„Od morální k demokratické revoluci?“

Konečnou verzi jsem pojal jinak, a po úpravách redaktora Josefa Chuchmy (bez mého vědomí a svolení) to vyšlo v ještě jiné podobě a dokonce s jiným titulem. Článek vyvolal velké pobouření ze strany našich filozofických chartistů, kteří pak v LN vydávali ohlasy proti mně, na které mi nebylo umožněno odpovědět. Můj článek nebyl míněn jako žádný útok na Patočku, měl za cíl jen poukázat na osvícenské předchůdce sekulární morální filosofie, jelikož mi vadilo, že se u nás pořád předstírá, jako by se podobné otázky u nás objevily až s Chartou a mravním disentem. „Mravní idealismus“ a pohrdání empirickými humanitními vědami, to byla velká chyba naší polistopadové demokracie. Nezapomeňme, že Masaryk říkal: „Odmítám idealismus, který zapomíná na chleba.“ V úctě k dnešnímu výročí Listopadu, a také aby se to neztratilo, zde zveřejňuji původní verzi:

„Od morální k demokratické revoluci“?

„V čem spatřujete hlavní význam Charty?“, zeptali se Václava Havla v rozhovoru pro časopis Kurier roku 1978. „Já osobně považuju za nejdůležitější význam ten, který akcentoval prof. Patočka, totiž její význam mravní,“  odpověděl jim. Ale mluvili chartisté a Patočka o stejné věci? Nelišil se nějak výrazně jejich přístup k morálce?

Podívejme se nejprve na to, co konkrétně akcentoval prof. Patočka. Vyjdeme z eseje, která je považována za jeho odkaz. Je to úvaha „Čím je a čím není Charta 77“, která byla záhy přejmenovaná na „O povinnosti bránit se proti bezpráví“. Odlišnosti v obou verzích teď necháme stranou. V obou se ale vyskytuje zajímavá věta, kterou nikdo z editorů Patočkových spisů, ani dokumentů opozice nekomentoval. Filozof říká: „Signatáři si jsou však vědomi, že už před 180 lety se pomocí přesného členění pojmů osvětlilo, že všechny mravní povinnosti spočívají v tom, co může být nazváno povinnostmi člověka k sobě samému, povinnostmi, které v sobě zahrnují i nutnost bránit se proti každému utrpěnému bezpráví.“ Co bylo zjištěno před 180 lety? K této otázce se nikdo nevracel. Odečteme-li od roku 1977 zmíněné množství let, dostaneme rok 1797. V tomto roce vyšla Kantova Metafyzika mravů a jsem přesvědčen, že právě na toto dílo Patočka odkazoval.

[Stačí se odvolávat na lidská práva?]

Ale byli si toho opravdu vědomi ostatní signatáři? Patočka napsal svá stěžejní prohlášení ve vzácné době, kdy mluvil takřka sám za sebe, protože ostatní dva mluvčí Charty- tedy Havel a Hájek – byli ve vězení. Skrytý odkaz na Kanta dává Chartě i oběma mezinárodním úmluvám zcela jiný smysl, smysl, který není ani v jednom případě oprávněn. Mezinárodní úmluva o občanských a politických právech ani úmluva o hospodářských a sociálních právech totiž nevycházely z Kanta, ani z žádného jiného jednotícího principu. Ani Charta se neodvolává na žádné filozofy, ani na filozofii lidských práv. Nároky vůči státu odůvodňuje jen odvoláním na obě výše zmíněné mezinárodní úmluvy, čímž se její argumentace ocitá v kruhu... Pro pořádek dodejme, že ani v žádné z následujících velkých debat se chartisté nevěnovali filozofii lidských práv, ani osvícenské etice. Filozofii nahradili selektivním čtením obou úmluv, z nichž vybrali zejména body týkající se svobody projevu a sdružování.

Nikdy nebrali v potaz fakt, že diskutují se státem, který ve své ústavě rovněž uznává jisté pojetí občanských práv, pojetí socialistické. Jenže připuštění této skutečnosti by opozici nutilo přiznat, že lidská práva jsou jen prostředkem pro vyjádření různých politických názorů, nikoliv kritériem správnosti. Je-li možno nějaký požadavek vyjádřit jazykem lidských práv, neznamená to ještě, že jde o požadavek spravedlivý, neboť tímto prostředkem lze vyjádřit dokonce i názory velmi nemravné. Mají–li být lidská práva nástrojem k nastolení spravedlivého státu, pak je důležité, z jaké morální filozofie vycházejí. A vyvinuli chartisté takovou filozofii?

[Existovala morální filosofie Charty 77?]

Pro Patočku nebyla praktická filozofie nikdy v centru pozornosti a filozofii lidských práv se nikdy nevěnoval. V disentu se tímto tématem zabývala systematicky jen brněnská filozofka Božena Komárková, která svoje chápání zakotvila v evangelickém křesťanství. Česká veřejnost však potřebovala sekulární princip lidských práv. Patočka v eseji mluví, jako by takový mravní princip znal: „Pojem lidských práv není nic jiného než přesvědčení, že i státy a celá společnost se staví pod svrchovanost mravního cítění, že uznávají něco nepodmíněného nad sebou, co je i pro ně závazné posvátné a nedotknutelné.“ Avšak ani Kant, na něhož skrytě odkazoval, nevyjádřil svou morální filozofii jazykem lidských práv. Jeho etika byla založena na formálním principu a není zaměřena na výchovu, ani na boj za něco. Poskytuje nám jenom návod, jak zjistit, zda jsme jednali spravedlivě.

Život v pravdě? [Nestačí být v opozici]

Z Kantovy etiky lze také těžko odvodit přesvědčení o životě v pravdě a mravní povýšenosti, které se později staly charakteristické pro Chartu 77. Podle Kanta je totiž člověk tvor slabý, tvor, který má v sobě zakořeněný sklon ke zlu. Člověk sice má schopnost poznat správné principy jednání, ale jeho slabost mu neumožní podle nich stále jednat. K mravnímu životu určitě nestačí být v politické opozici. Kant naopak v Metafyzice mravů varuje před tím, aby člověk, který pozná, že jedná lépe než ostatní, podlehl své aroganci a začal cítit nenávist vůči ostatním za to, že žijí špatně. Propadne pak totiž zvláštnímu paradoxu: Tím, že nenávidí ostatní, se sám dopouští něčeho špatného, a tudíž už není takovým dobrákem, za jakého se považoval. Jenže není snad nesmiřitelné hledání chyb a přísná důslednost vlastním úkolem morální filozofie? Právě ve zmíněném díle, které bylo syntézou právní a morální filozofie, Kant ukazuje, že morální filozofie se nezabývá obviňováním ostatních. Morálka není právo, jejím cílem není formulovat žalobu a trestat. V morálce soudí člověk sám sebe, v právu soudím druhé. Dle Kanta má morálka dva cíle: vlastní dokonalost a cizí štěstí. Chápu to tak, že člověk se má starat o vlastní chyby, ale vůči cizím lidem se má spíše zabývat tím, co pro ně udělat dobrého. Morální úsudek je něco jiného než právní soud.

Na ty, kdo chtějí přesto ostatní morálně soudit, pak čeká ještě jiná past: Pokud ostatním ukřivdí, stanou se ze žalobců pachateli. A jelikož má v sobě každý zmíněnou slabost, již Kant nazval radikálním zlem, je nasnadě, že každý se časem dopustí něčeho špatného. Jakým právem pak může soudit ostatní? Správnost mravních principů navíc nezávisí na tom, jestli ten nebo onen žije neomylně. Zůstávají platné, i když lidé jsou slabí a nedokážou překonat svůj sklon ke zlu. Pokud bychom na příklad platnost zásady, že lhát se nemá, podmínili tím, že platí jen tehdy, pokud je někde na světě člověk, jenž nikdy v životě nezalhal, museli bychom asi tuto zásadu brzo odvolat...

Dle Kantovy etiky člověk jedná spravedlivě tehdy, pokud z vlastní vůle jedná podle správných principů. Ale aby byl schopen něco takového vůbec posoudit, musí udržovat povědomí o tom, že mezi jeho vlastním jednáním a nadřazeným principem jednání existuje rozdíl. Nadřazený princip je formální, není z tohoto světa a nemění se podle toho, co se mi hodí, nebo podle toho, co dělá většina. Člověk nesmí ztratit ze zřetele rozdíl mezi formou a faktem. Ale chartista, který začal věřit tomu, že už žije v pravdě, tento rozdíl ze zřetele ztratil. Nemůže pak posoudit, zda jednal správně, protože vychází z toho, že vše, co dělá, je správné, protože to dělá on.

[Jak tomu kdo rozuměl]

Při vědomí těchto zkušeností Patočka napsal: „Účastníci Charty 77 (...) nechtějí být žádnou mravní autoritou nebo svědomím společnosti, nad nikoho se nepovyšují a nikoho se nevyvyšují a nikoho nesoudí; jejich úsilím je jedině očistit a posílit vědomí, že existuje vyšší autorita, které jsou zavázáni jednotlivci...“ Chartistické diskuze ale ukazují, že každý si pod tím představoval něco jiného. Evangelíci si byli jistí, že Patočkova slova se vztahují k rozhovoru Ježíše Krista s pilátem, Havel v tom viděl výzvu k životu v pravdě, [nechartista] Emanuel Mandler zase projev rezignace, neboť Patočka prý chtěl jen mravní a nikoliv politické vítězství... Václav Benda zase mravní závazek, jemuž však scházela náplň. Petr Uhl označil Bendovy názory za pokrytecké, a Havlův „život v pravdě“ za vulgarizaci Patočkova odkazu, ale sám se vydal hledat pravdu v lůně lidu... Ke správnému názoru máme dojít principem veřejného vystupování a demokratizace, neboť veřejné mínění samo určí, kdo má pravdu, tj. kdo je revoluční avantgarda... V reakci na prohlášení Právo na dějiny pak Uhl jasně vyjádřil, že majitelem pravdy je on sám...

Za největší nedorozumění však lze označit způsob komunikace, který Charta zvolila. Patočka mluví o tom, že Charta chce působit ryze pedagogicky. Má přesvědčovat spoluobčany. Charta se však rozhodla k jednostranné komunikaci s vládnoucí mocí. Pak už šlo těžko o morální diskuzi, ale o politický boj. K tomu přidejme skutečnost, že žádná z diskuzí Charty 77 se netýkala pojetí lidských práv, ani morální filozofie. S mravní sebejistotou chartistů to vše nikterak neotřáslo, a tak první porevoluční edice dokumentů Charty 77 dostala podtitul „Od morální k demokratické revoluci“...