Když si porovnáme jména hudebníků, kteří se na něm podíleli na aktuálním albu Lenky Dusilové Řeka se sestavou z koncertu Dagmar Voňkové ze 4. listopadu 2018, uspořádaného festivalem Struny podzimu k písničkářčiným sedmdesátinám, zjistíme, že ansámbl je obsazen téměř „jedna ku jedné“.
  |
Jasným pojítkem je producent obou radikálně odlišných projektů Petr Ostrouchov. Je logické, že když inicioval oba projekty a jejich podobu, sezval sobě blízké hudebníky. Jsou to převážně hudebníci považovaní za jazzové, jejich záběr je ale mimořádně široký, což jim umožňuje jejich hráčská vyspělost. Nikoli jen technická, ale také schopnost vyvážit, co ten který styl potřebuje a zároveň dát svému podílu punc vlastního rukopisu. Což v případě Voňkové ještě povyšuje rozdělení aranžérské práce mezi několik členů ansámblu.
Zbývá doříci ještě jména, neboť v tomto případě jsou všechna důležitá: Beata Hlavenková (klavír), Dorota Barová (violoncello), Jiří Slavík (kontrabas), Miloš Dvořáček (bicí), Oskar Török (trubka), Marcel Bárta (saxofony, klarinety), Marian Friedl (lidové nástroje všeho druhu) a samotný Petr Ostrouchov (kytary).
Nápad zaranžovat písně Dagmar Voňkové pro větší skupinu byl unikátní a vlastně i odvážný. Písničkářka nikdy nehrála ve větší sestavě než v duu: v 90. letech koncertovala a nahrávala s kytaristou Radimem Hladíkem, v roce 2008 vydala album Slunci ležím v rukou s klavíristou Zdeňkem Zdeňkem. Projekt pro Archu byl od počátku plánován jako jednorázový a původně se ani nepočítalo s jeho vydáním.
Nenápadné písně i dramata
Tvorba Dagmar Voňkové má dvě etapy. Starší, hudebně experimentální, textově vycházející ze starých lidových balad, hudbu s přídechem pohanských rituálů. A mladší, známou zejména z posledních dvou řadových alb Slunci ležím v rukou a Hostina, ve které svá hudební východiska Voňková zjednodušila, přiblížila se až minimalismu a textově těží převážně z originální přírodní lyriky.
Album je vybráno z obou těchto období a každému je přizpůsobem aranžérský přístup – ať už je v konkrétní chvíli podepsán kdokoli. A tak novější písně jako Háje, Jasné ráno, V košilích bílých, Hostina nebo Nádech mají velmi delikátní aranžmá, ze kterých se jen tu a tam vynořuje některý z nástrojů, spíše po jednotlivých tónech než výrazných partech, celý soubor včetně kytary samotné protagonistky se slévá a přelévá v jedné mase impresionisticky zvýrazňující náladu písně a jejího textu.
Posluchač si musí album pustit opakovaně, aby všechny nástroje, podílející se na celkovém souzvuku – dlužno dodat, že pokaždé jiném – analyzoval. Je to vlastně podobné jako pointilistické obrazy Georgese Seurata, také musíme přistoupit hodně blízko k plátnu, abychom rozeznali, z jakých bodů je výsledný odstín sestaven. Ale posléze pochopíme, že tato analýza vlastně není podstatná, ba přímo jde přímo proti záměru tvůrce. Důležitý je výsledný dojem, výsledná imprese.
Naproti tomu starší skladby dostávají doslova dramatický rozměr. První z nich je i textově hodně potemnělá Tobě, která slučuje výrazně kytarový základ se souzvukem dechů, který známe od jazzově-přeshraniční skupiny Vertigo (jejíž saxofonista Marcel Bárta ostatně píseň aranžoval). Podobně temným a tajemným zvukovým tokem je Zlatá brána, jejíž úvodní část stojí na hře na kytaru smyčcem, což byla v experimentálním období jedna ze specialit Dagmar Voňkové. Do dlouhé instrumentální části pak vstupuje vokál Lenky Dusilové, který se stává součástí až psychedelického, ovšem výhradně akustického zvuku.
K další z hráčských fines, které pro sebe už na konci 70. let Voňková objevila, hraní oběma rukama na hmatníku, tzv. tapping, se vrací ve skladbě Živá voda, titulní jejího druhého alba (1989). V úvodu ji doprovází mužský sbor muzikantů, což zvyšuje kurióznost podání, a dialog „klepané“ kytary s klarinetem, flétnami a trubkou patří k dalším mimořádným momentům alba.
To vrcholí starým „hitem“ Dagmar Voňkové Chlapci na tom horním konci. Absolutním, energickým vyvrcholením celého koncertu, fantastickým exponovaným zpěvem, skoro až jakýmsi „akustickým hard corem“, navíc písní se silným příběhem a sdělením.
Toho večera se v Divadle Archa tleskalo dlouho a vestoje. Je dobře, když si můžeme připomenout, že tomu tak bylo plným právem.
