Undergroundová legenda Vratislav Brabenec: V roce 1989 jsem se za Čechy styděl

Estébáci kdysi Vratislava Brabence šikanovali, mlátili, nespravedlivě věznili, hrozili mu únosem dcery. Nakonec jej pod brutálním nátlakem donutili k emigraci. Když tedy režim padl, žil už hudebník ze skupiny The Plastic People of the Universe několik let v Kanadě. Legenda českého undergroundu některé věci dodnes nedokáže odpustit.

Je to 31 let, co se rozjela sametová revoluce. Nemrzelo vás tenkrát, že jste u toho nebyl?
No, revoluce… Já bych tomu tak snad ani neříkal.

A jak tedy?
Přesnou definici ze mě nedostanete. Kvašení ale bylo podle mého tehdy v Evropě už tak rozeznatelné, že jsme se k tomu zkrátka jen připojili. Já se spíš styděl za to, že Češi byli z východního bloku snad úplně poslední, kdo se ke změně odhodlal. Ohromná ostuda byla i to, když Češi rozebírali trabanty, které různě po Praze nechali nebožáci z NDR prchající přes nás na Západ. Příšerné. Tenkrát jsem byl připravený, že když se mě někdo v Kanadě zeptá, odkud pocházím, tak radši řeknu, že jsem Holanďan. Normálně bych jidášsky zapřel celý národ.

Nejste na něj moc přísný?
Mně na nás strašně štve to všudypřítomné špiclování, kolaborantství a lokajství, které je tady setsakramentsky zakořeněné. I po tomhle rozhovoru si radši dejte bacha, aby na vás náhodou nečekali před barákem. Prvnímu frajerovi, který bude chtít připálit cigáro, radši hned napalte… I kdyby to byl omyl, neuděláte chybu. Nesmějte se, mám své zkušenosti, když jsem mohl nahlédnout do svého spisu u StB. Fakt jsem se zhrozil, kolik přátel mě za 440 korun měsíčně udávalo. Když jsme pak spolu seděli u piva, ještě si z toho dělali srandu. Jeden mi povídal: „No jo, ale 440 měsíčně bylo na benzin dobrejch!“ Vylítnul jsem, že mu ji fláknu. „Takže ty jsi mě práskal za benzin!“ Od té doby jsme spolu nemluvili. A takhle to v té naší zemi chodí furt dokola. I nejzákeřnější věci se pořád omlouvají.

Vlastně jsme úplně zamluvili, jestli vás v listopadu nemrzelo, že jste nebyl u toho.
Asi to bude znít hloupě, já se ale tehdy staral o něco úplně jiného. Přesně v době, kdy vrcholila československá revoluce, jsem totiž měl čerstvě koupený parádní nový dalekohled. Koukal jsem s ním do oceánu a čekal, až potáhnou velryby. To jsem byl ignorant, co? Kamarádi mi z Prahy volali, abych co nejrychleji přiletěl, že se dějou věci. I Magor, když ho pustili z Valdic. Říkal jsem: „Já vám na tu vaši revoluci seru.“ Mně se kvůli tomu dalekohledu nechtělo. Žena si navíc usmyslela, že koupíme další barák, chtěla i koně. Takže se můj návrat trochu pozdržel. O změny jsem se pochopitelně zajímal. Sledoval jsem BBC, které tehdy vysílalo až k nám na Vancouver Island. Měl jsem díky tomu velmi dobrý přehled, protože kamera toho vidí vždycky víc než člověk, který je přímo na místě. Hned jsem třeba tvrdil, že zprávy o mrtvém studentovi ze 17. listopadu budou podvrh. Zanedlouho se to potvrdilo. Zpětně se mi zdá, že v té revoluci bylo strašně moc naivity a nedotažených věcí. Vlastně si skoro až říkám, jestli je co oslavovat.

Neříkejte, že jste necítil satisfakci, že komunisti táhnou do háje.
To zase jo. Jenže oni jenom zalezli do děr a teď už z nich znova několik let vylézají. V různých podobách a kabátcích. Pamatuju si, jak tahle porevoluční deziluze zničila Karla Kryla. To bylo strašně smutné. Jemu z toho vlastně puklo srdce. Já naštěstí tenhle národ zas tak nemiluju.

Ne?
To se vsaďte. Ještě k té revoluci – mě třeba hrozně štve, že se neuhlídaly všechny estébácké archivy. To přece byla tvrdá amatérština, že toho fízlové tolik stačili zničit. Bavil jsem se o tom pak i s Havlem – seděli jsme na Hradě v jeho pracovně, pili pivo, kouřili. Vůbec to byla zajímavá debata. Ptal se mě, jak nás Čechoslováky vidí lidi venku. Asi jsem ho nepotěšil: „Teď ve Vancouveru vybrali kšeftaře s drogama. A ti největší bossové, ti fakt vlivní, rozhodně ne blbečci prodávající fet před školou, byli z větší části Češi.“ To se Havel zamračil, tak jsem radši hned dodal: „Ale jo, taky si nás váží jako dobrých sportovců, vědců a umělců. Jen se holt občas zjistí, že jsme i národ podvodníků.“

I proto jste chtěl od téhle země co nejdál, jakmile vás odsud vyhnali estébáci?
Za tím bylo něco jiného. Třináct měsíců jsem tenkrát po odchodu z Československa strávil ve Vídni a ona mi hrozně připomínala Prahu. To fakt bolelo. Vyšel jsem v Rakousku na ulici a připadal si jak v Holešovicích. Mohl jsem tenkrát do Ameriky, moje žena to ale zatrhla – prý bych se v New Yorku tak akorát flákal po klubech; což měla koneckonců zřejmě pravdu. Takže jsme skončili v Kanadě.

Do Prahy jste se pak podíval až v roce 1990. Do jaké země jste se vrátil?
Byl jsem tady samozřejmě rád. Občas jsem třeba celé noci jezdil po Praze tramvají. Doslova jsem si to vychutnával. Někde se svítilo, tak jsem vystoupil, dal si pivo a jel jsem dál. Toho jsem se nemohl nabažit. Ráno jsem si v bufáku objednal guláš; paráda! S těmi bufáky to byla vůbec nádhera. Jeden vyhlášený stál přímo naproti nám, ve Valdeku. Se ženou jsme tam chodili na obědy – dal jsem si paprikový lusk se šesti, k tomu pivo; proč vařit doma a špinit si nádobí? No jo, ty bufáky mi utkvěly. Už v sedm ráno jste si v nich mohl dát hořčák. Úžasný! Dneska? Bufáky zmizely, místo nich stojí banky. Svět se mění. Já mám dobrou paměť na čísla, takže když jsem se roku 1990 vrátil, měl jsem pořád v hlavě přibližně 50 telefonů na různé lidi. Všechno to fungovalo! Jak se ale poměry měnily a měnily, tak už si dneska radši nepamatuju nic.

Spousta lidí jako kdyby ztrácela paměť. Dost jich tvrdí, že za komunistů bylo líp. Máte sílu jim oponovat?
Většinou jde o mladé, kteří totalitu nezažili. Zkouším jim to vysvětlit jednoduše: „Jen si představ, že nemáš pas, nemůžeš jen tak jet na koncert do Berlína. Už vůbec nemůžeš studovat v Americe.“ Pro ně je to nepochopitelné. Když se ale dneska mladý stane komunistou, jde hlavně o normální generační vzdor. Zažil jsem to i v Kanadě. Moji vrstevníci byli stárnoucí hippies. A jejich děti, když je chtěly naštvat, stávaly se fašouny nebo komunisty. Ukázal jsem mu na ten jeho háknkrajc na tričku, schválně jsem se ho ptal, jestli ví, co to znamená. A on odpověděl, že to mají přece všichni. Že to je frajeřina. Bohužel, někdy je vysvětlování k ničemu. Ale to se děje i tady. Jsou rodiny, v nichž někdo léta seděl. Načež potomek řekne, že socialismus byl docela dobrej. Což je samozřejmě blbost. Víte… Něco musím dodat: Cítím, že my Češi jsme se nepoučili z věcí, které se dělaly dobře na Západě. A Západ se zase nepoučil z věcí, co se dělaly dobře tady.

Jako co?
Třeba že jste mohl zadarmo vystudovat uměleckou školu. Za ni by vaši rodiče museli v Americe zaplatit 50 tisíc dolarů ročně. My jsme si bohužel ze Západu vzali jen to špatné, oni na oplátku od nás taky. Dcera mi třeba říkala, že už i kanadské banky chtějí poplatek za vedení účtu. To bylo před lety absolutně nemyslitelné. Strašně mě to vytočilo.

Cítil jste vztek i nedávno, když jste se u soudu potkal s estébáky, kteří vás měli před lety šikanovat?
Ten hlavní estébák vůbec nepřišel. Jiný ale u soudu hned v první větě řekl, že pana Brabence nikdy neviděl. Aniž by se ho na to někdo tázal! Když se mě pak ptali, jestli je to pravda, tak jsem odpověděl: „Nechci přehánět, ale viděl mě při domovních prohlídkách, při zatýkání, při výsleších. Dohromady nejmíň 60krát.“ Lhal úplně trapně. Ostatní taky. Víte, já si od toho procesu stejně moc neslibuju. I proto, že si vybavuju, jak jsem svědčil už proti komunistickému ministrovi vnitra Obzinovi. Sehnal jsem si tenkrát papír, na kterém bylo jasně napsáno: „Bylo by dobré Brabence donutit k emigraci. Podpis: doc. PhDr. Jaromír Obzina, CSc.“ Předložil jsem to soudkyni, ona mi ale řekla, že tenhle doklad nepovažuje za důkaz. Tak jsem se sebral, vyndal cigaretu a odešel. Nemělo to cenu. Nějaký novinář se mě pak dokonce ptal, jestli mi nevadí, že svědčím proti vážně nemocnému člověku. Odpověděl jsem: „Ano, slyšel jsem, že pan exministr je vážně nemocný. Za to, co provedl, by ale stejně měl sedět v pankrácké nemocnici. Možná že ho budou moct blízcí navštěvovat – to se za nás nesmělo. A možná ho ani nikdo nebude mlátit – ani tenhle luxus jsme my ve vězení neměli.“ Novinář si to nenechal vymluvit. Pokračoval, že jsem přece studoval bohosloví. A zda mi to teda přijde etické. Na to jsem opáčil, že v určitých momentech o etiku jednoduše nejde. Vidíte, už se zase bavíme o věcech, kdy se minulost prolíná se současností. Přiznávám, že o přítomnosti se bavím radši.

Proč?
Má to podle mě větší smysl. Přestože ani to není příliš veselé.

Jak to myslíte?
Já si třeba nedávno uvědomil, že při té pandemii už existuje tolik zákazů, že se můžu těšit leda tak na dobu, kdy vydají jiný zákaz, jenž prostě zakáže zákazy předešlé. Absurdní, ne? Vůbec žijeme ve zvláštní době. Za strašnou popletenost považuju například masovou oblibu takzvaných sociálních sítí. Dneska je díky nim skoro každý prorokem. Pod smyšleným jménem sdělíte co nejstrašnější zprávu, lidi hladovící po neštěstích po ní skočí a hned ji posílají dál. Kde jsme se to ocitli? Já si pamatuju, jak nás ve škole učili o Jiráskově Temnu. A mám za to, že v našich časech je navzdory všem technologickým možnostem daleko větší temno než po oné Bílé hoře. Už jenom kvůli tomu, co všechno nefunguje. Jak je možné, že na dálnici do Brna strávíte ve 21. století pět hodin? Mladším klukům jsem říkal, že když jsem kdysi jezdil stejným směrem ve své staré pragovce z roku 1928, vůz sice jezdil maximálně šedesátkou, ale do Brna jsem za těch pět hodin dorazil taky. I bez dálnice! Co mi pak budete vykládat o pokroku? Bohužel – lidem už to snad ani nepřijde. Místo věcí velkých jsme si navykli řešit výhradně věci nedůležité. Jako kdyby přišel vážně nemocný člověk k doktorovi a od lékaře uslyšel: „Člověče, vy byste se měl ostříhat.“

A co je tedy podle vás důležité?
Třeba ta hrůza, kterou pácháme na přírodě. Lidi si stěžují: „Za posledních deset let mi ve studni úplně zmizela voda, byla tam přitom odjakživa.“ To je přece velice vážná zpráva. Uvědomme si, co se stalo s krajinou. S tím, čemu se ještě nedávno říkalo les. Kde stál ještě před pár lety, tam už nic nenajdete. Nám to pořád nedochází. Když mizí les, jakmile vymírají brouci, tak se to sakramentsky dotýká i nás. Pokud bychom se na současnou Zemi dívali jako na jeden velký živý organismus, pak má tenhle tvor rakovinu. A my si musíme připustit, že je to nemoc, za niž může naše civilizace.

Vratislav Brabenec (77)

Undergroundový hudebník a básník, člen skupiny The Plastic People of the Universe, signatář Charty 77.
Během normalizace byl dlouhodobě šikanován StB. Za údajné výtržnictví byl roku 1976 zatčen, později nespravedlivě odsouzen k osmiměsíčnímu nepodmíněnému trestu. StB ho v roce 1982 během akce Asanace donutila emigrovat, když mu například vyhrožovala únosem dvouleté dcery. Usadil se v Kanadě, kde se živil jako zahradník.
Po revoluci se do vlasti podíval až roku 1990, natrvalo se vrátil o sedm let později.

Tagy: