Žena v polární noci. Jak Christiane prožila rok v Arktidě.

Koupit na e‑shopu

Čeští čtenáři mají v oblibě vyprávění Betty MacDonaldové, která s nebývalým humorem popisovala strasti ženy na farmě (a jinde) ve 30. letech 20. století. Christiane Ritter, rodačka z Karlových Varů, se ve stejné době vydala za manželem na Špicberky a stala se z ní Žena v polární noci (vychází i jako e-kniha a audiokniha). Strávila rok v Arktidě a nejenže přežila polární noc a tamní extrémní klima, ale do arktické krajiny se zamilovala. Živým a velmi současným jazykem popisuje nejen obtíže lovu a boj o přežití v drsné přírodě, ale i chvíle, kdy se člověk potkává sám se sebou oholený na kost od civilizačních nadbytků a cítí sepětí s přírodou a vším živým. Jakmile se ponoříte do vyprávění, pochopíte, proč se kniha v Německu dočkala již 16 vydání. 

Přeložila Viola Somogyi. 

Ukázka:

Nakonec se mi podaří dostat uhlí do chaty, lezu po čtyřech jako pes a vleču saně za sebou. Ale to už je zase skoro noc.
Začíná další zápas s kamny, abych si mohla uvařit něco k jídlu. Neustále musím otvírat všechny dveře a větrat kouř. A když už je všechno hotovo a já usedám ke stolku ke skromné večeři, venku je tma jako v pytli a v chatě značně neútulno. Za malými odhrabanými okenními tabulkami znovu narůstá závěj navátého sněhu, který se sype jako písek
v přesýpacích hodinách.
Roztáhnu záclonky, které jsem právě došila, ale tma je v chatě pořád. Venku zuří vichřice a bouří příboj, stěnami táhne. A tak uplývají dny. Šílený koncert neúnavně, bez přestávky duní dál.
Všímám si, že se mi postupně stále více třesou ruce. Uvědomuji si, že se tiše plížím chatou a všechny práce provádím pomalu, odměřenými pohyby, jako bych se bála, že na sebe upoutám pozornost božstva zuřícího venku.

Tma - kniha novinářky Sigri Sandberg, jak se vydala po stopách Christiane do Arktidy

Tváří v tvář takovéto arktické bouři se v každém člověku znovu probudí primitivní bytost, nicotná a plná předtuch. Znovu ožijí pomstychtiví bohové. Svědomí se probere a vrhne se na člověka jako příšera.
V noci jsem však klidná. Myslím na svou dcerku doma u rodičů, a to mě upokojuje. Každou noc uvažuji, co musím udělat, abych tuhle sněhovou bouři přežila.
Nesmím nečinně přihlížet, jak závěj postupně narůstá a převyšuje chatu. Každý den odhrabu od dveří sníh, ať to stojí, co to stojí, už proto, aby se muži dostali dovnitř, až se vrátí unavení z dlouhé výpravy. Musím také co nejčastěji nasekat dříví do zásoby.
Sněhová stěna kolem chaty se pomalu, ale jistě zvyšuje. Za chatou, odkud sem vítr sníh žene, narůstá závěj, která vypadá naprosto přesně jako vlna, jejíž hřeben se co nevidět přelije vpřed.
Den co den prohazuji lopatou ve sněhu nový průchod z chaty. Snažím se ho vést pokaždé jinudy. Jednou na jih, jednou na západ, ale nazítří je vždycky zavátý a ve dveřích zase stojí bílá stěna. Pokusím se tedy o něco jiného. Dovleču od hranice dříví sloupky a vyztužím jimi jednu stranu nově prohrabané chodby. Vkládám do práce veškerou tělesnou sílu, kolem zuří strašlivý rachot bouře. Poprvé v životě zažívám rozkoš z boje se silnějším protivníkem.

Christiane Ritter (1897–2000), rodačka z Karlových Varů, si jednou v dopise od manžela přečetla: „Všeho nech a přijeď za mnou!“ Hermann, vojenský důstojník a posléze lovec kožešin na Západním Špicberku, ji zval, ať s ním stráví zimu. A Christiane, sedmatřicetiletá vzdělaná umělkyně ze zámožné rodiny, skutečně opustila klidný život u rodičů i dospívající dceru a vydala se na nehostinný Sever.

Moje námaha se sloupky ale byla zbytečná. Další den je chata zavátá ještě víc a musím vyhrabat metrový tunel, abych se z temného obydlí vůbec dostala ven. Závěj už převyšuje střechu a táhne se daleko k moři. Nezbývá mi nic jiného než těžké sloupky znovu vyprostit ze sněhu, nechci se tu za pár dní nechat beznadějně pohřbít.

A jak se den co den těch několik hodin, kdy je ještě trochu světlejší přítmí, dřu venku v bouři, oživnou ve mně síly, které jsem dosud neznala, jakési divoké odhodlání, které mě každý den znovu posiluje. Každé ráno se mě zmocní stejná, téměř roztřesená touha vrhnout se do boje a bojovat tak dlouho, dokud se sněhová bouře neutiší, a nový prožitek mé vybičované odvahy působí ještě násilničtěji a děsivěji než bouře, která už zuří tolik dní.

Poprvé jsem poznala, že v osamění uprostřed nadlidsky silné přírody mají věci docela jiný smysl, než jaký jim připisujeme v našem světě plném trvalých vzájemných mezilidských vztahů. Pocítila jsem, že prosadit v Arktidě navyklé lidství je pro člověka v mnoha případech obtížnější než si v boji s živly zachovat vlastní život.

Knihu žena v polární noci koupíte na našem e-shopu