, pohybujícím se často na tenké hranici mezi životem a smrtí, pomohli. I o tom, jak takový člověk dopadl, když se tato informace dostala „nahoru“, kniha Mukl pojednává.
Jak práce na knize změnila váš pohled totalitní režim?
Práce na knize můj názor na minulý režim nezměnila. Ba naopak. Utvrdila mě v mém silně antikomunistickém postoji. Bojím se však jediného, a to krátké lidské paměti. V obecné rovině mám někdy dojem, že lidé rádi zapomínají na to, co se zde dělo. A ti, kteří tuto dobu mohou připomínat a přinášet o ní cenná osobní svědectví, bohužel odcházejí a s nimi i jejich osudy, které by měly být mementem nejen generacím stávajícím, ale i těm příštím. A to je obrovská škoda.
Letos je to jednatřicet let od sametové revoluce a současná politická situace dokládá, jak málo jsme se z minulosti poučili. Strana, která navazuje na historii tehdejší Komunistické strany Československa má stále vliv a často se stává pomyslným jazýčkem na vahách v důležitých rozhodovacích procesech.
Můj děda byl z vývoje polistopadové politické situace velmi zklamán a obávám se, že kdyby ještě žil, jeho muklovské srdce by silně krvácelo. I proto si myslím, že je třeba tyto příběhy neustále připomínat!
Jak byste pozměnila vyučovací osnovy ohledně let 48 – 89?
To je velmi těžká otázka. Jako učitelka vím, že každému se vyučuje dobře něco jiného. Zaměříme –li se konkrétně na předměty, v nichž se historie objevuje, pak mluvíme o vlastivědě (při výuce na 1. stupni) a dějepisu (od 2. stupně výše). Někdo rád učí středověk, jiný kantor se rád věnuje revolučním obdobím, válkám, atd. I já mám svá oblíbená témata, jimž třeba věnuji více pozornosti, a to i nad rámec jejich hodinové dotace.
Nicméně si myslím, že děti obecně mají problém vnímat historii kontinuálně, uvádět složitost historického vývoje do souvislostí, což do jisté míry souvisí s poměrně velkým množstvím informací, které jsou v osnovách. Některým tématům by bylo možné věnovat trochu více prostoru na úkor látky jiné. Zde se nabízí například možnost „zkrátit“ pravěk, kdy si děti ani studenti často nepamatují jednotlivé vývojové fáze člověka a naopak věnovat více prostoru novodobým dějinám.
