Dana Syrová: Umění není nadstavba, ZUŠky rozvíjejí osobnost

V portfoliu Dany Syrové, zakladatelky Akademie MenART a spoluzakladatelky ZUŠ Open, nalezneme vzdělávací programy, prestižní koncertní řady i jedinečné festivaly. Pro všechny tyto projekty teď sestavuje krizové plány, celkem zblízka se s dopady pandemie potýkala na jaře, kdy byla součástí týmu sbírky Radka Baboráka pro umělce OSVČ. Na koronavirus v hudebním světě tak vidí z mnoha úhlů a ubezpečuje, že kultura ruce do klína rozhodně neskládá.

Pracuješ na řadě projektů, v jakém režimu teď tyto aktivity fungují? Přes léto jsme se mohli trochu nadechnout a díky tomu jsme odstartovali třetí, pro nás dosud největší, ročník Akademie MenART. Máme na 170 stipendistů. Krátce připomenu: princip a unikát MenARTu je v tom, že mentoři nepracují pouze s talentovanými žáky ze základních uměleckých škol, ale s tandemy, tedy se žákem i s jeho pedagogem. Považuji za velmi důležité, že to probíhá právě v této podobě. To, že se žák potká s mentorem, k němuž vzhlíží, má obrovský dopad. Když je však do tohoto procesu zapojen i pedagog, se kterým žák celý rok pracuje, daří se z podnětů od mentora vytěžit ještě víc. Projekt přitom skutečně přitahuje osvícené pedagogy. Navíc, tím, že je projekt nesoutěžní, jsou k spolupráci dobré podmínky a vzniká to, čemu říkáme atmosféra bezpečného sdílení Mentoři si vybírají z adeptů napříč celou republikou, na základě ukázek prací, motivačního dopisu a doporučení pedagoga. Je to limitující faktor, ale ve výsledku tím mnoho získáme. Ale zpátky k létu. Ročník jsme zahájili koncem srpna v Kroměříži a velmi jsme si toho vážili, jelikož už tehdy nám bylo jasné, že situace nebude lehká. Z dalších projektů se díky tomu klidnějšímu mezidobí podařilo otevřít další ročník PKF-Lobkowicz abonmá, což je krásná donátorská řada orchestru PKF – Prague Philharmonia, intimní koncertní cyklus Hybatelé rezonance v Anežském klášteře, či natočit ve studiu materiál Tomáše Kača, který se do Prahy z Los Angeles A v září na skok dostal.

Jak se v souvislosti s touto situací změnila tvoje práce, jakožto organizátorky a manažerky? Přetvořila se na práci s neustálou změnou. Všichni jsme si museli zvyknout na fakt, že se naše plány možná neuskuteční. Když člověk ví, že jeho práce nakonec nemusí být naplněna, přichází pocit zmaru. Já jsem však pozitivně laděný člověk. Snažím se soustředit na to, že byť některé věci jako jednotlivec nezměním, jinde k jejich zlepšení přispět mohu. Celkem určitě v kultuře neskládáme ruce do klína, naopak hledáme nové cesty a alternativy.

Alternativou je teď v kultuře především přesun koncertů a představení do virtuálního prostoru. Jak se daří udržovat kontakt s posluchači? Co se týče například PKF-Lobkowicz abonmá, tam budeme, pokud to bude možné, koncerty spíše překládat, než je rušit nebo uvádět online. Jsou to všechno velmi unikátní koncerty, rádi bychom je zachovali. Intenzivně teď pracujeme především na přípravě drobných dárků pro naše posluchače. Také připravujeme adventní specialitu k festivalu Struny dětem, který bohužel překládáme poněkolikáté. V umění prostě nelze vše plnohodnotně přesunout do online prostředí.

A co MenART, pokračujete v něm i distančně? To je zrovna velmi diskutované téma. Distanční výuka dnes všude probíhá, my jsme se ale po debatách s mentory domluvili, že druhou velkou pracovní schůzku, jež měla proběhnout v těchto dnech, radši odložíme. V otázce mentoringu považuji lidský kontakt za nenahraditelný, cítíme to tak všichni. Mentoři však zadávají úkoly: poslechové, vzdělávací, inspirační… Věříme, že druhý půlrok bude opravdu intenzivní. Přemýšlíme například o rozdělení do co nejmenších skupin, aby výuka skutečně mohlo proběhnout. Všechno ale závisí na opatřeních.

Tým Nadačního fondu Magdaleny Kožené, foto NF Magdaleny Kožené

Má tedy umělecké vzdělávání v distanční formě menší efekt? Myslím, že v rámci ZUŠ efekt má, a to zejména v tom, že se udrží každodenní rutina interakce s pedagogem. Jsou však momenty, které jsou skutečně nepřenositelné. Beru distanční výuku jako nezbytnou alternativu. Jsem ráda, že existuje, její přínos vidím i na svých dětech, kteří se teď takto hodin na ZUŠce zúčastňují.

Distanční výuky na základních uměleckých školách se týkal i dopis, který jste pod hlavičkou ZUŠ Open adresovali ministrům a senátorům. O co přesně tenkrát šlo? Dopis se týkal jedné konkrétní situaci v září, kdy spadly základní umělecké školy do kategorie s nařízenou distanční výukou, zatímco provoz základních škol, byť s omezením, pokračoval prezenčně. V těchto časech, které jsou opravdu těžké a komunikačně náročné, pojednává Ministerstvo školství základní školy jako balík. Na specifika ZUŠek se zapomíná, stojí v závěsu. Přitom zde většina vzdělávání probíhá v režimu jeden na jednoho, také lze zajistit rozestupy všechny další hygienické nezbytnosti. Dopis ale vzniknul v září, kdy, za respektování opatření, ještě připadalo v úvahu udržování kontaktu. Výuka se pak skutečně načas vrátila do prezenční formy. Teď se ale ocitáme v naprosto odlišné, extrémní situaci.

O dění v ZUŠkách máš dobrý přehled, jak se jim daří online výuku zvládat? Na základních uměleckých školách je obecně velká kreativita. Zejména v malých městech je pak stěžejní také síla komunity. Ta má velký dopad, v mnohém nenahraditelný. Na webu ZUŠ Open se pak pravidelně snažíme upozorňovat na inovativní, nápadité způsoby, kterými lze na tuto situaci reagovat. Máme tam sekci, kde zveřejňujeme inspirativní podněty od pedagogů, nebo seriál s Českým rozhlasem, kde vystupují zajímavé osobnosti z různých regionů.

Bude mít podle tebe tato doba virtuálního kontaktu také pozitiva, přenosná do „normálního“ života? Určitě se s existujícími vymoženostmi naučíme všichni pracovat a využívat je ve svůj prospěch. Může to ušetřit mnoho času, jsou věci, které lze skutečně vyřešit online a nejezdit kvůli nim přes půl města. Beru technologie jako nástroj, jako pomocný prostředek. Jsem ale trochu staromilec a věřím, že lidský kontakt nahradit nelze. Zejména u koncertů. Jakýkoliv online přenos nebo stream je milou cestou, jak zůstat v kontaktu s publikem; v mých očích je to ale pořád pouze dočasná náhrada.

Akademie MenART, foto MenART

Ovlivní tato doba pozici základních uměleckých škol, nebo zájem o ně? To je velká otázka. Obecně panuje na ZUŠkách přetlak, na mnohých z nich je problém dostat se do těch nejatraktivnějších oborů. Jestli situace tento zájem ovlivní, těžko říct, já ale doufám, že nikoli. Školy se učí aktivně komunikovat, dávat o sobě vědět. Je důležité, aby formovaly svůj názor a byly v kontaktu s ministerstvem. To již probíhá, činné jsou také profesní organizace. V Česku je potřeba nahlas říkat, že umění není pro společnost nadstavba, že ZUŠ rozvíjí osobnost a přináší do životů to, co je jejich nezbytnou součástí.

Na jaře jste se s MenART zapojili to sbírky Radka Baboráka pro umělce OSVČ. V tu dobu to byl jedinečný nápad, jak to probíhalo? Byla to přímo iniciativa Radka, přišel s touto myšlenkou velmi rychle. Okamžitě pochopil vážnost situace, formuloval potřebné kroky a zmobilizoval kontakty. Potřeboval tým kolegů, kteří s ním do projektu vstoupí a zajistí jeho chod a organizaci. Bylo to rozhodnutí jednoho odpoledne, muselo se jednat velmi rychle. Vycházeli jsme z toho, že se teprve začínalo mluvit o dopadech omezení, záchranný balíček ministerstva byl tenkrát v rovině úvah. Bylo tudíž evidentní, že uplyne mnoho měsíců, než bude balíček konkrétně definován, než na něj budou moct pořadatelé reagovat a než finance poputují umělcům na OSVČ. A praxe to potvrdila. Pro mě byla tato sbírka tříměsíčním maratonem. Vytvořili jsme transparentní účet, webové stránky a online formuláře pro žadatele podpory na principu čestného prohlášení. Na jedné straně mohli umělci žádat o příspěvek, na straně druhé stála platforma Donio, která sloužila pro výběr prostředků. Nakonec jsme podpořili jsme přes 120 muzikantů. Byl to pro mě cenný a plodný čas, byla jsem ráda, že můžeme v našem oboru pomoct a přispět. V tomto smyslu to bylo velmi naplněné období. Webové stránky muzikantivolnanoha.cz přitom v případě potřeby plánujeme opět spustit. Frustrovalo mě však vidět komunikaci s Ministerstvem kultury. Snažili jsme se získat podporu, nabídnout tento systém rychlé a adresné pomoci a přizvat ministerstvo do celého procesu podpory. To se však nepodařilo a zůstalo u symbolických prohlášení.

V čem je struktura pomoci kultuře teď na podzim jiná? Je vláda již ve svých reakcích pružnější? Komunikace s Ministerstvem kultury v tuto chvíli systematicky probíhá, také se zformovala Česká obec hudební a další aktivní oborové platformy. Debaty s MKČR a MPO stále probíhají. Díky všem kolegům, kteří jsou v těchto procesech aktivní a konstruktivní. Také jsou v tuto chvíli vyhlášeny balíčky pomoci OSVČ v oblasti kultury. Díky, že existují. Rychle se přišlo na první mouchy: blokace příspěvků pro umělce OSVČ, kteří pobírají rodičovský příspěvek. Doufáme, že toto absurdní omezení bude upraveno. Ale je tady Antivirus, jsou tady covidové balíčky, takže rozhodně ta pomoc již formulována je.

Na závěr jedna, v těchto časech typická, otázka: co ti pomáhá tuto dobu zvládat? Snad životní přesvědčení, že tento obor má smysl. Také se pak snažím věnovat sebevzdělávání, v oblastech, na které za normálních okolností není čas. Baví mě učit se pracovat s časem jinak než obvykle, a hledat v tom pozitivní cesty. Neodpočívat, ale snažit se věnovat tomu, co jindy odkládáme. Mám předsevzetí, že si trochu z toho klidnějšího času zachovám i do budoucna.

Sdílet článek: