Příbývá psychických poruch? O druhé řadě podcastu Moje terapie

Co vás inspirovalo k nápadu udělat dokumentární sérii osobních zpovědí o psychických problémech?

S nápadem jsem přišla po řadě rozhovorů s Kamilem Filou, Toy Box a Janem Škrobem o depresích, které dělal Jonáš Zbořil a já jsem je editovala. Byl o to velký zájem, stejně jako o další pořady o duševním zdraví na Radiu Wave, ale o osobní zpovědi obzvlášť. Zároveň to bylo v době, kdy se s podcasty začínalo, Radio Wave ještě nemělo podcastovou minisérii zaměřenou na jedno téma a mně přišlo téma terapie ideální – je to vlastně vyprávění. Ani na to nepotřebujete tolik obraz, nejdůležitější je zvuk. Mezitím se z podcastů stala senzace, což nám asi pomáhá ke slušné poslechovosti.

Liší se druhá série v něčem od té první? 

Je to pokračování. Každý díl je o někom jiném, o jiné terapii a jiném životním příběhu, takže by to vlastně mohl být nekonečný seriál... Cílem bylo ukázat terapii v její různosti, mnohosti. Vysvětlit, že pro každého je to jiný proces. Proto přidáváme další díly, ale spousta typů problémů zůstává nepokrytá.

„Každý díl je o někom jiném, o jiné terapii a jiném životním příběhu, takže by to vlastně mohl být nekonečný seriál...“ říká dramaturgyně podcastové série Moje terapie Táňa Zabloudilová |foto:Barbora Linková,Český rozhlas

Mezi autory obou sérií je několik dokumentaristek, které jsou známé i jako filmařky. Mám na mysli Kláru Tasovskou, Apolenu Rychlíkovou a Mariku Pecháčkovou. Pozorujete rozdíl v jejich způsobu práce oproti zbylým autorům série, Jonáši Zbořilovi a Petrovi Bouškovi, kteří jsou rozhlasoví publicisté?

Pozoruji. Dokumentaristky jdou víc po konkrétních tématech, na která se soustředí, zatímco publicistům se to na začátku víc rozbíhalo do různých stran. Proto jsme se sjednotili na tom, že epizody postavíme jako příběh, a podružné otázky, které nás zajímají, kladu pak já v doprovodných rozhovorech s terapeuty. Aby se nám to „nerozplizlo“.

Jak jste se coby dramaturgyně zapojila do práce na jednotlivých dílech?

Autoři mi posílají epizody, když se blíží ke konci střihu, a já jim dávám zpětnou vazbu. Podrobnější poznámky pak také dostávají od Brit Jensen, která je garantkou podcastu, a dělá to skvěle. Celému natáčení předcházely asi tři schůzky, kdy jsme s autory promysleli na základě mého nápadu celý koncept a postup práce.

Bylo těžké hledat klienty, kteří by byli ochotni o svých intimních problémech vypovídat do éteru?

Bylo, hlavně kvůli koronavirové krizi. Nakonec jsou mezi šesti letošními hrdiny čtyři, kteří se přihlásili sami a přesvědčili pro natáčení své terapeuty. Ve dvou případech pak terapeuti oslovili klienta nebo klientku.

Čtěte také

Terapie je možnost, jak s lidmi mluvit hodně rychle hodně do hloubky, říká autorka cyklu Moje terapie 2

Podle čeho jste vybírali témata letošní řady?

Sepsali jsme si na jaře, co chceme pokrýt. Například hraniční poruchu osobnosti, protože je čím dál častější. Hodně odborníků mi říkalo, že lidé s touto poruchou jsou u terapeutů poněkud nepopulární a je třeba tuto diagnózu destigmatizovat. Hrdinku, která jí trpí, máme v prvním díle druhé série. Také jsme chtěli ukázat, jak se dá terapeuticky pracovat s dítětem, abychom informovali rodiče. Stáli jsme také o hrdinu, který řeší témata spojená s tím, že je muž, protože muži na terapii chodí míň a hlavně to mnohem víc schovávají. Náš podcast z osmdesáti procent poslouchají ženy a představa, že muž přece nefňuká, je stále zažitá. To všechno se nám povedlo, hrdina třetí epizody řeší ukotvení v mužské roli a hrdinka čtvrté epizody zase zpochybní mužské a ženské role úplně. Povedlo se nám také získat hrdinku, která má za sebou neúspěšnou terapii. I o to jsme hodně stáli, nechceme budit dojem, že léčba pomůže všem, na všechno a vždycky. Bohužel se nám nedaří získávat hrdiny, kteří žijí v chudobě, pocházejí z jiné země nebo menšinového etnika.

Radio Wave se zaměřuje na mladší posluchače, proto i protagonisté Mojí terapie jsou převážně mladí lidé. Zaujal mě v této souvislosti výrok psychoterapeutky Eleny Křivkové z prvního dílu druhé série, že „dnes je těžké v adolescenci objevit, kdo jsme, co potřebujeme a kam kráčíme, když máme tolik podnětů…“. Dá se říct, že psychických poruch dnes přibývá, nebo jim věnujeme oproti minulosti více pozornosti?

Asi obojí. Ve Spojených státech mají už relevantní data svědčící o tom, že mladší generace mají mnohem častěji diagnostikovanou úzkostnou poruchu, ADHD, deprese nebo hraniční poruchu osobnosti. Dokonce o tom tamní média mluví jako o velkém problému mladších generací. Tak jako dříve lidé umírali ve válce ve Vietnamu nebo na AIDS, dnes jim zkracují život duševní poruchy.

Máte ohlasy, že pořad posluchačům pomohl v jejich vlastních problémech?

Průběžně mi chodí žádosti o telefonní číslo na některého z odborníků, naposledy minulý týden. Už jsem takto dost lidí nasměrovala. Další oslovují přímo terapeuty a občas se ozve i někdo, kdo si ještě není jistý a potřebuje trochu postrčit nebo si jen popovídat.