O Sibiři, punku, vodě, pitchování…
Někdy v květnu 2020 mě oslovil Trever Hagen, kulturní sociolog z britské Exeterské univerzity, u nás známý jako autor monografie Living in The Merry Ghetto: The Music and Politics of the Czech Underground (Oxford Press, 2019). Nabídl mi napsat kapitolu o punkerkách v Sovětském bloku do knihy Unearthing the Music o hudbě v totalitních režimech (má vyjít u lipského nakladatelství Spector). Ráda jsem přijala. Zatím nejpozoruhodnější osobou, kterou jsem při výzkumu objevila, byla punková básnířka Janka Ďagileva (1966-1991) z Novosibirska. Její dílo je na webu yanka.lenin.ru, ale hlavně jsem měla USB disk s kompletním dílem ve formátu flac, dovezený z černého trhu z Ruska. Ptala jsem se na Ďagilevu Pavla Klusáka, který řekl, že zná jen jméno, ale že Petr Zelenka její hudbu použil v posledním filmu Modelář. A skutečně, bylo to tak a fungovalo to skvěle.
Petr Zelenka je proslulý hudebními filmy a jeho Bratři Karamazovi zase svědčí o znalosti ruské kultury. Ale jak se dostal k neznámé podzemní osobě, která oficiálně nikdy nic nevydala a o které u nás nikdo neví? Rozhodla jsem se jej zeptat. Tento text proto pozůstává z krátké biografické črty o Jance Ďagilevé a z rozhovoru s Petrem Zelenkou.
Janka a novosibirský punk
Dne 17. května 1991 našel rybář v řece Iňa mrtvé tělo mladé ženy. Zuboženou dívku nešlo identifikovat, až podle zbytků šatů se ukázalo, že jde o punkovou básnířku Janku Ďagilevu (1966-1991), která zmizela z rodinné chaty 9. května. Předpokládá se, že utonula poblíž vlakového nádraží Novorodnikovo a proud ji nesl čtyřicet kilometrů. Důvod smrti zůstává nejasný: nešťastná náhoda, sebevražda, vražda (byla dobrou plavkyní a při pitvě nebyla v plicích nalezena voda). Pohřeb se konal 19. května 1991 v Novosibirsku na Zajelcovském hřbitově. Bylo jí čtyřiadvacet (E. Borisova, https://yanka.lenin.ru/biography.htm#s7).
Narodila se v Novosibirsku do rodiny inženýrů, kteří nadané dítě posílali na hodiny klavíru a kytary. Ve škole začala psát básničky, četla je kamarádkám a zpívala a hrála na kytaru ve školních talentových soutěžích. Mezi její oblíbené autory patřili Cvetajevová, Achmatovová, Gumilev, Platonov. Poslouchala Vysockého a ranou Bičevskou. Chovala se klukovsky, nosila kalhoty a svetry, nemalovala se a mluvila o sobě v mužském rodě.
Kamarádky ze školy vzpomínají, že byla laskavá, vtipná a skromná. Vždycky u sebe měla kytaru. V roce 1984 chtěla studovat na Státní univerzitě kultury a umění v Kemerovsku, kvůli nemoci matky ale místo toho nastoupila do Novosibirského institutu vodní dopravy. Tam trávila čas psaním poezie a hraním s kapelou Amigo. S ní se naučila profesionálně vystupovat. Po třech semestrech její matka zemřela a Janka ze školy odešla.
V roce 1986 se zasnoubila s Dimou Mitrochinem, ale na poslední chvíli se rozhodla nevdávat. O jejím milostném životě toho není příliš známo, ale v dokumentu Stopy ve sněhu z roku 2014 slyšíme, že „všichni muži do ní byli šíleně zamilovaní.“ Její písně ale nikdy nemluví o šťastném láskyplném vztahu, pouze o sexuálním násilí, nemocné děloze, potratu a sebevražedných pocitech poté. (Např. Tato básnička je velmi veselá).
Po odchodu z univerzity se spřátelila s Irinou Letjajevou, která pro undergroundovou scénu ve svém bytě pořádala koncerty (kvartirniki). Tam se Janka setkala s charismatickým písničkářem z Leningradu Alexandrem Bašlačovem, který se stal jejím přítelem a v roce 1987 u ní nějakou dobu bydlel.
Toho roku se také seznámila s Igorem Letovem, používajícím umělecké jméno Jegor Letov, a připojila se k jeho skupině Graždanskaja oborona (Civilní obrana, často zkráceně Grob = hrob). Letov byl kontroverzní undergroundový disident, filozof sibiřské scény. V době jejich setkání ho právě propustili z psychiatrické léčebny v Omsku, kde byl v letech 1985-1986 zavřen za své hudební aktivity. Janka s ním utekla a až do prosince 1987, kdy bylo Letovovo stíhání zastaveno, se jim dařilo skrývat a vyhýbat jeho zatčení.
Podle internetové biografie byl Letov k Jance často krutý, ponižoval ji před lidmi, dokonce i na koncertech, občas ji vyhnal a pak zas přivolal zpět. Ale pomáhal jí při nahrávání. Také ji nutil hrát a zpívat v punkovém stylu. Po jejím pohřbu šokovaná Jančina rodina přihlížela, jak opilý Letov vrazil do jejího pokoje a odnesl všechny její písemnosti a nahrávky. Ještě ten rok vydal (samizdatem) Jančino poslední album Styd i šram (Hanba a výčitka), které má na obalu Jančinu kresbu. Krátce před smrtí 19. února 2008 Letov předal všechny Jančiny domácí i několik koncertních nahrávek undergroundovému vydavateli. Na oficiálních labelech Janka nikdy nevyšla a koluje jen na černém trhu.
Sibiřská podzemní scéna byla radikálnější než Ta v Moskvě a Leningradu. Takto v magazínu Vice popisuje osmdesátá léta Sergej Firsov, manažer Civilní obrany: „V pobaltských státech chodila mládež oblečená à la punk s řetězy v kožených bundách. Kdybyste se takhle objevili na ulici na Sibiři, neušli byste ani sto metrů. Někdo by vás zatáhl za roh a zmlátil. Všichni jsme byli naprosto protisovětští. Samozřejmě jsme chtěli ten systém rozbít.“
Radikalita a zběsilost sibiřských punkerů šla daleko za hranice všeho, co existovalo na Západě. Janka nechtěla žádná interview, takže jediné, co pro pochopení jejího poselství máme k dispozici, jsou její písně a vzpomínky přátel. V Ruské rockové poezii najdeme text z roku 1987, který se nazývá Rozhodně byste s námi měli skoncovat:
Měli byste s námi rozhodně skoncovat
vzít nás k té stěně plné skvrn
převézt nás do temných prostor Kremlu
naučit nás všechna ta otcovská přikázání
přečíst nahlas váš spravedlivý rozsudek
zbavit se nás všech při východu slunce
Posledních pět let života Janka strávila vystupováním a psaním písní. Publikum ji zbožňovalo. Její první „album“ Nepovoleno z roku 1988 nahrál Letov ve své garsonce na okraji Omsku. Název odkazuje na razítko „Povoleno hrát“, které místní orgány udělovaly kapelám, aby mohly vystupovat na veřejnosti. Tyto undergroundové nahrávky se prodávaly na koncertech a šířily po celém Sovětském svazu. Poslední pochází z února 1991 ze studentské koleje v Novosibirsku. Je tam i song Přijde voda, kde Janka zpívá: „Přijde voda / budu spát.“ Zní to jako plán nebo proroctví, podle toho, zda její smrt byla sebevražda nebo vražda.
V posledních měsících života se deprese, kterou Janka trpěla, stala extrémní. Lékař jí vyprávěl o diagnóze „anhedonia“, neschopnosti radovat se. Tento název použila pro další píseň, která vyšla posmrtně na albu téhož názvu, Angedonia. Toto album, jako většina dalších vyšlo na BSA Records, ruském nezávislém labelu, který podle Discogs v roce 2006 zbankrotoval.
Jančinu depresi prohloubila sebevražda Alexandra Bašlačova, který vyskočil z devátého patra, smrt matky, smrt nevlastního bratra a její osobní situace.
Janka Ďagileva je jednou z nejoriginálnějších punkových básnířek 80. let. Její odkaz je střežen oddanými fanoušky.
Nejen o Jance jsem si 2. září 2020, před druhou vlnou koronaviru, povídala s režisérem Petrem Zelenkou.
Neznám jiného režiséra, který byl tak úzce napojen na hudbu. Jak se to stalo?
Rodiče mi platili učitelku na klavír, ale tento nástroj mě nezaujal. Nebo jsem pro něj prostě neměl talent. Později jsem to vzdal a sám se naučil na kytaru. Někdy ve čtrnácti jsme založili kapelu V noci. Tak nějak jsme tušili, že to příliš nefunguje, ale tři roky jsme hráli. Takže jsem zneuznanej muzikant. Pro filmaře ideální výchozí pozice.
A tvoje kapela V noci, vy jste asi s Dybbukem nehráli, jestli si vzpomínám?
Ne, hráli jsme s Psíma vojákama s Visáčema, hodně se Souborem tradičního popu. Klávesák pak přešel do Precedens a je tam dodnes. Pavel Nedoma.
Aha, takže tak se vysvětluje, proč jsi natočil tolik hudebních filmů a proč má hudba u tebe tak dominantní charakter. Snažím se vybavit si, jestli u nás nějaký režisér takhle zacházel s hudbou. Ani Václav Křístek není tak hudební. Petr Slabý má scénář o Beruškinovi a jeho kapele Krematorium, ale zatím je to jen scénář.
No, Křístek dělal Bigbít. Jim Jarmusch byl napojenej na Toma Waitse, obsazoval ho a používal jeho muziku, ale nedělal dokumenty. Ale ty fiktivní dokumenty, co jsem natočil, to by se ani na Západě nedalo udělat z právních důvodů. Já jsem vzal reálný lidi, přinutil jsem je účinkovat, teda s jejich svolením, v tom, co byla napůl pravda a napůl ne. Vycházel jsem z jejich života a někdy ne, a kdyby se to bralo po pravdě, tak by to bylo vůči nim urážlivý. Oni na to přistoupili, ale právně je to neošetřitelný, protože tam splývá ten herec s tou reálnou osobou. Je fajn, že moji hrdinové nad tím jen mávli rukou, ale Hollywood by to nedokázal pojmout.
Existují nějaké studie nebo diplomky o tvých hudebních filmech? Hledala jsem v databázích jako JSTOR a nic jsem nenašla.
Nějakou diplomku jsem zaznamenal, ale v angličtině nevím.
Jak moc se tvoje filmy prodávají do zahraničí?
Asi stejně špatně jako česká muzika. Taková ta iluze, že se otevřou hranice a všechno pofrčí, to trvalo krátce. Tenkrát v devadesátým roce jsem byl u jednoho jednání se zástupcem Universalu z Anglie. Říkali jsme jim, máme pro vás spoustu úplně nádherný muziky, která by stála za to v Anglii vydat. A ten chlap říkal, takhle to nefunguje, vy jste na přijímacím konci, vy nejste ti, kdo generujou muziku, vy ji budete kupovat. Tu naši. Jediný, co můžete udělat, je, že nahrajete u nás třeba Janáčka a my vám ho pak zpátky prodáme k vám. Takže i Čechomor, kterej je naprosto univerzální a měl se prosadit, se venku neprosadil. Začalo bejt jasný, že cesta do západní distribuce je neprodyšně uzavřená. A pro film to platí dvojnásob. Filmový trh si každá země strašně hlídá. Fungují tam především tak zvaní odmítači (oficiálně tak zvaní sales agents nebo festival selectors). Oni to skenujou, hlídaj, aby jim nic neuteklo, ale mají především za úkol lidi odmítat. Zkomercionalizovaly se už i větší a střední festivaly, který fungujou jako support jen pro velký distributory. Takže už ani na festivalech nenajdeš tu pestrost a svobodu už vůbec ne. Nestěžuju si, ale vadí mi, když mají i dnes lidé tu naivní představu o tom, že kvalita se prosadí sama od sebe. Možná to funguje ve strojírenství, ale v kultuře ne a v té masové už vůbec.
To je strašně smutný. Myslela jsem, že existují malé chodbičky, jako třeba Iva Bittová.
Její komerční otisk v západní kultuře neznám, nevím. Ale kina už nejsou cestou k lidem. Ještě jsem zažil, když náš první film Mňága – Happy End, jeden chlapík, co měl kino v Západním Berlíně, hrál dva měsíce každej den. To už není dneska možný. Takový kina prostě nejsou a každý malý kino hraje tři různý filmy denně, aby se uživilo. Takhle jsem nesl Johnu Peelovi do Londýna nahrávky Visacího zámku. Měl tam v BBC sekretářku a ona říkala, dejte to dozadu. A tam bylo obrovský skladiště nahrávek, co mu lidi nosili. A ta paní říkala, no von se snaží, ale to jsou stovky věcí denně. Snaží se to poslouchat, ale musí si vybírat.
Ale někoho od nás hrál, Ecstasy of St. Theresa nebo Toyen. Ale třeba Islanďanům se podařilo prorazit.
Ono to vypadá tak záhadně, ale pak se člověk doví, že to podporovala vláda. Třeba ABBU Švédsko tlačilo tvrdě ven jako vývozní artikl, napřeli se do toho penězma, nebylo to samo od sebe. Ten Island si myslím, že je to samý. Když tam člověk získá nějaký granty, tak oni se za toho člověka postaví. A pak přispějou k vydání. Z pohledu dramatika je nejhorší, že ubývá kateder bohemistiky ve světě. Buď zanikají, nebo to přecházejí na rusistiku. To je největší škoda. Protože lidi, kteří nás mohou překládat, jsou většinou absolventi bohemistiky.
Je fakt, že když jsem americkým studentům pouštěla Rok ďábla, musela jsem hodně vysvětlovat a stejně byli zmatení.
Zřejmě mají daleko k magickýmu realismu.
No a když se podíváme na Janku Ďagilevu z Modeláře, říkal jsi v rozhovoru pro Flowee, že vyčnívá z té sibiřské scény jako největší talent. Souhlasím, ale tenkrát, v osmdesátých letech to asi tak jasný nebylo, dominantní mluvčí scény byl Jegor Letov. Proč ne ten?
Letov byl skvělý muzikant, ale textově, když si to člověk přeloží, tak jsou to bláboly a později i dost pochybná tvrzení. Náladou to byly protestsongy, ale on se později přidal k něčemu, co je z našeho pohledu krajní pravice, ale kombinovaná s krajní levicí. Tedy takový komunismo-fašismus, něco podobného, co dnes hlásá Putin. Ruští muzikanti ale mají neuvěřitelnou melodičnost. Akordy jsou stejné, ale oni je hrajou líp než všichni okolo. Pokud jde o hudební nápady, byl Letov stejně dobrý jako Kurt Cobain. Je zajímavé, že jeho písnička Moja oborona, kterou složil v roce 1988, je přesně to samý, co Cobain nazývá Smells Like Teen Spirit z roku 1991. Já si nemyslím, že to Cobain obšlehnul, ono to asi viselo ve vzduchu, ale je to stejná píseň, která vznikla o tři roky dřív, na Sibiři. Protože navzdory totalitě tam zřejmě bylo víc tvůrčí prostředí než v Seattlu. Není to náhoda. Letov a Janka byli nesmírně talentovaný lidi, oddělení železnou oponou ideologie a ještě další oponou Uralu. Byli na tom tak špatně, že si to vůbec neumíme představit.
Vím, že jsi získal hudbu ruského undergroundu od ruských novinářů. Jak ses s nimi spřátelil?
Po roce 1989 sem začali jezdit Američani a Rusové. Já jsem se kamarádil s kýmkoliv. Asi deset let jsem na Petřinách pronajímal Ukrajinské ruské rodině byt po babičce a spřátelil jsem se s nimi. Jejich dceru mám v Knoflíkářích v poslední scéně, jak vyvolává duchy. Ale to byl rok 1996. Na těch mejdanech tenkrát byli Američani i Rusové.
Takže fascinace ruskou kulturou jako Dostojevskij, Vysockij atd. je něco, co zůstalo i po roce 1989?
Já to cejtim pořád. Na gymplu jsem vnímal Kino, Viktora Coje. První nahrávky přitáhla spolužačka Markéta Mejdřická, která později studovala ruštinu. Taky jsem znal Vysockýho, dvě desky, co vyšly ve Francii. Ale Vysocký byl na ruské poměry prominent. A pak jsem na to navázal po roce 1989. Najednou se objevilo nepřeberné množství muziky, koupil jsem pět šest desek a všechny byly skvělý.
Mluvila jsem s Artemym Troitským, považovaným za největšího znalce ruského rocku, a ten říkal, že ruský underground znal jen Beatles a Led Zeppelin a Pink Floydy. Že se to vůbec nedá srovnávat s Plastiky, kteří byli informovaní o západní avantgardě.
To je pravda, je to melodičtější. Oni úplně vynechali noiseovou fázi.
Dal by se Jegor Letov srovnat s Egonem Bondym jako undergroundovým marxistou?
Já nemám Bondyho tak nastudovanýho, ale asi ne, Bondy by se k fašismu nepřipojil.
Hrdina Pavel ve filmu Modelář se ptá, o čem Janka zpívá, a odpověď zní, no přece o tom, jak je těžký žít.
Když si přečteš ty texty, tak ony o ničem nejsou. Já jsem si vždycky musel najít někoho, kdo mi to rozklíčoval. Třeba Míša Stoilovová. Je v kontaktu s buňkou fandů, kteří se dřív scházeli každý rok a na narozeniny Janky dělali kvartirnik. Nebylo jich víc než 8-10 lidí v celejch Čechách. Kvalitní český překlady Janky jsem nepotkal. Ale nechal jsem si ji přeložit doslovně. Nakonec jsme udělali čtyři coververze s Honzou Ponocným a Elizavetou Maximovou, oba hrajou na scéně mejdanu v tom filmu.
Elizaveta v hraní Jančiných písní asi nepokračuje?
Naučila se hrát na kytaru jen kvůli tomu filmu, a určitě ji to zaujalo. Třeba to nějak využije. Nikdy nestála na pódiu a nebyla zvyklá se slyšet z monitorů.
Ale čeho si cením je, že se nám podařilo spojit se s tatínkem Janky. Existuje písnička Ňurkina pěsňa. A ta Ňurka žije a stará se o tatínka Janky, je to starší paní. Tak s tou jsme komunikovali a poslali jsme jí smlouvu a peníze. Neexistují synchronizační práva, je to sporný, kdo tam všechno vlastně hrál, protože se to všechno natáčelo doma. Ale oni byli v šoku, protože ještě nikdy žádný peníze nedostali.
Jak jsem pochopila, Letov Jance natáčel její věci u sebe doma…
Někdy on, někdy ona sama. Nebo jsou to nahrávky z koncertů. Ne všechno hrála s kapelou. Měli několik verzí od každý písně. Ty s Jegorem jsou zahlcený jeho šumivou kytarou. Má i sóla na španělku. Ty jsou asi nejlepší.
Jedna studentka v diplomce bojovala za pamětní tabulku na Jančině domě a město to zamítlo, že jde jen o amatérku lokálního významu.
Jo, tahle petice se dostala i sem. Tu tabulku se podařilo prosadit, akorát teď hrozí, že ten dům zbouraj. Já jsem pak chtěl udělat koncert na Jančinu počest, když měla mít v roce 2016 padesátiny. Sháněl jsem lidi, kteří ji hrajou. Nejlépe Olga Arefieva, pozoruhodná paní. Velice ezoterická, zřejmě zcela nevypočitatelná, někdy má kapelu, někdy se převlékne za ducha, někdy hraje polonahá. Má různé projekty. Ale hlasově skvělá, na kytaru hraje výborně a Jance je v podání jejích věcí asi nejblíž. Ale nakonec to hostování nevyšlo, z více důvodů.
Janka dobře plavala, jak by se mohla utopit? Myslíš, že spáchala sebevraždu?
Myslím, že asi ne. Spíš se kloním k tomu, že to byla nešťastná náhoda. Určitě si nemyslím, že by ji někdo zlikvidoval, což je jedna z neoficiálních variant. Myslím, že v jednadevadesátým Rusko mělo úplně jiný starosti. Byla s rodinou na chatě a našli ji utopenou v řece. Na sebevraždu měla jiný příležitosti. Její přítel spáchal sebevraždu, ale mnoho let předtím.
Ano, na webu se píše, jak ji postihovala jedna rána za druhou: umřel její přítel Baslačov, pak maminka, pak bratr. Artemy Troitsky říkal, že s ní mluvil na festivalu Rock Asia a že mu přišla psychicky nevyrovnaná, že musela být psychicky nemocná.
No ale tak musela působit celou dobu, ne? Nevím. Ty lidi byli hluboce nešťastný všichni. A bylo to vidět na těch vystoupeních. Hraje úplně zarytě, drží se tý kytary jako voru, jako Dylan v pozdější době.
Ptala jsem se Artemyho, že přece musela tahle scéna nějak reagovat na konec Sovětskýho svazu, že museli cítit aspoň trochu euforie jako my?
Pro ně to žádná změna nebyla. Sice už je nehonila policie…
Artemy odvětil, že sice rock byl hudbou perestrojky, ale nikdo z kapel nezpíval o Gorbačovovi, nikdo ho nepovažoval za hrdinu jako třeba u nás Žlutý pes.
Po Jelcinově převratu tam byl hroznej chaos. Nevypadalo to optimisticky. Zkolabovalo zásobování, jako vždycky, když se něco takovýho v Rusku děje. Myslím, že v týhle době tam byl přídělovej systém. První vlna ruský emigrace v devadesátých letech odešla kvůli chaosu a násilí. V Moskvě každej den někoho zastřelili na ulici. Lidi viděli, jak někdo za někým běžel a zastřelil ho. Nevyšetřovalo se to. Tak to bylo každej den. Pocit ohrožení byl strašnej, všechno na příděl a úplně nejasná politická situace, protože nebylo jasný, co se vlastně stalo. V roce 1991 byla rozpuštěná Komunistická strana SSSR, což byl spíš symbolickej akt a nikdo to nevnímal jako vítězství. Bylo jasný, že struktury tajný policie existují dál, i když byla KGB také rozpuštěná. Takže do toho přišel Putin v roce 1999 a uvedl se do úřadu sérií teroristických akcí, kdy členové již neexistujícího KGB na jeho pokyn vyhazovali do povětří celé paneláky, se stovkami civilních obětí, a sváděli to na čečenské teroristy. Pak se nechali chytit obyčejnou policií! Putin to ustál, ale soudní lidé pochopili, že se do Ruska vrátil teror a přišla druhá vlna emigrace, motivovaná v podstatě nesvobodou.
Modelář trošku zapadl kvůli koronaviru?
Vůbec ne. Ale je to politickej film. Film o bezmoci. Buď můžeš rezignovat, nebo fakt něco udělat.
V rozhovoru na Flowee jsi říkal, jak máš rád Limity jsme my a Fridays for Change. A co třeba Ztohoven a Paralelní polis?
Všechno tohle je určitě důležitý. Ale v podstatě ty trenýrky na Hradě, to je slepá ulice. Drobnej, úsměvnej aktivismus podle mě už nemá smysl. Mě trenky na Hradě bavěj, ale co s tím?
Mně se líbí Paralelní polis, tak celkově, hackerské kongresy, filmy, přednášky, bitcoinová kavárna, 3D tiskárna. Zajímavý aktivismus provozují výtvarnice. Ve čtvrtek bude Darina Alster vztyčovat vedle Mariánskýho sloupu nebinární bohyni.
Co je to za bohyni?
Je to něco novýho, zajímavýho. Spousta studentů se teď podpisuje jako nebinární, nechtějí se už rozdělovat na muže a ženy. I řada sociálních platforem má tuhle možnost, nebinární.
Jasně, není to chlapec, i když to má pinďoura. Až bude velký, rozhodne se, jaké pohlaví si zvolí. Pokud je to míněno vážně, je to zbytečné. Mimochodem jestliže fungují na internetu, tedy na počítačích, tak jsou binární z podstaty věci, pracují ve dvojkové soustavě. Někdo by jim to měl decentně naznačit.
My jsme u nás nikoho jako Janka neměli, nebo ano? Ty undergroundový holky? Věra Jirousová psala odvážný texty jako Jednorožec, ale to je víc intelektuální nota.
Voňková? Ale nikdo se Jance nepodobal tím hluboce prožitým neštěstím a vzdáleností od civilizace. V pátek jdu na Muchu, ale ta je mladá… Chodím pravidelně na Záviše, to je velice osvěžující. Takovej smutnej muž. A ten jeho smutek snoubený s vulgaritou, to je radost poslouchat.
Myslíš, že Janka je protestsong?
Já bych ji tak nazval. Ona sama se tak nenazývala, nevím, jestli tam ten žánr nebo sociální škatulka existuje. Říkali tomu underground a byli vlastně hippies. Ona měla období, kdy se s Letovem skrývala, protože na něj byl vydaný zatykač, kvůli vojenský službě nebo co. Dva roky se skrývali v železničních vagónech. Asi docela drsný.
To by byl hezkej film, viď?
No, to by bylo hezký. Takže oni se nenazývali protestsong, oni to žili. To byl životní styl. Taky bych tam zařadil Patti Smith a lidi, co v 70. letech živořili v New Yorku, později celá ta vlna DIY or Die, to bylo předznamenání toho, jak svět vypadá dneska. Tenkrát jsem je litoval. Když si uvědomíš, že třeba Dead Kennedys vydávali pouze ve svém vlastním vydavatelství, protože prostě byli natolik kritičtí, že nikdo z velkých labelů si na to netroufnul. A nakonec prodali víc než tři miliony desek! Dnes takhle za peníze rodičů točí i filmy. Protože jinak to tam nejde. Americké kapely už dávno rezignovaly na to, že by jim někdo nahrál desku. Na jednu stranu to byl tvůrčí rozmach, na druhou stranu absolutní rezignace právě na ty struktury, který by měly kulturu podporovat a být její součástí: nahrávací studia, distribuce, neřkuli nějaký talent skauti, který by hledali někoho, kdo je dobrej muzikant, aby ho mohli vydat. Takže je otázka, jestli tvorba tohoto typu v USA není vlastně také protest song. Jestli celý hnutí do it yourself nejsou protestsongy.
Znáš osobně nějaké jiné ruské muzikanty?
Když jsem dělal Karamazovy, tak jsem tam chtěl ruskou muziku. Byl jsem v Moskvě na festivalu v porotě a šel jsem za Fjodorovem, kterej hrával v kapele Aukcyjon, než začal hrát sám. Skvělej. Byl jsem na dvou koncertech. Měl dva různě nazvučený mikrofony, jeden s výrazným echem, jeden civilně, sám si tak dělal vokály. Skvělej kytarista. Ale já za ním přišel k němu domů, do kuchyně, s jednou ruskou kamarádkou. Navrhnul jsem, aby složil muziku do filmu a přijel ji nahrát do Čech. A on jo jo, ale možná pojedu do New Yorku… a jeho manželka přišla, „jak bys mohl jet do Prahy, vždyť ty vůbec neopouštíš kuchyň, ty nepojedeš ani do žádnýho New Yorku. Ty nahráváš jenom v kuchyni. Slyšel jste tu jeho novou desku? To nahrál tady u sporáku.“ Prostě skvělej chlap. Nakonec jsme se nedohodli.
Já se kamarádím s Markem Jíchou a ten říká, že filmy, co poslali s Vorlem na festivaly, nebyly ani otevřený. Rezignoval. Jezdí sem obrovský množství amerických studentů a kladu si za svůj cíl propagovat českou kulturu tímhle způsobem.
To tě ctí. I když slovo kultura má v USA jinej význam, třeba culture of making money.
Měla jsem jet na učitelský Erasmus do Rotterdamu, kde učí Culture Industry. To bylo podle Adorna zlo, ale teď se chce student naučit, jak si vydělat peníze v kultuře.
A na filmu tě učej, jak promovat svůj projekt, tzv. pitch, how to pitch a project. A jsou tam ceny za to, že někdo nejlíp pitchoval projekt. Nemusí to ani vzniknout, ale tohle je nový umění, jak mluvit o něčem, co ani nemusí vzniknout. Nejde o to tvořit, ale mluvit krásně a poutavě o tvorbě.
Žil jsi někdy v USA?
Ne, byl jsem tam opakovaně několik měsíců, spíš v přírodě, Skalistý hory a tak, ale Amíků jsem znal hodně. Občas mě Honza Bernard pozve na New York University, na hodinový pokec se studenty, kteří mají jakýsi periferní zájem o film. Ale nedělám si iluze o tom, že bych jim mohl pomoct objevit něco nového.
