Jezero Apache Lake
Prostě mi ujel, ale aspoň jsem v závěsu za ním dojel a prosvištěl kolem Paula. OK, takže se dostávám na sedmé místo. Dost propad, ale zase lepší než favorit závodu Neil Beltchenko, který to včera zabalil. Prý přehřátí organismu, ale spíš tipuji na ztrátu motivace, když viděl, že rekord závodu neurve. Další favorit Hanoch Redlich, kterému jsem včera ujel z Picket post je přede mnou 44 km, to je tak 5 hodinový rozdíl. Tak ten musel jet skrz noc!
No nic šlapu dál a po 5 km, mě znovu předjíždí Josh. Prý si zajel půl míle. Tak tomu dobře rozumím, ale po včerejší vracečce u Gily si na to dávám už pořádný pozor. Kolem 10. hodiny míjím odbočku na Four peaks. Four peaks je prestižní, ale naštěstí volitelná alternativa ke klasické ATR trase. Jenže je o 20 mil delší a hlavně vede ze současné výšky (600 m n.m.) přes dva vrcholy ve výšce 1 800 m n.m. Převážně se jede po náročných singlech a závod to protáhne o den navíc. Ne děkuji, najedený sice jsem, ale plýtvat sílami a časem si nemůžu dovolit.
Osvěžení i občerstvení
A tak po dalších 8 km najíždím na silnici Apache Trail a přes průsmyk směřuji k prvnímu jezeru na trase. Je před polednem, slunce v nadhlavníku praží, cesta vede 30 metrů nad hladinou. Není co řešit, parkuji kolo u svodidel v protisměru a odvážně slézám k jezeru. Voda tedy z blízka tak čistá jako z dálky nevypadá. Ale přece se nezaleknu pár mrtvých rybiček plavoucích na hladině. Hygiena nadevše. Sundávám jen boty a ponožky a oblečen vcházím do prohřáté vody a po pár metrech už skáču šipku do jezera a dovádím jako malý kluk. Ale je závod a čas plyne. Po 5 minutách vylézám, jsem dokonale zchlazen, vykoupaný a vypraný.
Po koupačce v Canyon Lake
Obouvám se a škrábu se po skále zpět ke kolu. Je tam stále. Nasedám a výborně osvěžen jedu podél Mormon a následně Canyon jezera do Tortila Flat. To je pitoreskní místo se čtyřmi dřevěnými historickými baráky - obchody. Smíšené zboží, hospoda a hlavně suvenýry. V obchůdku se zásobuji a po vzoru Indiána si dávám chlazené kakajíčko.
Tortilla Flat a ledové kakajíčko
V suvenýrech po dlouhé době hledání nalézám ponožky. Ty už jsem strašně potřeboval, protože ty moje jsou plné písku a malých trnů, kterých se nelze zbavit. Jsou to ale všechno ponožky suvenýrové. Samé motivy s medvídky, koloušky, kytičkami. Já si koupil nejdrsnější s mexickými motivy, navlékám si je hned na zápraží a hrdě si je prohlížím. To je pohodlíčko a jak mi sluší!
Výměna ponožek
„Tedy takhle vypálené tejpy na kolenou jsem ještě neviděl“, prohlíží si chlapík v zrcadlovkách a klobouku moje nohy. Z nohou jsem si tejpy po koupačce strhal, takže nyní je mé opálení v kontrastu s bílými pruhy vidět opravdu nádherně. Až po chvíli, co odejde mi dochází, že jsem se tolik nezlepšil v angličtině, ale že to pronesl česky! Svět je malý.
Tortilla Flat
No raději jedu dál. Asfaltka v prudkých zatáčkách na dalších 12 km postupně vystoupá nad 900 m n.m. Těsně před vrcholem dojíždím Lízu, která sedí v malinkatém stínu přečnívající skály a něčím jistě moc dobrým se krmí. Ze mě jen leje, ale zastavuji až za vrcholem, ale to jen proto, abych si tu krásu vyfotil. Stejně jako za další hodinu jezero Apache lake.
Paní uklízivá v Roosevelt marina
U Rooseveltova jezera se rozhoduji zajet si 800 m do obchodu u mariny. Je půl páté a mám opět hlad a navíc už fakt nutně potřebuji nějaký krém proti slunci – na rukou mám silonkové návleky ala maorské tetování, ale kolena se mi po odstranění tejpů začínají nebezpečně červenat.
Jezera v horách mezi Tortilla Flat a Roosevelt Lake
V obchodě byla nějaká šíleně uklízivá prodavačka. Neustále šůrovala podlahu. Já byl z toho tak nervózní, že jsem si vybíral trochu jídla a opalovací olejíček snad dvacet minut. Pak se mi na zem vysypala polovina obsahu z ohřáté tortily. Vyšůrovala to bez řečí.
Pak jsem si šel s litrovým kelímkem pro další kolu z postmixu (za nášup se v US neplatí). Z jejího upřeného pohledu se mi nějak rozklepaly ruce a většina ledových kostek z kolou přeplněného kelímku se ocitla na zemi při otevírání dveří do sousední klimatizované verandy. Dívala se na mě už celkem nenávistným pohledem. Opět nic neřekla, jen mávla rukou, že i tohle vyšůruje. Náš zákazník náš pán, ale tohle smrdící a spálené individuum tu evidentně už vidět nechce. Mezitím přijeli dva ITT jezdci. S Evanem jsem se už znal z trati a tak jsme chvilku klábosili.
Nacpal jsem potraviny do tašek a přitom mi na zem spadnul ubrousek od tortily. V tu ránu vyběhla hodná uklízivá paní prodavačka a ječela na mě, že tohle si seberu a uklidím sám. Aha, takže mimo obchod už pán nejsem a ona tam nešůruje. S úsměvem se ohýbám, utírám si mastná ústa a zmačkaný ubrousek elegantně házím do 2 m vzdáleného koše. Zásah. Paní vztekle zavírá a sleduje mě dál přes sklo.
Most u Roosevelt Lake
Kompletní fotogalerie »
...pokračování příště....
Pavel "Margl" Macháček
