ANTARKTICKÝ SMRTIHLAV (1)

V politice nucených prací uplatňované nacistickým Německem během II.světové války pokračovaly německé společnosti, které v Antarktidě zřídily dceřiné společnosti, aby vytvořily tajný vesmírný program. Po velkých německých společnostech se využívání otroků v průmyslovém výrobním procesu během války vyžadovalo. Využívání otroků významnými německými zbrojními společnostmi bylo považováno za zcela nezbytné, aby byly splněny jejich válečné výrobní cíle. Bylo tomu tak kvůli akutnímu nedostatku pracovníků, který byl způsoben rozsáhlými odvody k armádě, kdy všichni bojeschopní muži museli sloužit na jedné z mnoha vojenských front.

Co je nejvýznamnější, na rozdíl od Spojenců Hitlerova nacistická ideologie vyžadovala, aby německé ženy zůstaly doma, „aby se vyhnuly morálnímu úpadku“ a vychovávaly početné rodiny, které by nakonec také zajistily čerstvé rekruty pro armády Třetí říše. Hitlerův mocný ministr zbrojního a válečného průmyslu, Albert Speer, byl vůči této scestné „romantické ideologii“ omezující roli německých žen kritický a napsal:

"Typické pro toto proplétání s romantickou ideologií bylo Hitlerovo, Göringovo a Sauckelovo (nacistický šéf pro nasazení pracovních sil) odmítání nechat německé ženy pracovat během války ve zbrojním průmyslu, což bylo něco, co se v anglosaských zemích dělo jako samozřejmost. Důvodem mělo být, že práce v závodech by narušila jejich morálku a schopnost rodit děti. Takové jednoduché názory neodpovídaly Hitlerovým plánům vytvořit z Německa nejmocnější národ na zemi".

Aby byl vyrovnán rostoucí národní nedostatek pracovních sil způsobený vyloučením ve válce bojujících německých mužů a rodinou omezených žen, byli nejprve přesvědčováni zahraniční pracovníci, aby se přestěhovali do Německa. Jak ale válka postupovala, nedostatek pracovních sil rostl a Německo i nadále trpělo významnými ztrátami pracovníků:

"Během bleskových válek v období 1939/40 nemělo Německo žádné potíže při zajištění dostatečného počtu vojáků a zároveň i pracovníků pro své domácí hospodářství. S počátkem invaze do Ruska v červnu 1941 to však nebylo nadále možné. Široké fronty a válečné ztráty vedly k odvádění více a více pracovníků do armády. Takto bylo k dispozici 7,5 milionů volných míst, navzdory (převážně stále dobrovolnému) náboru pracovníků z jiných zemí."

V březnu 1942 se zplnomocněncem nacistického Německa pro nasazení pracovních sil stal Fritz Sauckel a ihned rozjel „Sauckelovy kampaně“, aby přivedl zahraniční pracovníky s využitím jakýchkoli potřebných prostředků:

Německé společnosti využívaly otroky v čím dál větší míře, aby plnily výrobní plány, které byly nezbytné pro jejich přežití ve válečném Německu. Vedoucí pracovníci společností, kteří při plnění stanovených válečných výrobních kvót selhali, riskovali vojenské odvody a obávané přeřazení na ruskou frontu. Velké společnosti jako I. G. Farben, Siemens, Volkswagen, BMW, ty všechny využívaly otroky. Desítky let od II.světové války tyto společnosti nebo jejich následovníci souhlasili s kompenzačním fondem pro bývalé nucené pracovníky. Následuje přehled velkých společností s účastí na kompenzačním fondu, který byl německou vládou ohlášen v únoru 1999:

"Po volbách v roce 1998 se nově zvolená vláda zavázala ke zřízení fondů, které by obstaraly finanční kompenzaci. V únoru 1999 se 12 německých průmyslových gigantů (Allianz, BASF, Bayer, BMW, Daimler Chrysler, Degussa-Huels, Dresdner Bank, Fred Krupp, Hoesch Krupp, Hoechst, Siemens a Volkswagen) setkalo s německým kancléřem Gerhardem Schröderem... Později oznámili zřízení fondu na vyplacení jejich obětí. Zprávy spekulují, že může jít o částku 3 miliard německých marek, respektive 2,6 miliard amerických dolarů. Kancléř Schröder viděl tento fond jako situaci s pozitivním výsledkem jak pro přeživší oběti nacistů, tak pro německý průmysl. Řekl: „Těmto obětem v posledních letech jejich života to... zajistí o něco víc finančních prostředků, které by jinak měly.“ Německý průmysl nejspíš ušetří, protože společnosti očekávaly udělení imunity před budoucími soudními spory při hromadné žalobě. Zaplacení do multimiliardového fondu je pravděpodobně levnější, než úhrada jakýchkoli budoucích finančních náhrad určených soudem".

Německé společnosti plnily příkazy nejen Speerova "Ministerstva zbrojního a válečného průmyslu", ale také Himmlerových nacistických SS. Po svém propuštění z věznice Špandava v roce 1966 napsal Speer knihu o souběžném průmyslovém impériu, které budovaly Himmlerovy SS. V knize "Infiltration: How Heinrich Himmler Schemed to Build an SS Industrial Empire Speer" popisuje, jak měl rozkaz podporovat Himmlerovy SS při budování jejich souběžného průmyslového impéria, které využívalo miliony otroků při stavbě super zbraní v ohromných podzemních konstrukčních zařízeních:

"Nějakých 14,6 milionů otroků pracujících, aby uskutečnili Hitlerovy a Himmlerovy konstrukční plány: o život člověka později se to zdá být nesplnitelným snem. Nesmíme ale zapomínat, že mezi lety 1942 až 1945 se Sauckelovi podařilo deportovat 7 652 000 lidí z okupovaných území do Německa, aby byli využiti pro německý průmysl".

Když přišlo na přísně tajné zbraně, jako byly rakety V-2 (neboli A-4), které zpočátku spadaly do Speerovy pravomoci, dával přednost využití německých pracovníků, aby zajistil utajení a předešel zahraniční špionáži. V knize "Infiltration" vysvětluje:

"Dne 25. července 1943 podepsal Hitler mnou připravený výnos: „Je třeba co nejrychleji dosáhnout nejvyššího objemu výroby střel A-4... Německé závody, které střely A-4 vyrábějí, stejně jako ty, které dodávají součástky, musí okamžitě získat zkušené německé dělníky... Program A-4 bude řídit říšský ministr zbrojního a válečného průmyslu (Speer).“ Moje pravomoc... byla neomezená. K projektu měli být přirazeni jen němečtí dělníci – jak Hitler prvně stanovil o dva měsíce dříve; a měli jsme se vyhnout Sauckelovu programu nucených pracovníků, který by jen podpořil infiltraci špiónů".

Speerova pravomoc nad programem raket V-2 však trvala pouze čtyři týdny, a sice kvůli zničení zařízení v Peenemünde, kde byly tyto rakety stavěny. Následuje popis bombového útoku z noci ze 17. na 18. srpna 1943, který zpustošil většinu tohoto přísně tajného zařízení:

"Prvním místem úderu bylo Peenemünde. Hlavním cílem náletu bylo zabít tolik pracovníků účastnících se programů V-zbraní, kolik jen bylo možné, takže bylo mířeno především na obytnou zónu. Dvěma menšími cíli bylo zničit co nejvíce prací a dokumentace, které s V-zbraněmi souvisely, a učinit Peenemünde nepoužitelným jako výzkumné zařízení. V noci ze 17. na 18. srpna 1943, při úplňku, vyslalo bombardovací velitelství 596 letounů – 324 Lancasterů, 218 Halifaxů a 54 Stirlingů – které na Peenemünde shodily téměř 1 800 tun bomb; z toho 85 procent bylo vysoce explozivních".

Speerův systém utajení pro V-2 a pokročilý raketový program v Peenemünde očividně selhal a odpovědnost za program byla rychle předána nacistickým SS. Himmler měl diametrálně odlišné názory ohledně efektivnosti využívání nucených prací, aby bylo zajištěno zabezpečení pro přísně tajné výzkumné projekty. Himmlerovy myšlenky udělaly na Hitlera dojem, jak poznamenal Speer:

"Hitler v jistou chvíli nadnesl výrobu A-4 a nezbytnost držet to v přísném utajení. V tomto ohledu řekl, že mu Himmler předložil přesvědčivý návrh: naše obavy ohledně nějaké zrady v tomto vysoce důležitém zbrojním projektu by mohly být sníženy na minimum, kdyby byly práce prováděny vězni v koncentračních táborech. Himmler mu prý sdělil, že by pro projekt mohl zajistit veškerou potřebnou pracovní sílu. Zkušení pracovníci a dokonce vědečtí specialisté by byli přemístěni z koncentračních táborů a využiti pro konstrukci raket. Mimoto požádal mladého, energického konstrukčního experta, který již ukázal své mimořádné schopnosti, aby se ujal odpovědnosti za tento podnik".

Pro budoucí projekty vedené nacistickými SS tedy byly kostky vrženy – nucené práce byly žádanou volbou, jelikož byly nahraditelné. Otroci byli pozorně hlídáni v přilehlých koncentračních táborech, a když výzkumný projekt skončil, byli buď převedeni k novému projektu, nebo popraveni. Tím mladým „energickým konstrukčním expertem“, který dostal na starost program V-raket, byl doktor Hans Kammler. Se svým talentem a agresivními dovednostmi se rychle propracoval k tomu, že se stal Speerovým úhlavním nepřítelem a Himmlerovou požadovanou náhradou za Speera na pozici ministra zbrojního a válečného průmyslu. Speer píše:

"Himmler uspěl ve svém rázném tahu vůči mé dříve nezpochybnitelné autoritě nepřímou cestou vývoje a výroby nové rakety. Kammler, který udělal mimořádně neotřelý, energický a nelítostný dojem… začal převzetím relativně malých úkolů kolem výroby A-4 v celkové zbrojní oblasti. Poté na sebe vzal odpovědnost za odpalování raket, což byl vlastně úkol pro armádu. Nakonec se dostal k výrobě všech zvláštních zbraní na bázi raket, a ke konci války také získal odpovědnost za výrobu všech tryskových letounů. Na poslední chvíli Hitler svěřil Kammlerovi vedení veškeré vzdušné výzbroje. Stal se tak – jen pár týdnů před koncem války – generálním pověřencem pro všechny důležité zbraně. Himmler dosáhl svého cíle. Ale již nebylo žádného zbrojního průmyslu".

Zde máme velmi významné Speerovo přiznání, jelikož jde o potvrzení, že byl odsunut mimo hlavní dění, co se týče projektů pokročilých zbraní, které byly všechny svěřeny pod dohled Kammlerovi a nacistickým SS. Kromě V-raket stavěli Kammler a SS v rámci válečného úsilí v přísně tajných podzemních zařízeních také prototypy létajících talířů. Právě v konstrukci těchto masivních podzemních zařízení Kammler exceloval a mohl tím pádem mimořádně rychle stoupnout v nacistické hierarchii, kde nakonec zastínil Speerovu autoritu ministra zbrojního a válečného průmyslu.

-pokračování-