Studenty učím, že není třeba se bát. Absence strachu zbavuje studu a předsudků, říká režisér Štěpán Pácl

Činoherní klub – to bylo místo, kde pracovali oba rodiče Štěpána Pácla. A on tam po jejich boku trávil dětství. „Pamatuji si tu velkou soudržnost souboru, která v Činoheráku na konci osmdesátých let panovala. Z jeviště byla cítit zřetelná radost z hraní. Herci na sebe slyšeli a vymýšleli nové věci, to ve mně dodnes zůstalo jako sen, který se pomalu začíná stávat skutečností v Brně,“ odkazoval ve Vizitce na své současné působiště.

Od loňské sezony je kmenovým režisérem Činohry Národního divadla Brno, kde připravil několik pozoruhodných inscenací – vedle Jiráskovy Lucerny třeba Idomenea Rolanda Schimmelpfenniga nebo Stěhování duší Josefa Topola. V současné době připravuje inscenaci Čechovova Racka, jehož premiéra je plánovaná po Novém roce.

Reřisér Štěpán Pácl (2015)|foto: Alexandr Satinský / MAFRA,Profimedia

„Čechov na lidi kouká s laskavou přísností. Odkrývá je v celé jejich rozporuplnosti, jak milují, jak žárlí, jak se trápí, jak chtějí lásku, jak reagují na malichernost. V antickém dramatu má každý hrdina nějaký úděl, u Čechova je údělem člověka každodennost,“ vysvětluje, co ho na této ruské klasice z pohledu režiséra láká.

S Rackem ostatně podle jeho slov vzdáleně souvisí i postava Petra Lébla, režiséra, kterého Pácl potkal jako dětský herec v polovině devadesátých let v Divadle Na zábradlí. Lébla si pamatuje jako gejzír nápadů, inscenaci Naši Naši Furianti, v níž jako kluk hrál, má pak zafixovanou jako sled barevných obrazů. „V tom představení se neustále něco dělo a padalo, hrála tam muzika, všechno bylo barevné. V Rackovi postavy říkají, že by chtěly zažít radost z tvorby, ten moment, kdy se něco rodí z černé díry.“

Čtěte také

Kdo bude financovat Národní divadlo Brno? Město chce převést svou největší divadelní scénu na stát

Do Brna Štěpán Pácl zamířil na základě nabídky současného uměleckého šéfa brněnské činohry Milana Šotka. „Pracovně jsme se potkali před sedmi lety v Moravském divadle Olomouc, kde mě jako dramaturg oslovil, ať udělám Periferii od Františka Langera. Měl pocit, že naše vidění divadla se potkává, a opravdu vznikla dobrá inscenace. Pak jsme se setkali v Národním divadle v Praze, a když pak dostal od ředitele Martina Glasera nabídku k vedení brněnské činohry, oslovil mě, že by tam rád šel se mnou,“ vysvětluje Pácl, jak se dostal do svého současného angažmá.

Konec masopustu jako balzám

Potěšila ho i možnost vzít si s sebou až deset nových herců. Pět nováčků si přivedl z pražské DAMU, kde sám studoval režii a kde také působil jako pedagog. Co svým studentům vštěpoval? „Hrozně důležité je předat jim zprávu, že divadlo je jednoduché. Není snadné, ale netřeba se ho bát. Absence strachu zbavuje člověka studu, předsudků. A s tím souvisí i chuť oddat se jinému světu a uvěřit mu.“

Čtěte také

Gogolův Revizor na scéně v Mladé Boleslavi. Hra o lidské hlouposti a závisti je podle tvůrců i po 180 letech stále aktuální

Ve Vizitce popisoval také svůj vztah k textům Josefa Topola, k nimž se během kariéry opakovaně vrací. Poprvé se do inscenování Topola pustil rok po studiích spolu s dramaturgyní Terezou Marečkovou. Cílem bylo jeho vrcholné dílo Konec masopustu. „Neměli jsme peníze ani zkušenosti, ale do toho textu jsme se zamilovali. O Konci masopustu jsme mluvili jako o hře o vyrovnání se s minulostí, záhy jsme ale zjistili, že je o odvaze a o vzdávání se věcí, které člověku pořád někdo bere. Během zkoušení jsme poznali, že síla textu je schovaná ve slovech. Co slovo, to jiná barva, jiný obraz, jiný pocit. Ačkoliv se v něm pořád mluví o samotě a nemožnosti lásky, je to balzám.“