HORY ŠÍLENSTVÍ A JEŠTĚ DÁL K MNOHEM NEVÝSLOVNĚJŠÍM VÝSPÁM (3)

Úvodní scéna tedy nabízí vizuální vylíčení opakujícího se tématu stvoření prostřednictvím destrukce, která pak prostupuje celým filmem.

Při průletu kolem měsíce uvedeného na hvězdných mapách je posádka informována prostřednictvím hologramu údajně zesnulého Petera Weylanda (Guy Pearce), že „Titán Prométheus chtěl pro lidstvo rovnocenné postavení s bohy a byl za to svržen z Olympu. Nuže, přátelé, nyní nastal čas pro jeho návrat“. Jako Titán byl Prométheus Diem pověřen, aby uhnětl člověka z hlíny, potom však ukradl oheň z Olympu, aby jej předal lidem. Pokud jsou inženýři Titáni, znamenalo by to, že existuje nějaká dosud neznámá, a ještě větší stvořitelská moc, jíž byl oheň stvoření buď ukraden nebo jim ho sama propůjčila, třebas mimozemské bytosti tak mocné jako "Vnější bohové" z mýtu "Cthulhu", například Azathoth, Nyarlathotep a Yog-Sothoth.

Weylandovo prohlášení je velmi nejednoznačné, protože není jasné, koho obsadil do role Titána. Stvoření syntetického života v podobě androida Davida 8 (Michael Fassbender) tímto miliardářem připomíná počin Mary Shelleyové, která vylíčila příběh moderního Prométhea, Victora Frankensteina, který oživí mrtvou hmotu a stvoří Frankensteina (1818),^[21] a tak vlastně dojde ke krádeži božské jiskérky. Stejně jako Frankenstein uznává i Weyland otcovské spojení se svým výtvorem; avšak místo toho, aby ho znechuceně odmítl, připouští své technologické hranice, a to proto, že Davidovi chybí duše.

Toto spojení biotechnologických pokroků a náboženské mytologie se odráží v komplexním systému víry Shawové, jejíž víra v benevolentního křesťanského Boha není otřesena ani existencí druhu mimozemských inženýrů. Weyland i Shawová jsou motivováni nadějí, že najdou odpovědi na základní otázky ohledně lidské existence. Prometheus však ztělesňuje to, co Michel Houellebecq^[22] identifikoval jako Lovecraftovo „přesvědčení o absolutní marnosti lidské aspirace“, což je světonázor zahrnující jistou nevyhnutelnost, totiž že „lidská rasa zanikne. Obloha bude ledová a prázdná, a nad ní se bude mihotat slabé světlo polomrtvých hvězd. A i ty zmizí. Všechno zmizí.“ A jak posádka zjistí, dokonce ani inženýři nejsou imunní vůči tomuto procesu entropie.

Krach nadějí Weylanda a Shawové je zásadním rysem toho, čemu se říká nihilistický posthumánní kreacionismus ve filmu. Posthumanismus lze interpretovat jako konec osvíceneckého pojetí člověka a související humanistické ideologie, které Lewis Vaughn a Austin Dacey charakterizují takto:

„Filosofický humanismus je soubor vzájemně propojených tvrzení, které prosazují důležitost lidstva a lidské zkušenosti nad věcmi nadpřirozenými nebo týkajícími se onoho světa, hodnotu, důstojnost a práva jednotlivých osob, schopnost člověka porozumět sobě a světu prostřednictvím vědy, rozumu a svobodného přístupu k informacím, schopnost člověka svobodně se rozhodovat a řídit svůj vlastní život a odpovědnost lidí vést svůj život podle racionálních morálních standardů a pracovat ku prospěchu vlastnímu i všech lidí.“^[23]

Michel Foucault^[24] tvrdí, že lidstvo namísto toho, aby ztělesňovalo univerzální kvality, časově předchází tento koncept „člověka“ a zanechává ho za sebou:

„Byl to důsledek změny v základním uspořádání poznání. Jak snadno prokáže archeologie našeho myšlení, člověk je vynálezem zcela nedávného data. A ten už se možná blíží ke svému konci.“

Posthumanismus je často prezentován jako progresivní způsob myšlení, ve kterém rozšiřujeme naše chápání toho, kdo a co si zaslouží naše uznání a společenství. Například ve filmu "When Species Meet" (2008) Donna Harawayová se zasazuje o to, abychom uznali podobnosti, které máme se zvířaty společné, zatímco v "Alien Chic: Posthumanism and the Other Within" (2004) Neil Badmington navrhuje, abychom mimozemšťana ochotně objali a tím smazali hranice mezi člověkem a ne-člověkem díky pokroku v medicinálních technologiích.

Pro N. Katherine Haylesovou^[25] „neexistují v době posthumánní žádné podstatné rozdíly nebo absolutní hranice mezi tělesnou existencí a počítačovou simulací, kybernetickým mechanismem a biologickým organismem, robotickou teleologií a lidskými cíli.“ Taková nejednoznačnost při rozlišování mezi člověkem a strojem může pomoci vysvětlit Weylandovu víru, že on a David mohou sdílet cíl jeho nesmrtelnosti, avšak skluz mezi stvořitelem a stvořením také otevírá prostor, ve kterém si android může přát svobodu od svého stvořitele, proto David poznamená k Shawové:

„Každé dítě si přeje smrt svých rodičů.“^[26]

Film "Prometheus" zkoumá nihilistickou verzi posthumanismu; jeho sloučením s Lovecraftovým kosmickým hororem odhaluje vesmír, ve kterém jsou hodnoty lidí a humanismu atakovány na všech frontách. Ve filmu nemají jednotlivci pro inženýry žádný význam; místo toho se s nimi zachází jako s pokusnými králíky nebo jako s překážkami, které je třeba smést stranou. Jejich biotechnologie odhaluje limity lidské vědy, protože černý sliz nacházející se v jejich zařízení a schopný vše proměnit jakoby kouzelným proutkem je tak cizí a nepochopitelný, že evokuje třetí zákon Arthura C. Clarkea:

„Dostatečně pokročilou technologii nelze odlišit od magie.“

Inženýři dále chtějí lidské rase upřít svobodu zvolit si svůj osud a zvrátit její existenci tak, že zanesou na Zem černý sliz. Další zdroj lidské výjimečnosti – totiž víra, že člověk byl stvořen podle obrazu všemocného, věčného křesťanského Boha – je zpochybněn smrtelností inženýrů prozrazující, že jsou omylní a také zranitelní. Krátkou povídku "Barva z kosmu" napsal Lovecraft v březnu 1927 a poprvé vyšla v "Amazing Stories" (září 1927):

"Západně od Arkhamu se nacházela „spálená pláň“ vypadající jako „obrovská skvrna vyleptaná kyselinou“ probouzející za „podivných dnů … podivnou tíseň“. Všechno to začalo, když spadl povětroň, v jehož mase se zdála být uzavřená „velká barevná bublina“, přičemž samotného výrazu „barva“ použili badatelé jen jako příměru. V době sklizně pak byly „stromy obsypány neobvykle velkými, nádherně vybarvenými plody … když ale začal sklízet, čekalo ho těžké zklamání. Ovoce vypadalo skvostně, ale nebylo k jídlu“, pro „odpornou nahořklou příchuť“ zanechávající „nepříjemný, svíravý pocit na jazyku“.

Půda byla otrávena meteoritem. Všude vládla nepopsatelná „barva.“ „Až na zelenou trávu a listoví nezůstalo nikde nic přirozeně zbarvené, všude převažovaly palčivé odstíny jakési chorobné základní barvy, jež nemá nikde na Zemi obdoby,“ později se však „chorobné změny objevily (i) na trávě a na listí … zeleň dál ztrácela barvu a byla stále křehčí a lámavější.“ Plíživé mutace prosakovaly v celém stvoření Božím a ona posvátná všední normalita tento prokletý kout nadobro opustila, neboť „ta barva… spaluje… vysaje ze všeho život… vypálí tě to… nemůžeš tomu uniknout,“ svěřoval Nahum před smrtí Ammimu, o nějž se pak „otřel lepkavý mlžný cár.“^[27]

Autor se ve svém pozdním díle opakovaně vrací k představě tvorů, kteří se rozpíjejí v beztvaré rosolovité hmotě. Významnou inspirací pro něj bylo "Vypravování o bílém prášku" od Arthura Machena a tragický osud Francise Leicestera:

„Na podlaze se rozlévala temná a zahnívající hmota, hnisající a tlející, ani tekutá, ani tuhá, roztékající se před očima a chvějící se mastnými olejnatými bublinami jako vroucí smůla.“^[28]

Vzpomeňme zejména mimozemskou „černou rakovinu“ neboli „nákazu z černého oleje“ – nazývanou samotnou mimozemskou rasou „čistota“ – v "Aktech X" ve třetí sérii, dále v na sebe navazujících dílech 15. "Piper Maru" a 16. "Apocrypha", a podobně pak ve čtvrté sérii 8. "Tunguska" a 9. "Terma", v páté sérii to byl 13. díl "Patient X" a 14. díl "he Red And The Black", v šesté sérii je o ní řeč v dílu "Two Fathers", až k 8. sérii a 18. dílu s názvem "Vienen". V samostatném filmu "Akta X" (The X-Files: Fight the Future) se Scullyová nakazí virem z černého oleje poté, co ji píchne včela přenašečka. Je odvezena do tajné laboratoře na Antarktidě, Mulderovi se ji však podaří najít a včas jí píchnout injekci protilátky, čímž jí zachrání život. Ve filmu "Prometheus" ji vidíme v inkubačních vejcovitých schránkách na planetě inženýrů, z nichž vylezla první vývojová fáze xenomorfů.

-pokračování-

--------------------------------------------

PRAMENY:

[21] Mary Shelleyová: Frankenstein neboli moderní Prométheus. Práce, Praha 1966.
[22] Michel Houellebecq: H. P. Lovecraft: Against the World, against Life. Weidenfeld & Nicolson, Londýn 2006.
[23] Lewis Vaughn, Austin Dacey: The Case for Humanism: An Introduction. Rowman & Littlefield, Lanham 2003.
[24] Viz Michel Foucault: Archeologie vědění. Herrmann & synové, Praha 2016.
[25] N. Katherine Hayles: How We Became Posthuman: Virtual Bodies in Cybernetics, Literature, and Informatics. Chicago: U of Chicago P, 1999.
[26] Prometheus, [1:34:48].
[27] H. P. Lovecraft: Volání Cthulhu 2. Příběhy a novely z let 1927-1930. Plus, Praha 2012.
[28] Artur Machen: Tři podvodníci. Václav Petr, Praha 1927.