Hlavní obsah

Impresário Marek Vrabec: Krize je nejlepším testem kvality

Právo, Vlaďka Merhautová

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Působivá reklama Prahy v době rouškové, tak se mluvilo o koncertu, který uspořádal na řece s pozadím nasvícených Hradčan. Marek Vrabec (49) téměř před pětadvaceti lety založil na Pražském hradě hudební festival Struny podzimu, který prestižní deník New York Times označil za jeden z nejinovativnějších hudebních podniků u nás.

Foto: Tomáš Nosil

Z kurátora Správy Pražského hradu v mládí se vypracoval na špičkového hudebního organizátora a producenta.

Článek

V září se podařil nevídaný kousek: plovoucí scéna u Národního divadla, orchestr Epoque Orchestra a uznávaný britský houslista Daniel Hope. Jak vás napadlo udělat koncert na Vltavě?

Při ranním běhání liduprázdnou Prahou kolem Vltavy během první vlny koronavirové krize. Napadlo mě, že by bylo skvělé využít období, kdy město odkrylo dávné půvaby, zmizelo zahlušení masovým turismem. A pak jsem objevil úžasné místo pro plovoucí scénu poblíž Národního divadla a Slovanského ostrova, načež jsem zavolal houslistovi Danielu Hopeovi, jestli by si chtěl zahrát v nejkrásnějším „koncertním sále“, co existuje, a on souhlasil! Potom už zbývalo jen získat televizi, a především dát vše na vodě dohromady organizačně. Díky mému týmu šlo všechno jako po másle.

Orchestrální provedení pod širým nebem nebývá takovým hudebním zážitkem jako v koncertní síni. Dá se vůbec vyzkoušet správné nazvučení, když kolem šumí řeka, jezdí tramvaje, prostě žije město?

Přiznám se, že jsem se zvuku na vodě, navíc uprostřed města, s poměrně čilým provozem na nábřeží i na mostě, trochu obával. Dali jsme si s ozvučením obzvláště záležet, za pultem byl náš vyhlášený zvukový mistr Jan Středa, odvedl skvělou práci. K mému překvapení řeka nešumí, vlastně spíš jakoby za sklem tiše šumí tramvaje, auta. Na vodě vládne klid a mír, je to přeci jen pod úrovní náplavky i nábřeží. Z vody se všechno jeví jinak než ze břehu, i díky tomu to byl magický večer…

Rád pořádáte produkce v plenéru? Narážím na jinou lahůdku – zářijové vystoupení izraelského jazzového basisty a skladatele Avishaie Cohena na střeše pražského paláce Lucerna.

Já s tím teprve začínám! Představte si, že je to za téměř pětadvacetiletou existenci Strun podzimu poprvé, kdy jsme něco uspořádali venku. Velký adrenalin! Když se všechno vydaří a vyjde počasí, může to být stejně výjimečné, jako byl Avishai Cohen při západu slunce na střeše Lucerny. Víte, co byla největší překážka? Dostat těmi úzkými točitými schody na střechu Lucerny koncertní křídlo Steinway. Zvažovali jsme i vrtulník, nakonec zvítězila lidská síla a zručnost stěhovací firmy. Ale nejdříve jsme to testovali s papundeklovým modelem.

A co loňský recitál Jiřího Suchého v pražském Rudolfinu? To byla hodně smělá akce, přivést do stánku vážné hudby zakladatele Semaforu.

Jiří Suchý je naprostý klasik české kultury a patří do Rudolfina! Navíc jsme vlastně v roce padesátého výročí úmrtí Jiřího Šlitra vzali za slovo i jeho. Říkával: „Stejně, musíme si jednou zahrát v Rudolfinu, tam je vždycky dobře naladěný piáno, a kromě toho tam choděj fajnový lidi…“ Jiří Suchý nádhernou scénu v Rudolfinu s černobílou šachovnicovou podlahou, inspirovanou klipovým pořadem Recitál 64, zcela ovládl, a byl to tak výjimečný koncert, že jsme se rozhodli ho letos reprízovat.

Foto: Petra Hajská

Rád si pohrává s příjmením houslisty Daniela Hopea, které v angličtině znamená naděje. Ten zahrál na Vltavě.

Jenže letošní repríza kvůli koroně padla. Chystáte náhradní termín?

Koncert přesouváme na příští rok, termín ale ještě nemáme, každopádně tím jeho recitál získá na dalším významu. Jiřímu Suchému bude příští rok devadesát!

Pojďme k vašim začátkům. Proč se student oboru bicí nástroje rozhodne pro další studium hudebního managementu na pražské AMU?

Když zjistí, že nemá tolik talentu, aby mohl hrát na té nejvyšší úrovni. Zjištění, že mohu dělat užitečnou a vzrušující práci, jsa obklopen uměním, aniž bych byl výkonným umělcem, a vlastně přinést vrcholné hudební zážitky více lidem a ve vyšší kvalitě, než kdybych sám hrál.

Tehdy byl tento obor v plenkách. Co vám škola dala?

Nasměrovala mě. Vzpomínám, že právě v hodině managementu náš profesor Petr Daněk zmínil, že na Pražském hradě v Kanceláři prezidenta republiky hledají někoho, kdo by tam dělal koncerty. A to mi změnilo život zcela zásadně.

Během působení na Hradě jste založil pod záštitou prezidenta Václava Havla festival Struny podzimu. To byla nejspíš pěkná doba?

Neopakovatelná. Tam jsem si mohl vyzkoušet organizovat první koncerty i festivaly, ve všech sálech hradního komplexu od Míčovny po Vladislavský sál. Bylo to tak vzrušující, že jsem mnohdy nemohl dospat.

Festival získal časem renomé i ve světě. Dokázal jste do Čech přivést plejádu význačných umělců. Mě překvapila účast amerického herce Michaela Yorka, který není muzikant, ale vystoupil coby recitátor. Je těžké se přizpůsobit nárokům hvězd?

Michael York byl skvělý a naprosto nenáročný společník a se svojí ženou strávil v Praze krásný týden. Účinkoval u nás v Rudolfinu v nezvyklé roli vypravěče v neznámém melodramatu Richarda Strausse. Není těžké se přizpůsobit nárokům hvězd, je to jako mít vzácného hosta, kterému rád snesete modré z nebe, protože on ho na pódiu zase snese vám, nám…

Proč jste v roce 2013 kývnul na nabídku stát se ředitelem konkurenčního festivalu Dvořákova Praha? Pamatuji se, že to mezi odbornou veřejností vzbudilo, mírně řečeno, údiv.

Lákalo mě řídit velký mezinárodní festival klasické hudby. Měl jsem z washingtonského Kennedyho centra, kde jsem absolvoval roční stáž, řadu nápadů, a lákala mě spolupráce s hlavním mecenášem festivalu, panem Karlem Komárkem.

Prestižní deník New York Times označil Struny podzimu za jeden z nejinovativnějších hudebních podniků v Česku. Nakolik organizátora rozhodí nečekaná koronakrize?

Samozřejmě, že jsme byli první dny a týdny bezradní. Co budeme dělat? Pořádat koncerty je náš život i živobytí. Krize je ale nejlepším testem kvality a životaschopnosti festivalu. Právě schopnost inovace je pro přežití v této nepoznané situaci zásadní. A karty se znovu rozdávají, hraje se nová, jiná hra, znovu se lajnuje hřiště, je fantastické být u toho.

Nám přinesla příležitost dělat výjimečné koncerty venku i nápad realizovat mezinárodní online koncerty s dosahem statisíců diváků. To už nám nikdo nevezme a bez krize bychom k tomu nikdy nenašli dost kuráže.

Dá se na něco takového do budoucna připravit?

Jenom částečně, třeba tím, že si vytvoříte rezervy, to je jako s domácím rozpočtem. Z hlediska obsahového, programového se ale připravit nelze, protože musíte reagovat na situaci, která se vyvíjí naprosto nepředvídatelně.

Jak současnou svízelnou situaci prožíváte coby otec čtyř dcer?

Starší holky pravidelně hlídají naši malou Aničku, ale je pravda, že s pokračujícím a prodlužovaným výjimečným stavem je to bez širšího rodinného setkávání neveselé.

Máte za manželku varhanici a cembalistku Kateřinu Chrobokovou, která i teď vystupuje a před pandemií jezdila po celém světě. Když není doma, umíte se o osmnáctiměsíční dcerku postarat?

Teď Kateřina právě nahrává svou desku v pražském kostele U Salvátora. Koncerty nejsou, ale nahrávání jen kvete, a protože většinou nahrává v podvečer a hlavně večer, my si společně užíváme svou část dne. Takže umím, ale nesmím při tom dělat už nic jiného!

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám