Hynek Faschingbauer svolal v listopadu 1989 v Domažlicích první demonstraci. “Přišlo mi samozřejmé, že my zdravotníci nemůžeme být lhostejní k násilí na nevinných lidech,” vzpomínal domažlický lékárník a bývalý lékař.
Studentskou manifestaci ohlášenou na pražský Albertov 17. listopadu 1989 vyhlížel s nadějí ve změnu. Kvůli práci sice nemohl do Prahy odjet, ale na Svobodné Evropě a Hlasu Ameriky hltal každou zprávu o dění v hlavním městě. Když se o víkendu doslechl o stávce divadel a studentů a o založení Občanského fóra, řekl si, že není na co čekat. Hynek Faschingbauer tehdy pracoval jako anesteziolog v domažlické nemocnici a za zdravotníky sepsal prohlášení odsuzující zásah na Národní třídě.
„V pondělí ráno jsem to podepsal, byli jsme v té preambuli ještě s kolegy Volákem a Šauerem. Zeptal jsem se pana primáře, jestli by za mě nešel na sál, že bych s tím obešel nemocnici.” Prohlášení podepsaly tři čtvrtiny oslovených zaměstnanců nakonec nejen nemocnice, ale i Okresního ústavu národního zdraví. Dalších dvacet procent prý s peticí souhlasilo, ale bálo se ji podepsat, zbylých pět ho nevybíravě vyhodilo.
Následujícího dne podpisové archy odvezl do Prahy a odevzdal je redaktorům Svobodného slova, deníku Československé strany socialistické, který od počátku revoluce přinášel necenzurované informace. Vydavatelství tehdy sídlilo v Melantrichu na Václavském náměstí a stalo se jedním z důležitých center, odkud se revoluce organizovala. „Tam nás vůbec nepustili dovnitř, byla tam jakási ochranka, protože se asi báli provokací. Byl to takový ostrůvek svobody,” komentoval Faschingbauer, který petici předal u vchodu a doufal, že se dostane, kam má.
Atmosféra v centru Prahy ho každopádně ohromila, nepopsatelné pocity zakoušel při davovém zpěvu hymny i při skandování hesel žádajících mnohem víc, než by se ještě před pár dny kdokoliv odvážil pomyslet. „Cítili jsme, že svoboda je na dosah,” popsal zjitřenou atmosféru. Do paměti se mu zapsala i epizoda z ulice Na Příkopech, kde švadleny oděvního družstva vyráběly trikolory a z prvního patra je házely lidem.
Spolužačka, kterou náhodou potkal na Václavském náměstí, mu z nedalekého bytu Alexandra Vondry, dalšího z drobných center odporu, kde se horečně tisklo, přinesla množství informačních materiálů. Domů se tak pozdě v noci vracel s letáky a plakáty – a také s odhodláním rozhýbat i dosud poklidné Domažlice.
Najednou za mnou šel skoro dav
Byla středa 22. listopadu 1989. Jeho nadřízený, primář ARO Petružálek, mu znovu vyšel vstříc a dal mu náhradní volno, takže mohl hned ráno začít organizovat stávku. „Šířil jsem po lidech, aby rozhlásili co největšímu počtu lidí, ať přijdou v 16 hodin na náměstí. Že se něco bude dít,” vypráví a vysvětluje, že tehdy se ještě neodvažoval použít slovo „demonstrace”, které mu přišlo jako příliš sofistikované označení pro to, co se chystal udělat.
Vydal se také do domažlického gymnázia, kde ještě nedávno studoval jeho mladší bratr. Kantoři, které oslovil, prý zachovávali spíš opatrnost. Ale shodou okolností měli gymnazisté toho dne naplánovanou jakousi kulturní akci – když se to dozvěděl, požádal jednoho z bratrových přátel, aby na akci přečetl prohlášení pražských studentů a výzvu ke stávce. „Samozřejmě to tam vzbudilo velký ohlas, Státní bezpečnost to hned věděla,” shrnul Hynek Faschingbauer, který tehdejšího gymnazistu Víta Podestáta instruoval, aby ho v případě potíží neváhal označit za iniciátora.
Odpoledne se pak s vlajkou schovanou pod bundou vypravil spolu se třemi kolegy na domažlické náměstí Míru, kde se měla konat ona první protirežimní demonstrace. „Když jsem se ohlédl, viděl jsem, jak lidé vycházejí z toho domažlického podloubí, kde nebyli vidět. Najednou za mnou šel skoro dav.”
Toho dne si vzal slovo jako jediný řečník. Vylíčil, co viděl v Praze, přečetl prohlášení domažlických zdravotníků, pražských divadel, škol i Občanského fóra; citoval ze Všeobecné deklarace lidských práv, k jejímuž dodržování se československá vláda v roce 1975 v Helsinkách zavázala. Manifestaci zakončili zpěvem hymny a provoláním, že druhý den se sejdou znovu.
Naštěstí prohlédl provokaci StB
To se také stalo, ve čtvrtek se kromě Faschingbauera osmělili už i další řečníci: promluvil psycholog a doktor filozofie Stanislav Volák, který se později stal ministrem práce a sociálních věcí, i dělník Míra Svatoš, tehdy člen komunistické strany. „Byli jsme rádi, když jsme mohli ukázat, že i komunista prohlédl,” komentoval Faschingbauer, který o den později, v pátek 24. listopadu, vyhlásil, že zakládá místní odnož Občanského fóra.
„Zároveň jsem poděkoval i kolegyni, která mě vystřídala ve službě, a řekl jsem, že se vracím do služby do nemocnice.” To možná inspirovalo tajnou policii, která pochopitelně shromáždění monitorovala. Kolem osmé hodiny večerní mu do nemocnice kdosi telefonoval. „Vzrušený hlas říkal: ‚Honem musíš přijít sem na náměstí.’ Já říkám: ‚Proč? Nemůžu, jsem ve službě v nemocnici.’ ‚Tady jsou zase lidi, my tě tady potřebujem.’ A tak.”
Hynek Faschingbauer naštěstí hned prohlédl, že jde nejspíš o provokaci Státní bezpečnosti, a neuposlechl, ani když byl následně žádán, aby přišel alespoň k zadnímu východu z nemocnice a „přinesl materiály”. Na náměstí pro jistotu vyslal kamaráda, který se přesvědčil, že se tam opravdu nic neděje. „Byli by mě zřejmě násilím naložili a někam odvezli, tak jak to dělávali – zmláceného by mě vyhodili někde 50 kilometrů daleko v lese a já bych měl samozřejmě obrovský průšvih, že jsem opustil ve službě nemocnici.”
Šlo zřejmě o poslední pokus, jak ho zdiskreditovat a zbavit se člověka, který se jasně stával vůdčí osobností revoluce v Domažlicích. Nepovedlo se a věci se i zde nezadržitelně řítily kupředu ke svobodě. V sobotu 25. listopadu se domažlickou demonstraci poprvé podařilo i ozvučit, vrcholem revolučních dní pak podle Faschingbauera byla generální stávka 27. listopadu.
Svět se zlomil, když mu bylo sedm
Říká o sobě, že je hrdý Chod. Na svět přišel Hynek Faschingbauer v roce 1961 v klatovské porodnici, odkud si ho rodiče odvezli do chalupy v Újezdě – či v „Oujezdě”, jak rodiště Jana Sladkého Koziny, vůdce chodského povstání z konce 17. století, nazývají sami Chodové. Štefkovi, z nichž pocházela Hynkova maminka Libuše, byli v Újezdě výrobci dud a heligonek a hodináři. „Dudy mého prapradědy jsou k zhlédnutí v domažlickém muzeu a dodnes znějí,” říká Hynek Faschingbauer k této rodinné tradici.
Újezdský děda míval ve světnici verpánek, na němž opravoval hodinky, babičce zařídil v domě krámek, kde prodávala – a který Štefkům po roce 1948 zavřeli komunisté. Maminka Libuše došla z chodské chalupy až na vysokou školu, vystudovala pedagogickou fakultu v Plzni a učila potom v Klenčí pod Čerchovem, další z příhraničních chodských vesnic.
Učitelství si za povolání vybral i Hynkův tatínek Pavel Faschingbauer, ten byl kromě toho také někdejším skautem a velkým sportovcem, v běhu na střední a delší tratě se několikrát stal mistrem republiky. „Tenkrát to nebylo jako dnes. Táta ráno vstával v pět hodin, šel běhat patnáct kilometrů, pak přišel domů, osprchoval se a šel učit, na šest hodin do školy. A odpoledne šel zase trénovat.”
V Újezdě bydleli do Hynkových čtyř let, pak se mladá rodina přestěhovala do bytu v Domažlicích. Od té doby tedy Hynek vyrůstal tam, do újezdské chalupy za prarodiči ovšem dál jezdíval na víkendy a trávil tu i všechny prázdniny.
Psala se 60. léta a malý Hynek rád maloval tanky s rudou hvězdou, střílející na ty s hákovým křížem. „Byli jsme obklopeni propagandou, že nás osvobodili Rusové,” ohlížel se za svým dětstvím z odstupu půl století. V tomto případě šlo ale o zjevnou lež – Domažlice se pochopitelně v květnu 1945 ocitly západně od demarkační linie a osvobodila je americká armáda. To si Domažličané po dlouhých letech mohli znovu veřejně připomenout až v době politického tání v druhé polovině 60. let. Tehdy se na domažlickou radnici na rok či dva vrátila pamětní deska, která odsud musela po roce 1948 zmizet.
Od té doby – vzpomínal Hynek Faschingbauer – se už v klukovských hrách proměňovali namísto v rudoarmějce spíš v americké vojáky. Definitivní procitnutí z omámenosti prosovětskou propagandou pak pro něho znamenal 21. srpen 1968. „V pět hodin ráno naši běhají po bytě. Ptal jsem se, co se děje, odpověď zněla: ‚Přepadli nás Rusové.’ Což pro mě v tu chvíli bylo nepochopitelné, protože to byli ti Rusové, o nichž mi mé okolí říkalo, že jsou osvoboditelé. A oni nás najednou přepadli! V té chvíli se de facto zlomil svět. A poprvé jsem začal chápat ten problém Ruska a komunismu.”
Hynkův otec Pavel po invazi sundal ze školy, kde učil, rudou hvězdu a po městě maloval protisovětské nápisy – zatímco jeho sedmiletý syn plival s kamarády po projíždějících ruských gazících. Sověti se usadili v Týnských hájích, lese severně od Domažlic, kde byli „na dostřel” městu a odkud měli výborný výhled. „Z toho lesa koukali hlavně tanků a děl a to samozřejmě člověku nepřidá. Pokud jsme jeli za babičkou do Horšovského Týna, tak jsme museli Týnskými háji projet. Byla tam závora, na ní rudá hvězda a podobizna Lenina. A vojáci se samopaly. Prohledali nám auto, a když nic nenašli, pustili nás dál.” Přítomnost nepřátelské armády tak Hynek už jako dítě podle svých slov vnímal velmi silně.
Normalizace na ně citelně dopadla. Tatínek Pavel byl zásadový a nikdy ani formálně nesouhlasil s okupací. Navíc byl úspěšný sportovec a oblíbený kantor – to podle syna Hynka zřejmě vyvolávalo závist a „osobní animozity” i tentokrát, podobně jako po roce 1948, sehrály hlavní roli. Pavel Faschingbauer absolvoval výslechy na Státní bezpečnosti, musel odejít ze školství a skončil takzvaně u lopaty v melioračním družstvu Horšovský Týn.
Komunistům stálo za to trápit i dítě
Železná opona se táhla nedaleko, pohraniční stráž měla své přísně střežené objekty i na vrchu Čerchov, na nějž se Faschingbauerovi „dívali z okna”. Vědomí, že tato dominanta domažlické krajiny je pro ně zakázanou zónou, na ně pochopitelně také působilo. „O to větší byla touha se za ty hranice podívat. O to silněji – než ve vnitrozemí – člověk vnímal tu nesvobodu.” Navíc chytali signál německé televize, v níž sledovali seriály, sport, hudební klipy – a z těch na ně dýchal úplně jiný svět.
V osmé třídě se Hynek nechal zapsat do pionýra, přesto se o gymnázium, kam část žáků odcházela už po osmi letech základky, nemohl ani ucházet. Byť byl jedničkář, přihlášku mu třídní učitelka prostě nedala. O rok později sice mohl konat přijímací zkoušky, nedostal ale doporučení ke studiu od ředitele školy. „Za ním samozřejmě stál okresní výbor komunistické strany. Ředitel, zástupce ředitele – ti všichni byli tenkrát ve straně, to jinak nešlo.”
Chtěl mít maturitu a moci dál snít o vysokoškolském studiu. Chystal se proto uplatnit záložní variantu: obor zedník s maturitou. V tu chvíli však pomohla náhoda a dobré známosti – za komunistického režimu běžný a často jediný možný způsob, jak něčeho dosáhnout. Maminka Libuše, která stále učila na zemědělské škole, se znala s krajskými školními inspektory. Ti poskytli cennou informaci, že domažlický okres má dvě směrná místa na gymnáziu v Tachově. Do tachovského gymnázia tedy Faschingbauerovi napsali odvolání a Hynek brzy držel v rukou oznámení o přijetí.
Vítězství ale mělo pro rodinu hořkou pachuť. Do Tachova to bylo nějakých šedesát kilometrů a dobré dopravní spojení neexistovalo. Pro patnáctiletého Hynka to znamenalo odloučení od rodiny: rodičů i teprve tříletého bratra Pavla, kteří pro něj představovali bezpečné zázemí. „Nesl jsem to dost těžce a citově mě to poznamenalo určitě na zbytek života,” zhodnotil období, kdy domů dojížděl jen na víkendy.
Upínali se k představě, že časem se podaří přestoupit na gymnázium v Domažlicích. Zatímco ale jedné ze spolužaček byl přestup povolen hned po týdnu, Hynkovi opakovaně přicházela zamítavá odpověď. Na tachovském gymnáziu nakonec odchodil celé čtyři roky. „To byla rána, kdy jsem viděl, že ten režim je něco neuvěřitelného. Samozřejmě, že se děly daleko horší věci, ale já jsem byl bezvýznamné dítě, a přesto jim stálo za to chovat se tak, aby to pocítili mí rodiče i já.”
Kýženou maturitu ale získal, a mohl se tak pokusit o studium medicíny. Z kádrových důvodů ho nepřijali, takže začal pracovat jako pitevní zřízenec v Plzni a doufal, že nakonec se na lékařskou fakultu přece jen dostane. Pomohla mu opět náhoda a lidé, kteří byli ochotní se na patřičných místech přimluvit. Přes tenis se seznámil s jakýmsi doktorem Benešem z Mariánských Lázní, kterému byl za lékařskou péči zavázán tehdejší náměstek ministra školství. Beneš navrhl, že se u náměstka za Hynka přimluví – opravdu to udělal a Faschingbauerům záhy přišel překvapivý dopis. „Stála tam jednoduchá věta: ‚Z rozhodnutí ministra školství jste byl přijat ke studiu na lékařské fakultě v Plzni.’”
Se zpožděním tedy nastoupil na medicínu; při mimořádném zápisu ke studiu se setkal s dalšími mladými lidmi, kteří byli tak jako on přijati díky ministerskému odvolání. „Byl jsem ve vybrané společnosti dětí z komunistických rodin,” komentuje to s ironií. Školu dokončil v roce 1987 – studium si o rok prodloužil i kvůli tomu, že mu v jeho průběhu zemřela milovaná maminka.
Věděli jsme, že dojde ke střetu
V té době měl ve své politické orientaci už dávno jasno. Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu poslouchal od svých sedmnácti let, za vysokoškolských studií z principu oblékal americkou bundu, v roce 1985, kdy se v Domažlicích z iniciativy americké ambasády znovu obnovilo kladení věnců, nemohl chybět na ceremoniálu, který byl poděkováním americké armádě za osvobození západních Čech.
„Dílem náhody jsem šel potřást a poděkovat tomu velvyslanci jako poslední a oni se de facto rozešli, takže jsme spolu s americkým velvyslancem absolvovali procházku po celém náměstí. Já uměl anglicky, takže jsme si povídali,” vzpomínal na setkání s Američany, které – jak se později dozvěděl – dokumentovala tajná policie.
Jinak se ale během studií snažil vyvarovat přímé konfrontace s režimem, cítil povinnost dokončit školu, na kterou se nedostal bez obtíží. Kromě riskantního výpadu vůči sovětskému důstojníkovi, kterému prý – povzbuzen několika pivy – srazil z hlavy čepici, se proto držel spíš zpátky. Teprve když se koncem září 1988 vrátil z vojny (jako vysokoškolák měl službu zkrácenou na rok) a nastoupil jako začínající lékař do domažlické nemocnice, rozhodl se, že nastal čas výrazněji se vymezit.
Na svou první nepovolenou demonstraci se vydal 28. října 1988. S kolegou ze špitálu vyrazili do hlavního města. Na plzeňské výpadovce na Prahu příslušníci bezpečnosti zastavovali každé auto, ale poté co přestáli důkladnou prohlídkou i detailní vyptávání, co hodlají v Praze dělat, mohli pokračovat. „Když jsme přišli na Václavské náměstí, tam bylo již několik set lidí u koně. Ale proti nám také kordón policejních těžkooděnců, to znamená štíty, helmy, psi, pendreky... Chvíli jsme skandovali: ‚Svobodu! Svobodu!’ Byl to pro mě úžasný pocit, to se nedá popsat – uvolnění – byl to prostě zázrak,” popsal Faschingbauer demonstraci, která ho později zjevně inspirovala.
Disident Ladislav Lis se tehdy na Václavském náměstí pokusil z lavičky přečíst prohlášení Charty k uvěznění Václava Havla, bezpečností složky ho ale nenechaly a z lavičky ho „sundaly násilím”.
„Když jsme začali zpívat hymnu, tak za zpěvu státní hymny v den sedmdesátého výročí vzniku Československa se ten policejní kordón proti nám rozešel a začali nás vytlačovat, dá se říct i řezat.”
Demonstranty vytlačili do Opletalovy ulice. „Tam se skandovalo: ‚Pište pravdu! Pusťte Havla!’ V té chvíli přijela vodní děla, já jsem byl totálně promočen.” Pár stovek lidí se pak přesunulo na Staroměstské náměstí, odkud byli znovu vytlačeni obrněnými transportéry s radlicemi. „Mezi námi byli informátoři, občas jsme viděli, že někdo z těch našich řad přeběhl k nim a zřejmě jim dával tipy, kdo to tam organizuje nebo koho by měli zatknout.”
Takzvaného Palachova týdne v lednu 1989 se Faschingbauer kvůli práci účastnit nemohl, další z demonstrací 21. srpna 1989 si ale ujít nenechal – byť znovu z důvodu pracovní vytíženosti nejel do Prahy, ale „jen” do bližší Plzně. „Říkal jsem si, že to aspoň posílím tady v Plzni a že v Praze určitě bude dost lidí.” Na plzeňském náměstí se podle jeho odhadu sešlo nějakých čtyřicet padesát s režimem nespokojených občanů, jinak bylo v horké srpnové odpoledne město vylidněné – až na množství příslušníků se psi, kteří se pohybovali v okolních ulicích. „Takže jsme věděli, že jsou připraveni a že opět určitě k nějakému střetu dojde. Ale to nás samozřejmě neodradilo.”
Než kdokoliv z demonstrantů stačil cokoliv říct či udělat, přijely ke skupince „volhy”, z nich vyskákali policisté včetně těch v civilu a chtěli shromážděné legitimovat. Hynkův bratranec, který do Plzně přijel s ním, zareagoval prý jakousi nepříliš uctivou poznámkou, čímž si vysloužil, že je naložili do jedné z volh a odvezli na služebnu.
„Šoupli nás každého do jedné cely, abychom se nemohli domlouvat. Absolvoval jsem tam výslech a pustili mě někdy kolem půlnoci.” Výslech se prý nesl v klasickém schématu „hodný a zlý policajt”, k násilí už v tomto případě naštěstí nedošlo.
Toho léta se mu do rukou dostalo také prohlášení Několik vět. Podepsal ho, obešel s ním i své kolegy a podpisy pak doručil do bytu chartisty Ladislava Lise. Několik desítek exemplářů také vhodil do schránek lidem, u nichž se domníval, že by je mohlo oslovit. Na povrchu se stále nic viditelného nedělo, ale síly odporu proti režimu se už formovaly.
„Devátého listopadu padla berlínská zeď, a v Československu pořád nic,” popsal zdánlivě nehybnou dobu krátce před revolucí. „Takže jsem vkládal – a určitě i spousta lidí, kteří smýšleli stejně – velké naděje do toho 17. listopadu. I z toho důvodu, že to byla studentská demonstrace, že to nesvolala Charta. Říkal jsem si, že se lidé určitě budou bát míň.”
„Teď, a nebo nikdy,” tvrdil prý už od rána kolegům v nemocnici, kde měl 17. listopadu 1989 službu. Naštěstí se vyplnila ta první varianta.
Svobodu je třeba bránit
Po revoluci se Hynek Faschingbauer z politiky stáhl. V domažlickém Občanském fóru se iniciativy chopili lidé, kteří politiku začali dělat v podstatě na plný úvazek – a to on nemohl a nechtěl. Navíc mu vadil jistý kariérismus, který prý z nových politiků cítil. Zůstal pracovat v nemocnici, poté si v roce 1993 v Domažlicích otevřel lékárnu Pod Věží.
Politikem se ale stal jeho otec Pavel, který se nejdřív – už v únoru 1990 – vrátil k milované profesi učitele, ale posléze, když z Občanského fóra přišel požadavek na obsazení úředních pozic, prý odpovědnost za budoucí vývoj země převážila. Stal se místopředsedou okresního výboru a po jejich zrušení byl vládou jmenován přednostou okresního úřadu.
Velkou událostí bylo pro region otevření hranic na západ. Domažlice navázaly spolupráci s bavorskými sousedy na oficiální úrovni, ale rozvinula se i obyčejná přátelství mezi lidmi. Sám Hynek Faschingbauer – jak říká – chodí s kamarády zpoza hranic na pivo.
Nezastírá, že je dnešní politickou situací frustrován, ale to v jeho očích nemění nic na tom, že po převratu jsme kromě možnosti znovu navázat na historickou sounáležitost se západní kulturou získali především svobodu.
„Řeknu větu, která je obehraná, ale pravdivá. Svobody je třeba si obrovsky vážit a bránit ji. Bránit ji tím, že se budeme chovat čestně, budeme si vážit jeden druhého, nebudeme si závidět a budeme si přát pro tuhle zemi to nejlepší, co si dovedeme představit.”