Seznamte se: Jan Kotyk

Kdy a kde jste se narodil?
5. července 1999 v Praze.

Řekněte nám něco o vaší rodině a jejím vztahu k hudbě…
Taťka je doktorem umělé inteligence a mamka inženýrkou elektrotechniky, ze tří bratrů je jeden strojař a kovář a dva jsou rovněž elektrotechnici. K hudbě má nejblíž mamka, která docela hezky zpívá a dokáže se doprovodit na kytaru, někdy jí doprovázím já na klavír. Jako muzikant jsem v rodině tedy tak trochu “exot”, nemám se s kým doma o hudbě bavit a nemá mi kdo na mé cestě pomoci. Je ale příjemné, že za mnou čas od času přijde mamka s tím, že by chtěla slyšet nějakou skladbu. Mou prací zároveň nikdo nepohrdá jako něčím méněcenným, naopak. Taťka, nebo kdokoli z rodiny, často poslouchá se zaujetím, o čem všem může hudba být a co všechno v ní je.

Jaké byly vaše hudební začátky?
Byl to nápad mamky, která si v mých šesti letech všimla, že mám velkou “papulu“ (jak rodiče říkali), která by se možná hodila na zpěv. Zároveň jsem měl jako dítě mimořádně zvučný hlas, což se projevovalo, když jsem řvával. Přihlásila mě proto na hodiny a projevilo se, že zpívám pěkně falešně, ale přestože jsem hudbu neuměl přes hlasivky dobře reprodukovat, myslím, že mě už na prvních hodinách zpěvu začalo fascinovat, co se ozývá z toho záhadného nástroje s černými a bílými klapkami. Poprosil jsem proto sám od sebe rodiče, jestli bych si ke zpěvu nemohl přidat klavír. Rodiče neměli dobré zkušenosti s hraním dětí na hudební nástroje, nechtěli mě v žádném případě nutit, protože už toto jednou vyzkoušeli. Totiž: Dva starší bratři byli nuceni hrát na flétnu a používali tyto své nástroje nikoli na provozování hudby, ale zásadně jako meče na tlučení protivníka. Když jsem ale s touhou hrát na klavír přišel sám, nikterak mi nebránili. To byl začátek číslo jedna. Ovšem byl jsem dlouho hodně líný cvičit. To se mělo změnit, když jsme se přestěhovali do nového domu. Mám tři bratry a měli jsme jen jeden stolní počítač, každý kluk mého věku u něj tráví rád čas střílením po teroristech a protože jsme měli klavír přímo vedle počítače, krátil jsem si čekání na hraní Counter-Strikeu právě hraním na piano. S postupem času jsem toužil po hraní “stříleček” méně a ke klavíru jsem si začínal sedávat i když byl počítač volný. Klavír mě začínal bavit víc. Začátek číslo tři, byl začátek komponování. Stalo se to snad náhodou, ale v ZUŠ, kde byla ředitelkou maminčina kamarádka Kamila Barochová, se objevil mladý skladatel Jan Stojánek s tím, že by rád někoho učil skladbu. Mamka se toto od kamarádky dozvěděla a byl to rovněž maminčin nápad mě s tímto mladým skladatelem seznámit. Tehdy mi bylo třináct let a o hudbě jsem toho nevěděl mnoho. Stalo se ale, že mi Jan Stojánek časem ukázal svět neterciových souzvuků a mě začalo kořeněné znění akordů tak přitahovat, že už jsem u skladby chtěl zůstat napořád.

Proč jste si nakonec vybral právě svůj obor?
O skladbě jsem nepochyboval. Po tom, co jsem na základní škole dokončil svou první sonátu, jsem měl hodně sebevědomí. Viděl jsem sám v sobě velký potenciál a mé velké ego ho před všemi vystavovalo. Byl jsem pyšný mladý skladatel, pyšný na svou práci a své pokusy a výtvory. Nezdravé bylo, že jsem se povyšoval. Ale ne na dlouho. Když jsem nastoupil na konzervatoř, zjistil jsem, že nejsem zázračný a to hlavně díky spolužákovi a výbornému kamarádovi Šimonu Rahmanovi, který byl ve všech muzikantských dovednostech o několik let napřed. Na konzervatoř jsem ale kromě skladby nastoupil paralelně na dva další obory: Klavír a varhany. Bylo to z nerozhodnosti, přijímačky jsem dělal pro jistotu na dva nástroje, kdyby mě nevzali a pak, když to vyšlo na oba, jsem to chtěl zkrátka zkusit. Z klavírního oddělení jsem ale po roce odešel se dvěma čtyřkami na vysvědčení, neměl jsem totiž pro skladbu čas cvičit každý den na dva nástroje. U varhan jsem vydržel déle, ale posléze jsem jich nechal taky, tentokrát ne proto, že by mi to úplně nešlo, ale proto, že mi nástroj přestal vyhovovat. A tak mi dnes zůstala jen skladba.

Pamatujete si své první veřejné vystoupení? Jak na něj vzpomínáte?
Nepamatuji.

Jací byli vaši dosavadní učitelé a jaké s nimi máte zkušenosti?
Moje první učitelka hudby byla Helena Havlíková, chodil jsem k ní na zpěv a na klavír od šesti do čtrnácti let. Zkušenosti si příliš nevybavuji, vím, že mi dala za těch několik let nějaký základ na kterém jsem mohl dál stavět a bez ní bych asi nebyl nikde. Mým druhým učitelem byl Miroslav Thuma, který mě učil od třetí třídy na trumpetu. Prvních pár let mi to docela šlo, zahrál jsem si c3, výš jsem myslím nikdy nehrál, ale pak jsem to začal “flákat” a nezvládal jsem si udržovat nátisk. Byl na mě vždycky velmi hodný a tvářil se přátelsky. Třetím učitelem hudby byl můj výše zmíněný první učitel skladby Jan Stojánek. Ten na mě měl nejzásadnější vliv, uvedl mě do moderní zvukovosti, nechal mě poslouchat skvělé soudobé i klasické skladby a já se do hudby úplně zbláznil. Jan Stojánek mě seznámil s Ondřejem Štochlem, který na mě má dodnes významný vliv, i když konzultujeme mé kusy zřídka. Je jakýmsi hudebním psychoanalytikem a myslím, že dobrým. Přes něj jsem se posléze dostal na kompoziční kurzy Postfest, kde jsem se potkal s Albertem Breierem, Jakobem Ullmannem, Peterem Grahamem a Pavlem Zemkem Novákem. Kurzy přitom měli rovněž významný vliv na mé další kompoziční uvažování a otevřeli mi nové obzory. Absolvoval jsem již v minulosti i kompoziční kurzy v rámci festivalu komorní hudby Ameropa, kde jsem se potkal se Slavomírem Hořínkou a Ondřejem Kukalem, to jsem byl ale ještě pískle. Když jsem se dostal na konzervatoř k profesoru Miloši ORSONU Štědroňovi, který mě už šestým rokem provází, cítil jsem, že budu v dobrých rukách. Rozumíme si lidsky i hudebně, neomezuje mě a nechává mi relativně volnou ruku, kterou ale včas upozorní, když začíná svévolně dělat nesmysly. Je spíše oporou než vedením a tak mi to vyhovuje. Klavírních pedagogů jsem vystřídal pět: zmíněnou Helenu Havlíkovou, dále Jana Stojánka, třetím klavírním učitelem byl na rok profesor hlavního oboru Michal Rezek, dále na tři roky Jana Macharáčková a dnes mě učí Karel Prokop. Na varhany mě učil skvělý profesor Josef Popelka. Měl jsem i učitelku zpěvu, trpělivou Naděždu Chrobákovou, která to se mnou měla opravdu těžké. Já ale klavíristou ani varhaníkem, natož pěvcem, už nebudu. Všem jsem ale vděčný za podporu a cenné rady.

Účastnil jste se různých hudebních soutěží. Jaké soutěže to byly, kterých si považujete nejvíce a jaký pro vás měly přínos?
Já se účastnil jediné hudební soutěže, kterou jsem vyhrál. Byla to soutěž Generace a vyhrál jsem ve dvou kategoriích. Vyhrál jsem mezinárodní cenu do 21 let a napůl cenu AHUV, cenu pro nejlepšího Čecha do 30 let. Přínos byl především finanční a pak ten, že je o skladbu Malý harmonický labyrint, s kterou jsem ceny vyhrál, o něco větší zájem. Skladba se také veřejně provede. Dlouhodobý přínos je i pěkný řádek v CV, ale myslím, že ani pro jeden z vypsaných přínosů nekomponuji. Stálo by však možná za to soutěžit častěji.

Co považujete za svůj největší úspěch?
Můj úplně největší úspěch je tajný a pár s ním spojených také, ale abych odpověděl na otázku: Nejviditelnější je v současné době asi vítězství ve výše zmíněné soutěži Generace, nicméně jsem docela zvyklý vítězit v soutěžích, i když jsem se dlouho žádné nezúčastnil. Na základní škole to byly všechny druhy matematických olympiád, které jsem pravidelně vyhrával, dále jsem se umisťoval nejlépe ze školy vždy v logické olympiádě, na krajském kole jsem pak neprolezl o čtyři místa do kola celostátního, protože jsem nevyplnil jednu ze sedmi stran. Na základní škole jsem vyhrával často i šachové turnaje, i když ne dlouho, brzy mě začali přeskakovat pilnější studenti šachu a v deváté třídě jsem opouštěl šachový svět jen jako mírně nadprůměrný hráč. Když jsem vyhrál kompoziční soutěž, nikterak mě to nepřekvapilo, dal jsem si dohromady, kolik že lidí mého věku píše vůbec nějakou hudbu a kdo z nich to asi dělá intenzivněji a déle než já a dospěl jsem k tomu, že vítězství nebylo žádným zázrakem. Tím ho však nechci příliš snižovat, vážím si ho a udělalo mi radost. Na ničem z výše zmíněného si ale nezakládám, víc si vážím jakékoli dokončené skladby, s kterou jsem sám spokojený a úplně nejvíc toho, když mě má někdo rád.

Jaký je váš profesní vzor?
Nemám vzory, jsem svéráz.

Kam byste to chtěl ve svém oboru dotáhnout?
Mé cíle nejsou na úrovni uplatnění, nýbrž na úrovni poznání a komponování jako takového. Chtěl bych pochopit především horizontální, ale i vertikální tenzi v temperovaných i přirozených ladění a mikrointervalech, prohloubit strukturální uvažování o hudbě a soustředit se zároveň na emocionální přesvědčivost, ale i krásu tvaru, ryzost myšlenky a její věrnou sonifikaci, která jí bude potvrzovat. Nemám ambice si skladbou vydělávat, zajímá mě, aby byly moje hudební skladby kvalitní a byl jsem s nimi spokojený. Zároveň bych chtěl, aby byla moje hudba originální, osobitá a nová, ale i přístupná a sdělná a přežila mě. Důležité je i to, aby má hudba přinesla něco málo z toho, co ve světě jako takovém chybí, ať už toto znamená cokoli. Vydělávat si chci výukou skladby, už jsem začal a moc mě to baví.

Jakou hudbu provozujete nejraději?
Jednoznačně svoji. Ale v kontaktu s nástrojem mi vyhovují i Bachovy skladby, nikdy jsem neproniknul do toho, proč tomu tak je, ale Bacha nemám příliš rád jako posluchač. Líbí se mi, když ho sám hraji, cítím se u toho dobře. Na varhany jsem některé skladby Césara Francka hrával také velmi rád. To jsou skladby, které opravdu stojí za to. Ale jako hráč nemám velký repertoár a nemůžu proto k této otázce hovořit dlouho.

Jakou hudbu rád posloucháte?
Vůbec nejraději poslouchám sebe. Není to divné! Neposlouchám své věci rád proto, že by byly srovnatelné s hudbami, které mám jinak rád, ale když se skladbou žiju, dobře jí poznám a vím o každé notě, cítím se v ní dobře, bezpečně a je mi přirozeně nejbližší, jako jsou například rodičům nejbližší jejich děti. Dále mám rád Maurice Ravela, jeho zvukovost mi byla vždy blízká, Gérarda Griseye pro nejobdivuhodnější procesualitu v hudbě, co znám, Stevea Reiche, který dokáže vytvořit příjemné zvukové pulzující lázně, v kterých se umím uvolnit, Bena Johnstona pro umné a ladné zacházení s mikrointervaly, Toma Johnsona kvůli jeho osobitému strukturálnímu přístupu k hudební materii, dále mého nejoblíbenějšího dodekafonika Luigiho Dallapiccolu. Dlouhé chvíle trávím občas i s hudbou Mortona Feldmana, ale jsou to na mě skladby hodně náročné. V hledáčku mám hudby Alexandra Skrjabina a Tóru Takemitsu, jejichž znalost si brzo rád doplním. Z českých autorů oceňuji nejvíce asi Martina Smolku. Obecně se dá říct, že vyhledávám spíše hudby, které jsou pro mě oázou bezpečí (i z toho důvodu ta hudební sebeláska), než nepředvídatelné a divoké výlevy exprese. Vyhovují mi tak hladké tvary (buď uchopitelné, jako u minimalistů a strukturalistů, nebo komfortní a ladné, jako u impresionistů, nemám rád příčné a křivé tvary, které jdou proti logice i vkusu), často mi vyhovuje opakování či plynulý vývoj, ale občas i algoritmizace, centralizované nebo jinak hierarchizované tonální výšky a cokoli, co přináší do hudby ubezpečování nebo uklidňuje, aniž by šlo o laciný klam či naivitu (i ta je mi ale čas od času sympatická, je-li to naivita přiznaná a trochu infantilní a hlavně vědomá, vadí mi především naivita těch, kteří o své naivitě nevědí a dělají kompoziční kroky, kterým proto nelze věřit).

Nemám příliš rád expresionistickou nebo romantickou hudbu, někdy bych chtěl něco expresionistického a mému vkusu vyhovujícího najít, zatím jsem ale potkal takové hudby hodně málo, snad to byl Štochlův Pramen z jeskyně bezmoci, s kterým se i kvůli svým osobním problémům sžívám. Jsem ale schopný poslouchat skladby s negativním poselstvím, jako například The Sea of Despair (moře zoufalství) Klause Langa, kde se permanentně šponuje neukojená touha. Když jsem tuto skladbu slyšel poprvé, byl to můj asi vůbec nejsilnější hudební zážitek. Osobně nevěřím příliš na kulturní interakci mezi hudbami, jak se často vykládají vzniky nových směrů v dějinách hudby. Připadá mi proto například pomýlený jakýkoli “neostyl“ (až na výjimečné kusy, například Prchavé vidiny od Prokofjeva), dobrá hudba by měla být kotvená sama v sobě bez reakce na jinou hudbu a měla by její podstata spočívat uvnitř, nikoli vně. Ve vztahu k tomu se nechá uvažovat, že nemám rád atonalitu, jako princip popírání tóniky a tónin: Je sice pravda, že nemám rád atonalitu jen jako princip vymezení se vůči tonalitě (neexistuje pro mě myšlenkový svět, který by mohl stát jen na tom, že se vůči něčemu vymezí), ale jsou to, spíše než atonální, právě netonální nebo netradičně tonální tónové světy, které mi připadají mimořádně bohaté a nosné. Z populárních žánrů neposlouchám, až na výjimečné kusy, nic. Populární hudba se sice tváří, jako by přinášela bezpečí, ale připadá mi lživá a klamná a toho se bojím ještě víc, než hudeb expresivních a nepředvídatelných. Někdy se ale přece jen uvolním u kvalitního jazzu, který není příliš “free“ a je trochu víc “cool“, nesmí přitom být ani podbízivý (až erotický), abych v něj nepřestal, jako ve vyjádření, věřit. Nejvíce mě štve hudba nevyžádaná a jakýkoli hudebně-informační smog je v mých očích škodlivý.

Jak trávíte volný čas a jaké jsou vaše mimohudební koníčky?
Kdybych toto prozradil, bude mě mít každý za blázna.

Co vám dokáže udělat největší radost?
Dvojčára na konci skladby, překvapivý a světlý rozvod disonance, nový nápad či jakákoli neotřelá myšlenka, kterou je potřeba hudebně, nebo jinak, prozkoumat. Podaří-li se to, cítím se jako bych dával jako člověk trochu větší smysl.

Jaké je vaše největší přání?
Parusie.

Přejeme hodně štěstí a úspěchu ve vašem osobním i profesionálním životě!

Slovo pedagoga
Honza Kotyk u mě studuje šestý rok a za tu dobu prošel různými skladatelskými fázemi. V posledních zhruba dvou letech si vytváří vlastní styl, v němž se značně odráží jeho celková osobnost. Jeho předností je, že se mu daří skloubit svůj sklon k racionalitě a strukturálnímu myšlení s přirozenou muzikalitou.
Mgr., MgA Miloš ORSONA Štědroň PhD.