Věra Martinová: Text o ničem zpívat neumím
Léta je stálicí v tak vrtkavé branži, jako je showbyznys. Přestože bylo Věře Martinové letos šedesát, své narozeniny nemohla kvůli zrušeným koncertům s posluchači oslavit. Plánovala jich letos šestapadesát, nakonec se jich uskutečnilo deset. S rouškami a v atmosféře, na kterou se nezapomíná. Zpěvačka doufá, že narozeninový koncert se uskuteční v únoru příštího roku a bude i příležitostí přivítat její CD Meritum, které vyšlo v březnu.
Jak reagovali posluchači, když jste po nedobrovolné jarní pauze konečně mohli aspoň pět koncertů uskutečnit?
Měla jsem strach, že nepřijdou, protože se budou bát, ale byli tam! V rouškách, za všech těch ztížených okolností si koncert užívali naplno a bylo vidět, že jim ta živá muzika a obecně kultura opravdu hodně chybí. Nejen chlebem živ je člověk! V minulých měsících jsem měla pocit – a mám ho i nyní –, že se na to zapomíná. Když vyšla různá nařízení, připadalo mi, jako kdyby kultura vůbec neexistovala. A nebylo znát, že bychom my umělci měli – i třeba díky ministrovi kultury – nějaké zastání.
Dostalo se vám lichotivého označení první dáma české country music. Je to ale do jisté míry klišé, protože vy jste se vždycky snažila obsáhnout různé žánry. Léta se pohybujete na vrcholu popularity. Co jste své kariéře obětovala a co vám těch třicet let v branži dalo?
Nemám pocit, že bych tomu musela něco obětovat. Naopak jsem byla šťastná, že jsem mohla dělat to, co jsem si už v dětství vysnila. O obětech se nedá vůbec mluvit. Mám rodinu, mám úžasnou dceru – ani tohle jsem nemusela své kariéře obětovat. Snad jedině to, že jsem musela dodržovat disciplínu – když se člověk živí hlasem, musí o něj pečovat a nesmí dělat lumpárny, které by ho třeba napadaly. Ale to je jediná „oběť“ a je to naprosto v pořádku. Když chcete dělat dobře cokoli, vždycky je to za cenu ústupků.
Přesto vaše povolání s sebou nese to, že často vy a vaši kolegové pracujete za hranicí únavy, s pocitem fyzické nepohody, přicházející nemocí… To všechno v zájmu vyprodaných koncertů, protože přece nemůžete své posluchače zklamat. A tohle se asi na celkové kondici podepisuje.
To ale není oběť. Když něco chcete dělat naplno, musíte se tomu i naplno věnovat. Ano, stane se, že musíte zpívat i v indispozici, nemůžete nemoc vyležet, protože naše práce je hodně nárazová. Jsou chvíle, kdy nemáte co dělat, a pak je období, kdy se můžete přetrhnout a tělo je pak vyčerpané. Ale tohle se může odehrávat v jakémkoliv povolání. Záleží na každém člověku, jak si svoje priority nastaví a v případě potřeby přehodnotí. A tohle jsem já udělala.
Co vám těch třicet let zpívání dalo?
Na to se dá odpovědět jednoduše – je to můj život! Každý člověk, který má možnost dělat povolání, které si vysnil, vám to potvrdí. Jsem šťastná, že mám báječnou dceru, vůbec si život bez ní neumím představit. Ale všechno ostatní se vždycky točilo kolem muziky.
Na brněnské konzervatoři jste vystudovala klasickou kytaru. Tam si vás vyhlédl i Gustav Brom. Vy jste se asi musela i na té konzervatoři vymykat?
Trochu to uvedu na pravou míru. Klasickou kytaru jsem vystudovala proto, že tehdy neexistoval žádný obor, kde by se dal studovat jazz nebo populární hudba. Jediná možnost, jak vystudovat hru na nějaký nástroj, byla klasická konzervatoř. Ale věděla jsem, že klasikou se nikdy živit nechci. Nemám na to psychicky, protože mě ty přesně zapsané noty svazovaly. Při interpretaci různých klasických skladeb jsem měla pokaždé strach, že budu mít okno, že mi nějaký takt vypadne – a tam se z toho nevylžete. Když hraju své vlastní doprovody, vím, kam můžu v případě potřeby vybruslit, ale ta klasická díla jsou napsaná tak dokonale, že z toho nejde utéct.
Takže vás to spíš stresovalo?
Vyloženě. A věděla jsem, že tohle nikdy dělat nechci. Na druhou stranu nepopírám, že klasická technika mi byla vždycky k dobru. A samotná studia na konzervatoři patřila k nejkrásnějším letům mého života.
Jak to bylo s Gustavem Bromem? Jak na vás přišel?
Za to může Mladá píseň Jihlava, celostátní pěvecká soutěž, jakási tehdejší obdoba dnešní SuperStar. Tam fotil Jef Kratochvíl, který mě pak seznámil s brněnským hudebním zázemím a představil mě i Gustavu Bromovi. Pro televizi jsme pak točili dvě písničky z muzikálu Cikáni jdou do nebe a na základě toho mě oslovil k trvalejší spolupráci.
Co jste si od Broma odnesla pro svou další muzikantskou dráhu?
Spolupracovala jsem s jeho orchestrem jen krátce. Asi rok. Každá takováhle škola je výborná. I když jsem s nimi standardy nezpívala, měla jsem v jejich programu blok písniček s kytarou. Ale jen nasávat, co tihle úžasní muzikanti dovedou, byla obrovská zkušenost. Vždyť to byl světový orchestr!
V jakémsi rozhovoru jste na sebe prozradila, že jste bývala velký chaotik: „V jednom okamžiku jsem prala, uklízela, cvičila na kytaru, pobíhala po domě… Teď se učím myslet jen na jednu věc a uklidnit se.“ Kdy přišel ten podnět ke zklidnění?
To logicky přichází s věkem. Od určitého věku začnete způsob organizace práce, který jsem popisovala v tom rozhovoru, nestíhat. Přináší to značný výdej fyzických sil a nervozitu z toho, že rozdělané věci se vám nedaří dokončit. Pořád se učím neutíkat od jedné věci k druhé, ale musím uznat, že se mi to úplně nedaří. Musím se hodně hlídat. Zřejmě s tím budu bojovat až do konce života.
Asi to nebude tak hrozné, jak říkáte, protože letos v březnu jste si sama vydala nové CD Meritum.
A pravda, nevybrala jsem si zrovna dobré období. Všechny náklady šly za mnou, a většinu těch desek mám teď doma. Vzhledem k tomu, že cédéčka se nejvíc prodávají na koncertech, kterých se letos uskutečnilo pouhých deset, je jasné, že jich mám doma opravdu hodně.
Tuhle nahrávku vám produkoval ostřílený hudební producent Boris Carloff, žádaný těmi nejlepšími muzikanty, protože vždycky připraví kvalitní produkt. To je vaše první spolupráce?
Je to naše první spolupráce, navíc jde o mou vůbec první spolupráci s producentem. Předešlá cédéčka jsem si produkovala sama. Vím však, kde jsou moje meze a kam se posunula doba, a možná se i chci nechat někým někam táhnout. V určitém věku už nemáte tak obrovské ambice, jako jste měli v mládí, a nemáte už potřebu někomu něco dokazovat. Jsem moc ráda, že mám kolem sebe tahouny. I v mé kapele jsem se obklopila mladými muzikanty, protože mají spoustu energie a baví je to. Mně to zase dává nové obzory. A zrovna tak jsem to chtěla mít s producentem, který nabídne nový, mladší pohled. Spolupráce s Borisem mi velmi vyhovovala.
Co udělal jinak, než byste to dělala vy?
To vůbec nedokážu říct. Asi bych to udělala úplně jinak. A to jsem právě nechtěla. Boris tomu cédéčku hodně pomohl zvukově, v tom se ohromně vyzná. Já jsem poslední cédéčko točila před devíti lety a technické možnosti se od té doby velmi posunuly. Boris se tomu speciálně věnuje. Je tam trochu slyšet návrat do šedesátek – to dneska hodně frčí –, ale jinak je ten zvuk moderní a současný. Jsem s výslednou podobou alba hodně spokojená.
Vaše nové CD na mě dělá dojem, jako by bylo takové bilančně meditativní.
Takhle to nevnímám. Obsah drží hezky pohromadě, protože většina písniček je od jednoho autora – mého kytaristy Kuby Juránka, který má velký podíl na tom, že ta deska vůbec existuje. Kdyby mi nepřinesl zásadní materiál, asi by se mi do toho vůbec nechtělo. Protože to je to nejtěžší – sehnat materiál. Vzhledem k tomu, že přinesl tolik krásných písniček, řekla jsem si, že desku natočím. K tomu přibyly další písničky od jiných autorů, a bylo rozhodnuto. Vůbec jsem nepřemýšlela o tom, jestli je ta deska bilanční nebo jak vyzní. Chtěla jsem, aby měla nějakou výpovědní hodnotu, ale žádný záměr jsem do ní necpala.
Čtěte také
Od začátku své dráhy jste si potrpěla na kvalitní autory – hudby i textů. Ani tohle cédéčko není výjimkou.
Na textech mi vždycky záleželo. Muziku jsem si v mnoha případech psala sama, ale texty pro mě byly podstatné. Když je text o ničem, neumím ho zpívat. Musím se s ním ztotožnit a věřit mu. Když mu budu věřit, uvěří posluchači i mně. Uznávám, že jsem měla kliku na výborné textaře jako Eda Krečmar, Ivan Hlas a hlavně Pavlínka Jíšová, která mi napsala výborné texty, protože se dobře známe, máme podobné pocity a problémy a její texty vycházejí z obdobných ženských zkušeností. Když ale takový text napíše pro zpěvačku mužský, je to zázrak. A to se podařilo právě Kubovi Juránkovi, který napsal texty i muziku.
U úspěšných zpěváků se někdy píše – tahle a tahle písnička byla v jejich kariéře zlomová. U vás to byl hit Malý dům nad skálou. Jak tuhle náhodnost vnímáte?
Naprosto zásadní je, že se ta písnička, a tím pádem i vy, vaše jméno, dostanou k lidem. Předtím můžete léta pracovat, jezdit po klubech, ale zná vás jen hrstka posluchačů. Teprve mediální známost vám v kariéře pomůže. Proč to v mém případě byl zrovna Malý dům, nevím. Když jsem tu písničku točila, vůbec jsem k ní nepřistupovala tak, že by to pro mě mělo být něco zlomového. Možná tu tehdy zrovna chyběla interpretka s altovým hlasem, která by zpívala country.
Celý rozhovor s Věrou Martinovou si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.
Související
-
Mám přítele. Ale je to vztah, kdy jsme spolu, ale nemusíme být spolu, prozrazuje Věra Martinová
Svoje soukromí si přísně střeží. Přesto na sebe zpěvačka v Blízkých setkáních prozradila dost věcí. O sobě, o dceři i o svém příteli Slávkovi.
-
„Básnické střevo mi vyřízli s tím slepým.“ Věra Martinová s dcerou Anežkou u Jana Čenského
Věra Martinová je první dáma naší country scény. Kytara k ní logicky neodmyslitelně patří a s tímto nástrojem koketuje i její dcera Anežka.
-
Kytara je malý orchestr. Nic se jí nevyrovná, říká Věra Martinová
První dáma country music. I tak se přezdívá jedné z nejúspěšnějších českých countryových zpěvaček Věře Martinové. Na vrcholu se drží už 30 let.
