Koestlerův pokus uskutečnit rozhovor s gen. Frankem pro Kominternu

ortodoxní ( ROCOR)  i přes FSB islámisty ( viz FSB Zelená stezka ).

Přes Münzenberga Koestler poznal přední německé komunisty, a jejich sympatizanty, mj. Bertolta Brechta /1898-1956 východní Berlín „infarkt“ /.

O Brechtovi viz mj. můj článek Andrea Kostlánová  Užiteční idioti ze Západu, podporující bolševiky

Brecht 1933 uprchl do Prahy, poté Ženevy, Stockholmu, a 1940 do Helsinek, kde čekal na vízum do US – dostal jej v 5/1941. 

1942 byl Brecht ruskými emigranty kritizován za svoji neochotu pomoci své bývalé spolupracovnici německé herečce a zpěvačce Carola Neher /1900-1942/, která před Hitlerem utekla s manželem do Prahy, a 1934 s ním odjela do Moskvy, kde vystupovala v kabaretu německého šlechtice, herce a režiséra Gustava von Wangenheima /1895-1975 sovětský sektor Berlína /, člena NKS, v Moskvě od roku 1933, jenž ji a jejího manžela Anatola Beckera po svém zatčení 1936 udal - při výslechu podepsal NKVD papír, že jsou trockisté, kteří plánovali zabít Stalina, 1936 byli zatčeni, Becker byl popraven, Neherová  zemřela v gulagu v 6/1942 na tyfus.

1947 byl Brecht na černém seznamu 41 hollywoodských umělců, kteří byli předvoláni, aby vypovídali před Výborem pro neamerické aktivity.

Uvedl, že nikdy členem KS nebyl, za což byl ostatními označen za zrádce, Brecht vysvětloval, že nechtěl, aby jeho plánovaný odjezd do Evropy byl pozdržen, proto vypovídal tak, jak vypovídal. Druhý den po své výpovědi mohl odjet do Zurychu, odkud se 1949 přestěhoval do sovětského sektoru Berlína.

Brecht nejen mlčel k potlačení východoněmeckého protistalinského povstání dělníků z 6/1953 sovětskou armádou, ale již první den povstání napsal servilní dopis Walteru Ulbrichtovi, že zůstává loajálním marxistou, proto o rok pozdějí 1954 obdržel Brecht Stalinovu cenu za mír – ve své básni, kterou napsal o pár měsíců poté, se však Brecht jednoznačně postavil za protestující dělníky.

Komunistický disident Karel Korsch /1886-1961/ vyškolil Brechta v marxismu, opustil Německo v noci, když vzplál Říšský sněm.

Žil v Británii, odkud byl vyhoštěn 1935 po aféře „ sebevraždy „  barbituráty dvou německých členek sociální demokracie, zámožné Dory Fabian *1901 a novinářky a poslankyně Mathildy Wurm *1874, které spolu žily v jednom bytě v Londýně, kam Fabian uprchla přes Prahu a Paříž  s pozváním od Labour Party.

Korsch byl klíčovým svědkem, protože v té době s Fabianovou ukončil milenecký vztah – policie případ označila za sebevraždu, třebaže motiv nebyl, jiní tvrdí, že byly zavražděny agenty NKVD či Gestapa. 

Fabianová ve spolupráci se švýcarským policistou Antonem Ganzem a s britskou policií byla na stopě Hanse Wesemanna /1895- 1971 Caracas/, sociálnědemokratického novináře, ze kterého se 1935 stal nacistický agent, jenž v 3/1935 z Basileje do Berlína unesl německého protinacistického novináře a pacifistu Bertholda Jacoba /1898-2/1944 BER/, jenž psal o tajném německém vyzbrojování ve spolupráci s Kremlem, za což byl 1928 v Berlíně odsouzen k 9 měsícům.

Jacob Wesemanna dobře znal, byl mu za svědka na svatbě.

Wesemann byl na 3 roky odsouzen za únos, a Jacob byl na žádost švýcarské diplomacie, na kterou tlačily německé exulantské kruhy, z Berlína propuštěn, ale Bern jej na žádost Berlína deportoval do Paříže.

Po vypuknutí války byl Jacob s manželkou internován na jihu Francie, byl jedním z mnoha, kterému pomohl člen US konzulátu v Marseille Varian Fry /1907-1967 policie ho našla mrtvého v posteli s krvácením do mozku /, o kterém píše mj. Lion Feuchtwanger v knize Dˇábel ve Francii. Fry pomohl zhruba 4.000 Židům a antifašistům uprchnout z Marseille do US tím, že jim vystavil vízum, anebo jim pomohl přejít Pyreneje do Portugalska jako Jacobovi.

Jacoba však nacističtí agenti v Lisabonu znovu do Berlína unesli, zemřel na následky mučení v berlínské věznici v 2/1944.

Varian Fry 1945 napsal knihu Surrender on Demand, což byla klauzule francouzsko-německého příměří z roku 1940, dle které Francie musela německým úřadům vydávat uprchlíky, o které projevilo zájem Gestapo – právě tuto klauzuli Fry permanentně porušoval. Viz mj. můj článek

Francie červen 1940, past na uprchlíky - Blog iDNES.cz

kostlanova.blog.idnes.cz › blog

Karel Korsch 1950 v US s marxismem skončil s tím, že pokud chtějí revolucionáři revoluci oživit, musí začít odvržením marxismu, který si monopolizuje veškerou revoluční iniciativu, ale v poválečném období jeho poučky již neplatí, a představuje jen reakcionářskou utopii.

Koestler se v Turkmenistánu seznámil s US černošským komunistickým aktivistou a básníkem homosexuálem Langstonem Hughes /1901-1967/, a ve španělské občanské válce, krátce předtím, než skončil ve frankistickém vězení, se Koestler na mejdanu spřátelil s britským levicovým básníkem Wystanem Audenem /1907-1973/, jenž žil v homosexuálním vztahu se zámožným romanopiscem  Christopherem  Isherwoodem /1904-1986/.

S Audenem se Isherwood seznámil 1929 v Berlíně, kam Isherwood dle vlastních slov odjel, aby se věnoval své vášni - mladým chlapcům. Berlín byl známý pro svůj sexuální liberalismus, viz homosexuální Hitler a hnutí SA i SS, plné homosexuálů ( viz spekulace ruského tisku z počátku milénia o homosexualitě Putina a Medvěděva ).

1933 z Německa se svým mladým německým milencem odjel do Kodaně, 1937 byl jeho milenec, když byl do Německa jako nežádoucí cizinec vyhoštěn z Lucemburska,  německými úřady zatčen pro nenastoupení vojenské služby. Isherwood žil poté s Audenem, se kterým 1939 uprchl do US, oba udržovali další paralelní homosexuální vztahy.

1935 se Koestler oženil s komunistkou Dorothy Asher, o pár měsíců později se rozešli ( rozvedli se až 1950).

1936 novinář Koestler odjel pokrývat španělskou občanskou válku, přičemž neodešel ze Sevilly, v níž si Franko učinil hlavní štáb, ani po jejím dobytí frankisty, a zkusil se dokonce dostat do Frankova domu a uskutečnit s ním rozhovor pro Kominternu – pod falešným jménem s akreditací londýnského listu News Chronicle.

Koestler v nebezpečné činnosti pokračoval a sbíral důkazy o tom, že frankistům pomáhají Mussoliniho fašisté a hitlerovci, což se v té době (1936) frankisté ještě snažili skrýt, ale netušil, že se jeho reportáž pro Kominternu nebude líbit ani Kremlu, jenž po spolupráci s Reichswehrem pokračoval ve spolupráci s Wehrmachtem,  viz mj. můj článek

Spolupráce Reichswehru s bolševickou Rudou armádou/RA ...

www.vojsko.net › armady › 18-historie › 2510-spolupr...

( Stalin měl ve Španělsku tolik vojenských a politických poradců, že šlo o přímé brutální vměšování se do záležitostí Španělska, viz můj článek  Jak Stalin rozpoutal občanskou válku ve Španělsku - Blog ... kostlanova.blog.idnes.cz › blog

).

Nakonec Koestler musel ze Španělska utéci, vyzradil jej německý komunistický kolega, přesto se 1937 vrátil jako korespondent News Chronicle, ale byl zatčen falangisty, odsouzen k trestu smrti a vězněn v Seville, později byl vyměněn za manželku Frankova leteckého esa, a vrátil se do Paříže  ( 1937 napsal Spanish Testament, který 1941 přepsal na Rozhovor se smrtí ).

Za Stalinových moskevských čistek Koestler 1938 z KSN vystoupil ( proslavil se románem Tma o polednách z roku 1941, v němž srovnává stalinismus s nacismem ), a bolševickonacistický pakt ze 8/1939 jej od komunismu defitivně odtrhl.

2.10.39 byl francouzskou policií zatčen jako „ nežádoucí cizinec „ ( viz jeho kniha  o francouzských internačních táborech Scum of the Earth / zhruba Havětˇ planety, či Feuchtwangerova kniha Dˇábel ve Francii.

V 1/1940 byl na doporučení britského důstojníka MI5 Milicent Bagot /1907-2006, jako první odhalila Kima Philby, ale nechtěli jí věřit / z francouzského detenčního střediska propuštěn, ale vízum do Británie nedostal - vstoupil proto do francouzské Cizinecké legie, ze které dezertoval a uprchl do Lisabonu, kde se 1940 dozvěděl dezinformaci, že loď, na které plula z Francie do Británie jeho mladá milenka Daphne Hardy /1917-2003/ s rukopisem Tmy o polednách/Darkness at Noon, se potopila, takže se pokusil o sebevraždu.

Do Londýna nakonec bez víza dorazil, byl ale uvězněn.

Daphne, která výlet do Paříže, kde se s ním přes přítele v létě 1939 seznámila,  získala po ukončení sochařské školy jako univerzitní stipendium, jeho knihu Tma o polednách, kterou přeložila do AJ, v Londýně vydala 1941. Kniha se stala se bestsellerem v době, kdy byl Koestler ještě v britském vězení ( ve francouzské verzi Nula a nekonečno/Zero et l´Infini vyšla 1946, a francouzské levicové intelektuály velmi pobouřila ).

Po propuštění vstoupil do britské armády, 1942 byl převelen na ministerstvo informací, kde pracovala i Daphne, a podílel se na britské válečné propagandě.  1944-45 byl vyslán do Palestiny, aby jednal s vůdcem sionistické organizace Irgun Menachemem Beginem a odradil ho od protibritského teroru.

V letech 45-48 se Koestler přátelil s George Orwellem a s Bertrandem Russellem, jenž žil nedaleko jeho venkovského domu, 1947 se Daphne provdala.

V 1/1949 se Koestler přestěhoval do Francie, kde si koupil dům. V poválečné Paříži Koestler s Angličankou Mamaine Paget brouzdali po kavárnách s Albertem Camusem, Sartrem a Simone de Beauvoir, která Koestlera označila za „ sebestředného a ješitného“.

1950, poté co se v tomto roce rozvedl s komunistkou Dorothy Asher,  se v Paříži na britském konzulátu oženil s Mamaine Paget /1916-1954/, se kterou žil od roku 1945 ( 1985 její sestra Célie vydala dopisy, které jí sestra posílala o svém životě s Koestlerem v letech 45-51 s názvem Můj život s Koestlerem ).

V témže roce 1950 v rámci kongresu Za svobodu kultury Koestner přednesl významný protikomunistický projev v Berlíně, za který 1951 dostal povolení k trvalému pobytu v US, kde si 1951 koupil polorozbořenou farmu, na které se s Mamaine snažili, aby je tráva nepřerostla, a hádali se se svými liberálními sousedy.

Koestler neustále US vládě rozdával své rady – aby zavedla rozhlasové vysílání zacílené na východní Evropu, a vytvořila fond pro překládání děl spisovatelů, kteří z Východu emigrovali.  CIA rozdávala peníze jen lidem, které dokázala kontrolovat, a to nebyl případ dominantního Koestlera, jenž nesnesl jiné názory než svoje vlastní.

1950 Koestler napsal esej The God That Failed, ve které rozebírá své vystřízlivění z bolševismu a komunismu, ze kterého procitli i US černošský spisovatel Richard Wright /1908-1960 PAR „ infarkt „ /, přítel Orsona Wells, 1937 napsal román Uncle Tom´s Children, sympatizant KS, ale Stalinovy čistky 1937 odsoudil, a Ignazio Silone /1900-1978 Ženeva / protifašistické romány, 10x nominován na Nobelovu cenu, 1921 zakládající člen IKS.

Poté, co se vrátil z cesty po Sovětském svazu 1927-28, se stal tvrdým kritikem Stalina, a byl z IKS vyloučen. Dva italští historici v 90.letech našli dokument, potvrzující, že Silone byl v letech 1919-1930 informátorem Mussoliniho tajné policie ( jeho bratr byl jako komunista 1928 umlácen v Mussoliniho vězení ), za 2.sv.v. spolupracoval ve Švýcarsku s Dullesem, jenž vyjednával i s Kremlem.

Louis Fischer/1896-1970/, US učitel z chudé židovské rodiny napsal životopis Gandhího, na kterém byl založen pozdější velkofilm o MG, a třebaže nikdy nebyl členem KS, žil od 1922 v Moskvě, usiloval o US diplomatické uznání Stalinova režimu,  a ve 30.letech popíral hladomor na Ukrajině s tím, že jej zavinili ukrajinští kontrarevolucionáři. 1934 jej Max Eastman označil za stalinistu a Trockij 1938 za „ Stalinova lháře a Stalinova přímého literárního agenta „.

Fischer jako interbrigadista pro Stalina pokrýval občanskou válku ve Španělsku, ale 1938 se ze Španělska pro jistotu ( Stalin jako na běžícím pásu popravoval sovětské velitele a interbrigadisty-kominternisty ) vrátil do US. Na Stalina byl Fischer od moskevských čistek alergický, od 1945 psal protikomunistické články.

Stephen Spender /1909-1995 LON/, britský spisovatel a básník z novinářské rodiny, matka byla německá poloŽidovka, byl neskrývaný bisexuál ( ve 30.letech se přátelil s homosexuály Audenem a Isherwoodem, žil s mužem, horovali pro Berlín, v němž, na rozdíl od Británie, za Výmarské republiky nebyla cenzura, a mládež si mohla dělat, co chtěla, zejména ve vztazích, Berlínu z této doby věnoval román Chrám/The Temple ).  

1936 vstoupil do britské KS a oženil se s britskou spisovatelkou a aktivistkou Inez Pearn, se kterou se krátce předtím seznámil na schůzi organizace Aid to Spain, organizující pomoc pro španělské republikány. Rozvedli se 1939.

1941 se oženil s pianistkou Natašou Litvinovou, jejíž rodiče pocházeli z Litvy, měli 3 děti a žili spolu až do jeho smrti 1995.

Stýkal se mj. s  W. B. Yeats, Allen Ginsbergem,  Raymond Chandlerem, Jean-Paul Sartrem, T. S. Eliotem, Virginia Woolfovou.

1937 ho KS vyslala pokrývat španělskou občanskou válku – jeho úkolem bylo podávat informace o sovětské lodi Komsomol, která se potopila, když byla plně naložena zbraněmi pro stalinisty v řadách republikánů.

V Madridu se přátelil s Hemingwayem a s André Malraux, diskutovali o zážitcích Andrého Gide z jeho cesty po Sovětském svazu ( v autobiografickém románu Zemři a živ budeš z roku 1926 se Gide přiznal k homosexualitě ).

S komunismem se Spender rozešel 1939 po uzavření bolševicko-nacistického paktu o spolupráci a rozdělení Evropy.

Po válce byl Spender členem Spojenecké kontrolní komise, která dohlížela na předání moci civilistům, 1984 jej Královna pasovala na rytíře, stal se Sirem Spenderem, a Ronald Reagan 6.6.1984 v Normandii citoval jeho báseň.

André Gide /1869-1951/ z bohaté intelektuální rodiny, od 30. let koketoval s komunismem, který si však představoval, že bude založený na křesťanství, společně s André Malrauxem intervenoval v Berlíně za osvobození uvězněného funkcionáře Kominterny Georgije Dimitrova.

Komunismus odvrhl poté, co 1936 navštívil Sovětský svaz  -  hluboké rozčarování z této cesty popsal v reportáži Návrat ze Sovětského svazu, která vyvolala ostrou kritiku ze strany levicových intelektuálů, přestože neměli se sovětským prostředím vlastní zkušenosti ( v ČR vystoupil s polemikou básník Stanislav Kostka Neumann ve své knize Anti-Gide ).

1947 André Gide obdržel Nobelovu cenu za literaturu.

1950 začala u Koestlera pracovat jako sekretářka 22letá Cynthie, která se stala jeho milenkou, byla na něm fanaticky závislá a 1952 způsobila Koestlerův rozvod s Mamaine.

1954 Cynthie Koestlera opustila, a Mamaine v témže roce zemřela v londýnské nemocnici na „ akutní astmatický záchvat „ (38 let, Mamaine Koestlera charakterizovala jako člověka, jenž není schopen někoho milovat, ani sebe, do svého deníku si Koestler napsal :“ Mé srdce je slepé „ ) ...

1955, kdy dlouholetá Koestlerova milenka Janine Groetz  Koestlerovi porodila jeho jediné dítě - dceru Cristine ( o kterou se Koestler nikdy nezajímal),  Koestler v rámci US univerzitního výzkumu experimentoval s halucinogenními drogami, tvrdil, že snižují jeho agresivitu.

1955 se Cynthie ke Koestlerovi natrvalo vrátila, 1956 ji zařídil nelegální potrat, 1965 se vzali, napsala o trýznivém životě s ním vzpomínky Cizinec na náměstí/Stranger on the Square.

1956 za rozdrcení protiruského povstání v Madˇarsku ruskými tanky, a později 21.8.1968 za ruské okupace Československa Koestler mlčel, veřejně se neozval ( 1968 získal cenu Sonning Prize za přínos pro evropskou kulturu ) …

Když k němu 1979 přišla na návštěvu krátce před svým zvolením za premiérku Margaret Thatcher, řekl jí, že s politikou skoncoval, a že jejím politickým guru nebude.

78letý Koestler s rakovinnými metastázemi zemřel v 3/1983 pět měsíců po Brežněvovi, kdy vládu převzal šéf KGB Andropov.

Koestler se oficiálně předávkoval barbituráty v kombinaci s alkoholem, a v tomto smyslu zanechal dopis na rozloučenou, napsaný ale již v 6/1982, ve kterém nepředpokládal, že zemře i jeho žena, protože ji písemně žádal, kdyby se mu sebevražda nepodařila, aby zabránila jeho převozu do nemocnice a resuscitaci s tím, že chce zemřít doma.

K dopisu z 6/1982 Koestler později připsal :“ Moje žena se rozhodla, že po 34 letech společného života nedokáže beze mne žít“. K tomu Cynthia připsala : “ Nedokážu bez Arthura sama žít „.

Údajná sebevražda barbituráty taktéž v kombinaci s alkoholem jeho 55leté třetí manželky Cynthie, která mu byla absolutně oddaná, veřejnost šokovala. Jejich těla byla v bytě nalezena až třetí den po smrti.

Její sebevraždu nezpochybnil jen Koestlerův přítel, naturalizovaný britský humorista  madˇarského původu George Mikes /1912-1987 LON/.

Jejich přátelé potvrdili, že  Cynthie nežila vlastní život, jen ten Koestlerův, proto se ptali, zda ji Koestler do sebevraždy nevmanipuloval. David Caserani ve své biografii Koestlera jej nařkl, že nenáviděl ženy a mnohé znásilnil ( britská spisovatelka Jill Craigie tvrdila, že ji znásilnil 1951 ).

To, že se Koestler k ženám choval brutálně, potvrdil i jeho další životopisec  Michael Scammel, jenž napsal životopis Solženicyna.

Koestler ve svém 2. dílu autobiografie Neviditelné písmo (1932-40) přiznává, že jako komunistický propagandista, když cestoval ve vlaku, jednu ženu, kterou zde potkal  –  krásnou Naděždu Smirnovou ze zámožné rodiny nejprve svedl, a poté udal NKVD. Píše, že za 7 let jeho členství v KS byla jedinou osobou, kterou udal, předala mu těžkou kapavku.

V poslední vůli Koestler odkázal milión liber na univerzitní výzkum paranormálních jevů a parapsychologie ( Koestler 1922-25 studoval vědu ve Vídni, ale univerzitu nedokončil ). Správce poslední vůle dlouho nemohl najít univerzitu, která by dar přijala, nakonec peníze přijala Edinburská univerzita. 

Partner Margarety Buberové Heinz Neumann 1934 neuposlechl Stalinovu výzvu k návratu, a místo do Moskvy se s manželkou přestěhoval do Švýcarska, odkud byli 1935 vyhoštěni, a současně jim Kominterna nařídila okamžitý návrat ke Stalinovi, což tentokrát učinili – v 4/1937 byl Heinz Neumann zatčen a popraven, příbuzným nebylo sdělováno ani zatčení ani popravy, takže rodinám mizeli blízcí, a nikdo nevěděl kam. V 6/1938 byla zatčena jeho manželka, a po výsleších ve věznicích NKVD Ljubljanka a Butyrka, byla jako „ manželka nepřítele lidu „ deportována do gulagu v Kazachstánu.

V rámci bolševicko-nacistického paktu ze 8/1939 si nacisté a bolševici vyměňovali z nacistických koncentráků a gulagů politické vězně ( bolševici vydávali nacistům německé antifašisty a komunisty ), v 2/1940 vyměnili i německou komunistku Margaretu Buber-Neumann, která poté v nacisitickém KL pro politické vězně Ravensbrücku ( KL R. několikrát navštívila delegace Mez. Červeného kříže  a " neshledala na něm nic závadného ") strávila 5 let, což jí zachránilo život – gulag by nepřežila. V Ravensbrücku se mj. přátelila s Milenou Jesenskou /1896-5/1944/, jejíž biografii Kafkas Freundin Milena 1963 vydala.

SS neměla oděvní továrnu na oblečení pro vězně v KL, proto do KL pro politické vězně nákladní auta vozila ošacení  – kabáty, šaty, spodní prádlo a boty z východních vyhlazovacích KL po zplyněných Židech.

Po příjezdu do Ravensbrücku se oblečení roztřídilo a na kabátech /šatech byly na zádech vystřiženy obří kříže, které se podšily barevnou látkou, aby byly výrazné, takže v nich nikdo nemohl utéci ( vězni tak byli označeni jako dobytek na porážku ).

Na naléhání Arthura Koestlera Margareta Buber, která po válce žila v NSR, napsala paměti Pod dvěma diktátory, Stalinem a Hitlerem, vyšly 1948, které vyvolaly obří nevoli u kremelských a německých soudruhů.

Historik Tony Judt /1948-2010/, nejprve marxistický sionista, poté univerzální sociální demokrat, její paměti označil za nejlepší z těch, co gulagy a lágry přežilí komunisté napsali, a přiřadil ji ke Camusovi a Koestlerovi.

Koestler i Margareta, v té době již antikomunisté, se v roce 1950 připojili k antikomunistickému Kongresu za svobodu kultury, spolu s britským vikomtem Bertrandem Russellem /1872-1970/, jenž v tomto roce dostal Nobelovu cenu za literaturu.  Vikomt Russell byl zavilý antiidealista, antiimperialista, antistalinista , pacifista a odpůrce jaderných zbraní.

Členem Kongresu za svobodu kultury byl Karl Jaspers /1883 -1969/,teolog,filozof, psychiatr, 1937 byl jako profesor vyhozen z univerzity v Heidelbergu, protože měl židovskou manželku ( tj. měl  „židovskou skvrnu „ / jüdische Versippung) - v Heidelbergu s manželkou přežili válku, třebaže deportace do KL nad nimi stále visela. Od roku 1948 žil ve Švýcarsku, stal se naturalizovaným švýcarským občanem.

V 2/1949 Margareta Buber-Neumann svědčila u soudu v Paříži v procesu s Viktorem Kravčenkem /1905-1965/ ve prospěch Kravčenka, jenž soud vyhrál.

Kravčenko se v „Procesu století“ soudil s francouzským týdeníkem s vazbami na FKS Les Lettres Françaises, který jej obvinil, že si bolševické gulagy vymyslel.

Kravčenko, spolužák Brežněva, v 4/1944 jako člen sovětské obchodní mise ve Washingtonu zběhl do US - navzdory přímé žádosti Stalina Roosevelt Kravčenka Kremlu nevydal - přes 30 Kravčenkových příbuzných v Rusku po jeho útěku skončilo v gulazích.

Kravčenko ve své knize z roku 1946 Zvolil jsem si svobodu podrobně popsal násilnou kolektivizaci, která s sebou přinesla milióny mrtvých, a systém vyhlazovacích gulagů.

Stalin vyslal do Paříže Kravčenkovu bývalou manželku, která u soudu tvrdila, že jí mlátil, a agenty KGB, kteří jej obvinili z vlastizrady, z vyhýbání se vojenské povinnosti a ze zpronevěry - Kravčenko při jejich výpovědích volal: “ Ušetřete si námahu, tady nejsme v Sovětském svazu ! „ .

Kravčenko po procesu žil pod jiným jménem v NYC, a neúspěšně podnikal v peruánských dolech, v 2/1966 byl nalezen ve svém bytě s kulkou v hlavě, FBI prohlásila, že šlo o sebevraždu, ale podezřelé okolnosti nevyjasnila, jeho syn tvrdil, že byl zastřelen agentem KGB, jenž vystupoval jako jeho obchodní partner.

NKVD jej pečlivě monitorovala již od 1944, kdy jej v NYC vypátral agent NKVD Mark Zborowski „ Etienne „, / 1908-1990/, hlavní agent NKVD v pařížské síti Trockého ve 30. letech, kdy infiltroval  sítˇ  Lva Sedova , a v New Yorku ve 40.letech.