Je to vlastně taková pohádka. Akorát tady nemáme hlavního hrdinu, který by byl ševcem, kovářem nebo prostým čeledínem. Zato máme hlavní hrdinku, která chce být tanečnicí. Příběh se neodehrává na zámku, ani v podzámčí, ani ve středověké vesnici, nýbrž v Las Vegas – metropoli hazardu, městě hříchu. Zápornou postavou není zlá čarodějnice, ale konkurentka v boji o místo na výsluní. Ke splnění cílů hlavní hrdince nepomůžou kouzelné předměty, nýbrž její vlastní tělo. Důvěrnější momenty nekončí polibkem, ale souloží či vzájemným lízáním prsou. A v závěru ona nepolíbí jeho, nýbrž ji. A pak odjíží do dalšího města, potencionálně usilovat o kariéru herečky, protože tím městem je Los Angeles. Akorát se nelze ubránit dojmu, že tím pádem odjíždí na opačnou světovou stranu …

Přitom si stopne stejné auto, jak při původní cestě do Vegas. O to zajímavější jízda to bude, když víme, že ji řidič na začátku okradl. Není to sice příliš pravděpodobné, ale stát se to může. Tak jako se mohlo stát všechno ostatní, co v tomto unikátním dílku uvidíme. Ještě jsme si vlastně hlavní hrdinku nepředstavili. Do jisté míry je to vlastně zbytečné, protože se jmenuje Nomi. Podobná výslovnost s ‚no me/já ne‘ či ‚know me/poznej mě‘ rozhodně nebude čistě náhodná. Ze všech osob, které na své cestě vzhůru potká, se s tou jedinou slušnou střetne hned po svém příjezdu. Jmenuje se Molly, má na starosti make-up při tanečním představení Bohyně v hotelu Stardust a zůstanou spolu bydlet.

 










 

Díky tomu se seznámí s Cristal Connorsovou – velkou hvězdou zmíněné show, jejíž pozice se zdá býti prakticky neotřesitelná. A tak si může dovolit, cokoli se jí zlíbí. To není nezajímavé. Vzhledem k tomu, co ze zmíněné show uvidíme, jelikož to vypadá, že při tomhle způsobu tancování bychom těžko hledali rozdílovou osobnost, jakou například ve fotbale představují Lionel Messi a Cristiano Ronaldo. Cristal však jednoduše nejefiktivněji využila svých předností (a mužských slabostí pro ženské půvaby). Takže má teď vlastní šatnu a nedělá jí problém „kolegovi“ Zackovi zaplatit, aby mu Nomi zatancovala nahá na klíně.

Vzájemná rivalita se prolíná celým filmem. Cristal Nomi ráda provokuje, protože se jí evidentně (trochu) líbí. A líbí se jí, jak se hned naštve. Současně se jí líbí, že si díky své „hvězdnosti“ může dovolit ledacos. A když už to vypadá, že by se mohly při společné návštěvě restaurace (kde většinu času stráví hovorem o ženských ňadrech, na kterém si dal scenárista Joe Eszterhas evidentně záležet) usmířit, ukáže se, že ze strany Cristal šlo o čirou vypočítavost, která se později ještě o něco znásobí. Nutno podotknout, že tyhle dvě nejsou jedinými rivalkami, přičemž právě vývoj té druhé dvojice bude mít na Nomi poměrně zásadní vliv.

 










 

Co se mužských postav týče, neexistuje tady jediná, o které by se dalo napsat, že je kladná. Al v Cheetah klubu, jenž bizarně trochu připomíná Arnoštka, a Tony ve Stardustu, jehož Alan Rachins hraje fakt skvěle, berou holky jako věci, díky kterým přicházejí vcelku snadno k velkým penězům. Takže to hrají na všechny strany a jakékoli pomyšlení na to, že se jedná o lidské bytosti, jest v podstatě zcela nepřípustné. James ho připouští, avšak ze zcela zištných důvodů, aby si mohl za*ukat. Pod záminkou toho, že daná holka bude moct tancovat v jeho vlastní (špatné) show. Docela nedává smysl, že se s ním zrovna Nomi i po téhle zkušenosti baví, když jiné pošle někam a další dokonce kvůli pomstě zkope.

Kdyby Showgirls vznikly v současnosti, tj. okolo roku 2020, Paul Verhoeven by to schytal ze všech stran v mnohem větší míře než tenkrát. Většina kritiků by film stále označila za brak. Feministky by režiséra nazvali misogynem a sexistou a kdo ví, čím vším ještě. Křesťanky by byly v šoku a lidé by je podpořili, přičemž by se vůbec nezamýšleli nad tím, jak je možné, že počestné nábožné ženy koukají na bijáky typu Showgirls. Ne, Paul Verhoeven se evidentně nikdy nestyděl. Ani tehdy, když neváhal si osobně převzít Zlatou malinu. Je ale zapotřebí si uvědomit, že ženy v žádném případě nedehonestuje! Samy měly možnost volby při výběru práce, nikdo je do tancování, pro které si předělávají nosy a uši, nebo při kterém si občas musí poledovat bradavky, přece nenutil. A i když holky nejsou prezentované zrovna jako inženýrky, pořád zvládnou vyhláskovat MGM pozpátku.

 










 

O celé vyumělkovanosti svědčí také jeden z režisérových trademarků – zrcadla. Objevují se často, ale tím, že je holky potřebují pro nalíčení před vystoupením, se rozhodně nedá tvrdit, že by režisér chtěl takto sám poukázat na to, že natáčí film, který je v ledasčems poměrně nestandardní. Naopak se tenkrát věřilo, že Showgirls budou po Základním instinktu další trhák. Pak tady samozřejmě máme přehnané líčení a třpytky a extravagantní kostýmy (když tedy holky zrovna nejsou nahé). A v jedné scéně symbolicky přiběhnou opičky. Kdepak, svět profesionálních tanečnic je nebezpečná džungle plná falešnosti a nepravd, ve které se pro vlastní prospěch sahá k podlým metodám. Některé to semele a při morálně pokleslé honbě za úspěchem už nebude cesty zpět, jiné se ještě včas vzpamatují. Tohle vlastně neplatí jen pro tancování a pro Las Vegas.

Showgirls jsou další výbornou režisérovou satirou, která – ač pojednává o běžném filmovém námětu – se pro svou otevřenost setkala s alespoň částečným pochopením a přehodnocením až po dlouhé době. Daleko více všechny zajímala skandální nejtvrdší přístupnost NC-17, která dané dílo v podstatě automaticky odsuzuje ke komerčnímu neúspěchu – toho se Showgirls dočkaly až po uvedení na VHS/DVD. Řemeslně se přitom zase jedná o de facto precizní dílo. A že Elizabeth Berkley, která se chtěla stát novou Sharon Stone (!), občas dost přehrává, a že Gina Gershon naopak občas hraje, jakoby doufala, že za tuhle roli získá Oscara, by rozhodně nemělo být důvodem k tomu tuhle podívanou hned zatracovat. Po opětovném zhlédnutí bych byl opatrný s dáváním do souvislosti s campy stylem. To existuje celá řada dalších počinů, které jsou tak špatné a naivní, až jsou dobré. Ať už takové chtěly nebo nechtěly být – viz toto pokračování nebo Striptýz s Demi Moore.

FOTO: cinema.de