28.3.2024 | Svátek má Soňa


PRÁVO: Důkazů netřeba II.

20.11.2020

Jak z harmonogramu, uvedeného v díle I, tak z dalších poznatků lze vyvodit, že popis skutku, uvedený ve znělce rozsudku, nemá vazbu na důkazy. Tak úmysl krátit spotřební daň, pojatý již na začátku „obchodu“, vkládá soud do hlav všem obžalovaným bez rozdílu, při čemž není vůbec zřejmé, o co domněnku opírá. Přesněji: je zjevné, že jde o nedůvodné nařčení. Zvlášť trapné je jeho uplatnění vůči najatým řemeslníkům a dalším pomocníkům, u nichž není jisté, že vůbec věděli, že existuje něco jako spotřební daň. Z výslechů obžalovaných i svědků vyplývá, že všichni žili až do konce v přesvědčení, že se stroje mají zprovoznit za účelem jejich předvedení zájemci, který je odveze na Ukrajinu.

Nebylo možné, aby Lebánkovi na podzim roku 2011 společně s Romanem Šulyokem zorganizovali převoz strojů z Malhostic do Lužkovic, protože se s ním neznali a ještě 26. ledna 2012 neměli mezi sebou telefonické spojení. Ani se nemohli dohodnout na společném podnikání. Přepravu strojů z Malhostic do Lužkovic neobjednali a neplatili ani bratři Lebánkové jako fyzické osoby, ani Vltava Holding a.s. Není pravda, že Lebánkovi dne 21. srpna 2012 převzali na překladišti v Němčicích na Hané zásilku tabáku. Na místě vůbec nebyli a není prokázáno, že o příjezdu kamionu věděli. Avšak údajně Jan Šulyok si domlouval již s předstihem několika týdnů s Radkem Rajnohou, aby jel místo něj na překladiště do Němčic na Hané přeložit blíže neurčené zboží z kamionu. Je tedy možné, že o příjezdu kamionu s tabákem věděli bratři Šulyokovi. 

V každém případě nejistotu ohledně vlastnictví tabáku mohla rozptýlit Celní správa, opakovaně vyzývaná soudem, která se patrně dopustila nezákonného jednání. Víra soudu ve vlastnický poměr bratrů Lebánkových k tabáku a vyrobeným cigaretám se neopírá o žádný důkaz. Při domovních prohlídkách jejich bytů ani v kancelářích Vltava Holding a.s. nebyla nalezena žádná objednávka, ani doklad o úhradě tabáku a jeho přepravy. Nic není v hojných odposleších ani ve výpovědích ostatních obžalovaných a svědků. Soud věří pouze proto, že je chce odsoudit.

Zvlášť složité tanečky předvádí senát Jiřího Dufka ve snaze prokázat, že bratři Lebánkovi nezaplatili spotřební daň, přestože z textu rozsudku je zjevné, že dobře věděl o okolnostech zaplacení daně i o momentální neexistenci pravoplatného daňového výměru. Zde soud jednoznačně postupoval podle přísloví, že kdo chce psa bít, hůl si najde. Kromě toho si neuvědomuje, nebo nechce vědět, že Lebánkovi ve všech souvislostech jednají jako statutární představitelé společnosti Vltava Holding a.s. Souhlas k nastěhování Šulyokových strojů vydávají právě jako její řídící pracovníci, neb jako fyzické osoby skladem nedisponují. Spotřební daň z tabáku platí na prvém místě jeho vlastník, ale není-li znám, přechází povinnost na přepravce nebo skladující subjekt. Lebánkovi nejsou majiteli tabáku ani cigaret, ani neskladují toto zboží ve svých soukromých prostorách. Nemohou mít daňovou povinnost. Obvinění z nezaplacení daně bratry Lebánkovými je čirý nesmysl.

Stejně tak není ničím prokázáno, že bratři Lebánkovi řídili dění ve skladu. Nevyplývá to z odposlechů, ani z listinných důkazů. Z výpovědí obžalovaných, kteří ve skladu pracovali,i z protokolů o sledování jednoznačně vyplývá, že do skladu nechodili a všechny pokyny vydávali pouze bratři Šulyokovi. Kamery, rozmístěné potají celníky v areálu za účelem sledování vstupu do haly, bratry Lebánkovy ani jednou nezachytily.

Soud se domnívá, že nalezené cigarety byly vyrobeny bezprostředně před zásahem celníků z 26. srpna 2012 z tabáku, dodaného do skladu 24. srpna 2012. Podle výpovědí všech obžalovaných, kteří ve skladu pracovali, ale i ze zpráv celníků a firmy Philip Morris vyplývá, že pokusy o zprovoznění balicího stroj byly neúspěšné, zatímco výrobníkem cigaret se ani nezabývali. Celníci sledovali provoz pomocí tajně umístěného otřesového čidla, ale není známo, na který stroj je umístili. Proti tvrzení obžalovaných o nepoužitelnosti výrobního stroje nemá soud objektivní protiargument. Ale i kdyby skutečně výroba proběhla, byl by to výnos Romana Šulyoka, který se právě v ten den zdržoval poblíž skladu. Pokud by vše ve skladu patřilo Lebánkům, jak si myslí soud, Roman Šulyok by neměl důvod k přítomnosti. Nelze dokázat ani vyloučit, že si přijel pro zboží.

Nejsou žádné, ani detailní rozpory mezi výpověďmi jednotlivých obžalovaných, pracujících ve skladu, o zprovozňování strojů za účelem jejich předvedení zahraničnímu kupci, o řídící úloze bratrů Šulyokových, o neúčasti bratrů Lebánkových na řízení jejich činnosti, o nepoužitelnosti výrobního stroje a trvající neúspěšnosti pokusů o zprovoznění balicího stroje.

V situaci důkazní nejistoty si soud nedokázal pomoci jinak než tak, že výpovědi obžalovaných, pracujících ve skladu, vyhodnotil šmahem jako lži, aniž by proti nim postavil jakékoli důkazy.

Není prokázáno ani vyvráceno, že zajištěné cigarety ve skladu v Lužkovicích tam byly skutečně vyrobeny a totéž platí o domněnce, že byly přivezeny z Malhostic. Výroba v Malhosticích byla svědecky prokázána, o výrobě v Lužkovicích to nelze tvrdit s jistotou.

Soud projevuje podjatý postoj k bratrům Lebánkovým nejen snahou o jejich odsouzení za každou cenu, ale i v hodnocení různých vedlejších příběhů. Například připouští, že možná neposkytovali Romanovi Šulyokovi služby v domluveném rozsahu a míní, že smlouva, za vynucení jejíhož podpisu poslal soud Romana Šulyoka na sedm a půl roku do vězení, odpovídá tomu, co si pánové mezi sebou dříve „gentlemansky“ dohodli.

Příkladem je srovnání odůvodnění zprošťujícího rozhodnutí ve prospěch Jana Šulyoka a Jozefa Kajaby. Jana Šulyoka viní zmetková obžaloba z účasti na distribuci vyrobených cigaret. Soud věcně konstatuje, že tato činnost mu nebyla prokázána a s odvoláním na zásadu obžalovací jej právem zprostil obžaloby. Neprojevil při tom lítost nad tím, že Jan Šulyok takto uniká aspoň mírnému potrestání za pomoc Romanu Šulyokovi, když podjatá soudkyně Iveta Šperlichová jej odsoudila aspoň k mírnému podmíněnému trestu. Soud přistupuje odlišně k zproštění Jozefa Kajaby, obviněného ze zprostředkování dodávek tabáku. V jeho prospěch vyhodnotil jako nepoužitelné domněle usvědčující doklady o jeho vině, dodané celní správou. Odmítl svévolné tlumočení odposlouchaných rozhovorů, při němž slovo „rýže“ celníci vykládali jako „tabák“ a všiml si i formálních vad: podávaní záznamů o akcích s víceměsíčním zpožděním a bez podpisu. Ale naznačuje lítost nad tím, že záměny slov „rýže“ a „tabák“ nemůže přijmout, a dává najevo nedůvěru v Kajabovu nevinu.

Soud se také chápe každé příležitosti k zpochybnění počestnosti bratrů Lebánkových, byť jde o vedlejší příběhy, jež nemají přímý vztah k rozhodování o vině. Projevuje se to např. v posuzování určitého konfliktu mezi nimi a ods. Jiřím Uhříkem ml. Ten tvrdí, že mu Ladislav Lebánek nabídl podíl na výhodném obchodu s cigaretami s tím, že účast na něm je podmíněna kapitálovým vkladem šesti milionů Kč, jež má dostat majitel strojního zařízení, tedy Roman Šulyok . Požadované peníze vyplatil, ale nemá jistotu, že dorazily do správných rukou. Na podporu tvrzení uvedl nepravdivé informace o způsobu jejich nabytí. Soud se vyjádřil, že spíše věří v pravdivost obvinění. Ladislav Lebánek ji naopak popírá.

Jiří Uhřík ml. se později přestal touto záležitostí zabývat, ale oznámil Ladislavu Lebánkovi, že mu dvě neznámé ženy v Olomouci tlumočily nabídku Romana Šulyoka na vysokou odměnu za svědectví, že Lebánkovi od něj koupili stroje a nezaplatili za ně. Projevil ochotu nabídku odmítnout za protihodnotu ze strany bratrů Lebánkových. Chtěl si ji zajistit uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí na odprodej pozemků, které jakoby chtěl koupit za 300 tis. Kč, ale v případě nesplnění závazku mu měli bratři Lebánkové zaplatit smluvní pokutu ve výši 10 milionů Kč. Ods. Ladislav Lebánek ho odmítl, i když na sebe hypoteticky přivolával nebezpečí jeho křivého svědectví ve prospěch Romana Šulyoka.

Jiří Uhřík ml. se dožadoval postavení spolupracujícího obviněného. Prohlásil, že se doznává k spáchání trestné činnosti, ale nespecifikoval ji. V r. 2013 prodal jiné skupině stíhaných pro výrobu padělků Marlboro různé potřeby pro výrobu včetně obalů s potiskem Marlboro a nabízel pozdější opakování dodávek. Nabízel také tabák, o který ale nebyl zájem. Sblížil se s bratry Šulyokovými, zejména s Janem, jemuž si stěžoval na špatné chování bratrů Lebánkových.

Oba obžalovaní Uhříkovi se podíleli na dopravě strojů z Malhostic do Lůžkovic, ale nevyslali je Lebánkovi, ani jejich práci neplatili.

Částka šest milionů Kč a její vyžádání jako vkladu do obchodu s cigaretami se vyskytuje také v jiném příběhu. V něm vystupuje svědek František Ondráček, vězeň znojemské věznice, jenž tvrdí, že byl v letech 2000 - 2001 společníkem bratrů Lebánkových a Václava Karlíka při ilegální výrobě cigaret. Lebánkovi si měli touto činností vydělat na zakoupení lužkovickékho areálu. Za vpuštění do tohoto obchodu musel přinést vklad šesti milionů Kč. Společníci ho ale pod nějakou záminkou z účasti na podnikání vyšachovali, aniž by mu vrátili vklad. Svědek se ve vězení dověděl o probíhajícím procesu a pojal záměr bratry Lebánkovy vydírat. Poslal Ladislavu Lebánkovi dopis, v němž ho seznámil s výše zmíněnou historkou a vyzval ho k zaplacení příslušné sumy v eurech. Pohrozil, že v případě nevyhovění oznámí věc státnímu zastupitelství, což učinil. Soudu udal několik svědků, kteří měli potvrdit jeho tvrzení. Žádný z nich ho ale nepodpořil. Soud zjistil, že objekt, v němž měla probíhat výroba, neexistuje. Nepotvrdilo se ani tvrzení, že si Lebánkové touto činností vydělali na pořízení lužkovického areálu, neboť dle protokolu, založeného ve spisu společnost Vltava Holding a.s. jej vydražila již 9. srpna 1999.

Ladislav Lebánek podal na Františka Ondráčka trestní oznámení, které policie se souhlasem státního zástupce odložila s tím, že je možné, že Ondráčkova pohledávka byla reálná. Soud se vyjádřil, že považuje za prokázáno, že Ladislav Lebánek vyráběl cigarety i v minulosti, což jej posiluje v přesvědčení, že tak činil i v roce 2012. To je klasická ukázka uplatnění zásady in dubio CONTRA reo: nedoložená tvrzení vězně-vyděrače soud bere za bernou minci, protože mu to vyhovuje.

Souhrnně lze říci, že soud se v rámci dokazování obsáhle zabýval různými záležitostmi, jež neprokazují vinu obžalovaných, a slouží pouze k jejich ostouzení.

Jako laik pochybuji, že tento rozsudek obstojí v odvolacím řízení. Nejde o jediný případ, v němž se mi vnucuje otázka, proč zkušený soudce zlínského soudu vydává rozsudek, o němž musí předpokládat, že jej odvolací soud nepotvrdí. Lebánkovi, vlastnící prostřednictvím společnosti Vltava Holding a.s. lužkovický areál, jenž jim jen na nájemném vynáší 6-7 milionů Kč ročně, a navíc luxusní Lesní hotel, mohou vzbuzovat závist. Protože přísedící senátu je aktivní členka KSČM, napadlo mi, že by se do odůvodnění rozsudku mohla promítnout třídní nenávist. Ale myšlenku jsem rychle zavrhl, protože časté věcné otázky, jež paní přísedící kladla, fanatismu nenasvědčují. Domnívám se spíše, že smyslem vydání tohoto rozsudku bylo potvrzení správnosti rozhodování podjaté soudkyně Ivety Šperlichové a nepřímé popření její podjatosti.

 Neslyšel jsem, že by kdokoli z odsouzených a jejich obhájců v průběhu hlavního líčení namítal podjatost předsedy senátu Jiřího Dufka. Pokud se nepodjatý soudce názorově shodl s údajně podjatou soudkyní, je na místě o její podjatosti pochybovat. Dostalo se jí takto jisté satisfakce. 

Jde ovšem o to, zda tento akt kolegiality není jednou z forem falešné soudcovské solidarity, kterou odsuzuje ministryně Marie Benešová, jíž touto cestou doporučuji rozsudek senátu Jiřího Dufka jako zajímavou četbu.

======================================

Již vyšla „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia. cz nebo info@iolympia. cz