"Nepovažuji se za nějakého odbojníka. Chtěl jsem jen, aby mi ten režim co nejméně překážel," říká pro Paměť národa Robert Novák, který se v listopadu roku 1989 stal jednou z hlavních postav studentské stávky v Hradci Králové.
I do Hradce Králové dorazily bezprostředně po 17. listopadu 1989 - nehledě na mlčení tehdejších oficiálních médií - zprávy o tom, že v Praze na Národní třídě byla pokojná studentská demonstrace brutálně rozehnána Sborem národní bezpečnosti a speciálními jednotkami. Robert tehdy studoval druhým rokem pedagogickou fakultu. Ještě dopoledne na ní probíhala výuka, avšak už brzy odpoledne se v restauraci Bouda sešli revolučně naladění studenti s kolegy z dalších vysokých škol - medicíny a farmacie. Rozhodnutí připojit se ke stávce pražských studentů padlo až večer na koleji.
Vedle spontánně ustanoveného stávkového výboru nespala ani "druhá strana". Socialistický svaz mládeže měl totiž na fakultě silnou pozici a již následující den se snažil pootočit vývoj od přijetí radikálních požadavků pražských studentů k podstatně krotšímu stanovisku svazáků. Robert Novák vzpomíná na setkání všech studentů fakulty v menze. Sál byl úplně plný a účastnilo se ho i vedení školy. Atmosféra houstla, lidé z vedení začali osočovat mluvčí studentů.
"Jeden z proděkanů neudržel nervy a tím nám vlastně pomohl. Začal tam na nás sprostě řvát, a jak se tam po nás sápal, tak mě shodil z pódia. Pro radikální znění prohlášení byli proto při hlasování nakonec úplně všichni, snad jenom tři se přihlásili k té umírněné verzi," vzpomíná Novák.
Přesto se revolučního dění účastnila menšina tehdejších studentů. "Na peďák chodilo kolem osmi set lidí. Padesát lidí aktivně stávkujících, další stovka byli ti, kteří pomohli, když bylo potřeba. A zbytek měl prázdniny," vysvětluje Robert Novák. V týdnu od 27. listopadu tak někteří vyučující dokonce vypsali termíny zkoušek.
Uspěli jsme, protože revoluční menšina byla hodně aktivní a zapálená
Podle Nováka bylo velmi důležité, že se stávka rozšířila po celé republice. A připomíná význam výjezdů do menších východočeských měst jako Opočno, Broumov nebo Hostinné. Studenti vyráželi v pět hodin ráno k prvním autobusům či vlakům směřujícím do menších měst. Po řidičích či strojvedoucích posílali navíc plakáty, letáky a instrukce. Obdobně se do Hradce dostávaly materiály z Prahy.
Ceny Paměti národa
Vzpomínky pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum a která předá v Den boje za svobodu a demokracii Ceny Paměti národa pěti osobnostem, které prokázaly výjimečnou statečnost. Sledujte 17. listopadu od 20 hodin na ČT2 nebo poslouchejte na Českém rozhlasu Plus.
"Bylo to v celé republice a nedalo se to propagandou eliminovat na nějakou partu samozvanců a ztroskotanců. Uspěli jsme, protože ta menšina byla hodně aktivní a zapálená," ohlíží se Novák za studentskou stávkou.
A dodává: "Vždycky jsem rozčílený, když slyším, že to bylo dopředu domluvené a naplánované, že by nás snad řídili estébáci." Zároveň si ale uvědomuje význam podpory veřejnosti. "Přišli třeba úplně cizí lidé s otázkou, jak nám prý můžou pomoct. Tak jsme se zeptali, zda by nás nemohli někam odvézt. A oni třeba řekli: 'Já nemám čas, ale tady máš klíčky, tady máš auto a za čtrnáct dní mi ho vraťte'."
Když se Robert Novák, dnes pedagog, ohlíží za hektickými událostmi v konci roku 1989, tak říká: "Osobně jsem velmi šťastný, že jsem mohl být na počátku své životní dráhy u něčeho, co bylo velké a co se podařilo, takže v tomto smyslu můžu být spokojený jako málokdo na této planetě."
Protiakce komunistů: Dnes chcete stávkovat? Zítra budete trpět bídou!
Pro úspěch sametové revoluce bylo klíčové, nakolik se do generální stávky vyhlášené na 27. listopad 1989 zapojí dělníci a velké továrny. V kopřivnické automobilce Tatra nebylo až do poslední chvíle jisté, zda se tak stane.
Vedle obrovské fabriky byl ovšem důležitým dějištěm tehdejších kopřivnických událostí i jeho závodní klub ROH nazvaný M-klub. V pondělí 20. listopadu 1989 v něm měl hrát písničkář Jan Burian, který ovšem divákům oznámil, že hrát nebude, že se přidává ke stávce umělců a radši jim poví o aktuální situaci v Praze s tím, že kdo u toho nechce být, může jít domů. "Skoro nikdo neodešel," vzpomíná Lubomír Sazovský, vedoucí klubu, profesí technik z Tatrovky.
VIDEO: "Dodnes smekám před lidmi, kteří začali 17. listopadu stávkovat v Bratislavě, Brně, Budějovicích. To byli frajeři. Nebýt jich, tak nás zlomili. Praha samotná neznamenala nic," říká bývalý studentský vůdce Václav Bartuška.
Dění v Kopřivnici podle dalšího "tatrováka" Jiřího Nováka rozhýbala videokazeta se záznamem zásahu z Národní třídy, kterou se mu povedlo sehnat od kamaráda z Prahy. Nejdříve ji pouštěl a půjčoval známým, po čase se povedlo zprovoznit televizi s videopřehrávačem v kopřivnickém knihkupectví poblíž hlavní vrátnice Tatrovky. "Před obchodem se ihned začali shlukovat lidé a hleděli na to, co se vlastně v Praze stalo."
Lidé do ulic vyrazili ve čtvrtek 23. listopadu po neveřejném setkání svazáků se soudruhy z vedení města a Tatrovky v M-klubu, kam svazáci pozvali i zástupce pražských studentů. Jednání nikam nevedlo, studenti nesměli přečíst svou rezoluci a soudruzi jen opakovali frázovité doktríny o spiknutí západních centrál. Několik lidí se tedy vydalo na dnešní Masarykovo náměstí, kde se nakonec sešel početný dav, ale setkání nemělo žádný řád ani program. Na náměstí nakonec zazněl jasný vzkaz: "Sejdeme se tu zítra v sedm a my zajistíme ozvučení." To bylo partyzánskou akcí Jiřího Nováka, který měl přístup ke všem okruhům obecního i tatrováckého místního rozhlasu.
Právě zapojení velkých továren bylo pro úspěch generální stávky klíčové. Tatra Kopřivnice zaměstnávala tehdy přes 10 tisíc lidí. Aktivisté se snažili ještě v noci oblepit cesty k fabrice plakáty a letáky, aby si je mohli přečíst zaměstnanci ranní směny. "Na vrátnici fabriky stáli milicionáři v civilu a rozdávali úplně jiné letáčky. Bylo na nich: 'Dnes chcete stávkovat? Zítra budete trpět bídou!'," vzpomíná na protiakci komunistů Jiří Novák.
Jak studenti tvořili dějiny na Google Arts & Culture
Paměť národa připomene Mezinárodní den studentstva, který je jediným dnem mezinárodního významu českého původu, on-line výstavou na Google Arts & Culture, což je platforma zpřístupňující umělecká díla a kulturu uživatelům po celém světě. Příběh sametové revoluce očima studentů se tak v tento den dostane k mezinárodnímu publiku na https://artsandculture.google.com/story/student-revolts/_gJig27hy-7rLQ.
V Tatře Kopřivnice se pracovalo nepřetržitě na tři směny a generální stávka měla proběhnout od 12 do 14 hodin. Organizátoři se proto rozhodli, že ti, kteří byli zrovna v práci, se přidají v areálu továrny a ostatní se sejdou na náměstí. Začátek byl rozpačitý, ale když z improvizovaného pódia - korby nákladního auta - zazněly první projevy, zaměstnanci dvoranu zcela zaplnili.
Jiří Novák má dodnes uchovaný audiozáznam projevů, jež zazněly během generální stávky v Kopřivnici, ze kterého slyšíme hlas Lubomíra Sazovského: "Já bych chtěl ještě něco říct. Domluvil jsem se tady se studentem a přislíbil, že se pokusí zavolat do rozhlasu nebo do televize, aby v Praze bylo vysíláno, že Tatra stávkovala." Z davu zazní hromové ano a skandování: "To my chceme!" Cesta k přerodu společnosti se tak otevřela i v severomoravské Kopřivnici.
Postavil jsem se na lavičku a začal skandovat "Svobodu! Svobodu!" vzpomíná Hynek Faschingbauer
Lékárník a v listopadu 1989 lékař Hynek Faschingbauer svolal v Domažlicích první protirežimní demonstraci. "Přišlo mi samozřejmé, že my zdravotníci nemůžeme být lhostejní k násilí na nevinných lidech," vysvětlil pro Paměť národa.
Studentské shromáždění svolané na 17. listopadu 1989 vyhlížel s nadějí ve změnu, a byť kvůli práci nemohl jet do Prahy, na Svobodné Evropě a Hlasu Ameriky hltal každou zprávu o dění v hlavním městě. Když se o víkendu doslechl o stávce studentů a divadel a o vzniku Občanského fóra, řekl si, že není na co čekat. Pracoval tehdy jako anesteziolog v domažlické nemocnici a za zdravotníky sepsal prohlášení odsuzující brutální zásah na Národní třídě.
"V pondělí ráno jsem to podepsal, byli jsme v té preambuli ještě s kolegy Volákem a Šauerem. Zeptal jsem se pana primáře, jestli by za mě nešel na sál, že bych s tím obešel nemocnici." Podepsalo prý tři čtvrtiny lidí. Dvacet procent souhlasilo, ale bálo se, zbylých pět ho nevybíravě vyhodilo. Následujícího dne odvezl podpisové archy do Prahy. Odevzdal je ve vydavatelství Svobodného slova v Melantrichu na Václavském náměstí, které od počátku revoluce přinášelo necenzurované informace.
Atmosféra v centru Prahy Hynka Faschingbauera ohromila. Nepopsatelné pocity zakoušel při davovém zpěvu hymny i při skandování hesel žádajících svobodu. Do paměti se mu zapsala drobná epizoda z ulice Na Příkopech, kde švadleny oděvního družstva vyráběly trikolory a z druhého patra je házely lidem.
Domů se vrátil s letáky, plakáty a odhodláním rozhýbat i poklidné Domažlice. Primář ARO Petružálek mu znovu vyšel vstříc a dal mu náhradní volno, takže hned ve středu začal organizovat stávku. Dozvěděl se, že místní gymnazisté mají toho dne jakousi kulturní akci, a tak jednoho z kamarádů svého mladšího bratra požádal, aby na akci přečetl prohlášení pražských studentů a vyzval ke stávce.
"Samozřejmě to tam vzbudilo velký ohlas, Státní bezpečnost to hned věděla," shrnul Hynek Faschingbauer, který tehdejšího gymnazistu Víta Podestáta instruoval, aby ho v případě potíží neváhal označit za iniciátora.
Odpoledne se s vlajkou schovanou pod bundou vypravil na domažlické náměstí Míru, kde se měla konat ona první protirežimní demonstrace. "Když jsem se ohlédl, viděl jsem, jak lidé vycházejí z toho domažlického podloubí, kde nebyli vidět. Najednou za mnou šel skoro dav." Toho dne si vzal slovo jako jediný řečník. Popsal dění v Praze, přečetl prohlášení domažlických zdravotníků, pražských divadel, škol i Občanského fóra a ocitoval pasáž ze Všeobecné deklarace lidských práv, k jejímuž dodržování se československá vláda zavázala. Zakončili zpěvem hymny a provoláním, že druhý den se sejdou znovu.
Ve čtvrtek se osmělili už i další řečníci: promluvil doktor filozofie Stanislav Volák i dělník Míra Svatoš, tehdy člen komunistické strany. "Byli jsme rádi, když jsme mohli ukázat, že i komunista prohlédl," komentoval Faschingbauer, který o den později, v pátek 24. listopadu, vyhlásil, že zakládá místní odnož Občanského fóra. "Zároveň jsem poděkoval i kolegyni, která mě vystřídala ve službě, a řekl jsem, že se vracím do nemocnice."
Kolem osmé hodiny večerní mu do práce kdosi telefonoval. "Vzrušený hlas říkal: 'Honem musíš přijít sem na náměstí.' Já říkám: Proč? Nemůžu, jsem ve službě v nemocnici. 'Tady jsou zase lidi, my tě tady potřebujem'."
Naštěstí prohlédl, že jde nejspíš o provokaci StB, a neuposlechl, ani když byl žádán, aby přišel alespoň k zadnímu východu z nemocnice a "přinesl materiály". Na náměstí pro jistotu vyslal kamaráda, který se přesvědčil, že se tam opravdu nic neděje. "Byli by mě zřejmě násilím naložili a někam odvezli, tak jak to dělávali. Zmláceného by mě vyhodili někde 50 kilometrů daleko v lese a já bych měl samozřejmě obrovský průšvih, že jsem opustil ve službě nemocnici."
Šlo zřejmě o poslední pokus, jak ho zdiskreditovat a zbavit se člověka, který se stával vůdčí osobností revoluce v Domažlicích. Provokatérům se nepovedl a události šly i zde nezadržitelně kupředu. Vrcholem revolučních dní byla generální stávka 27. listopadu.
VIDEO: Historie 17. listopadu. Proč si ho připomínáme.
