Vydání: 2020/48 Začíná advent: Připravte cestu Páně, 24.11.2020, Autor: Aleš Opatrný

Avšak jsou situace, kdy je smrt našich blízkých, ne-li smrt naše, za dveřmi a někdy přímo již u lůžka. Nebo kdy se nám zdá, že se svět jen řítí do temné propasti a nic dobrého nás či příští generace nečeká. Rada nemyslet na smrt nebo nemyslet na konec světa ale opravdu ničemu nepomůže.
Každodenní zprávy nám však otázku smrti a otázky naší budoucnosti i budoucnosti světa stále připomínají. Jenže ne každý chce o konci života mluvit. A když, pak často jakýmsi odlehčeným způsobem, jako když zemře slavný hokejista nebo muzikant a televizní moderátoři říkají, že se na nás dívá z hokejového či muzikantského nebe. Za těmito mile naivními slovy se ale skrývá něco podstatného: obecná naděje či přesvědčení, že vztahy a poznání důležitých věcí, které zde máme, se přece nemohou propadnout do naprosté a trvalé nicoty.
Ostatně i v dávných pohanských systémech existovala vždy představa o životě za hranicí smrti. A řada Evropanů, kteří ztratili nebo ani nenašli křesťanskou víru, uvěří v nějakou podobu reinkarnace, protože si absolutní a nevratný konec odmítají připustit.
A co křesťané? Nepředstavují si „nebe pro katolíky“ podle populárního filmu Anděl Páně? Nebo poctivě přiznají, že žádnou solidní představu nemají? Ale položme otázku ještě jinak. Kam svým životem směřujeme? Co je cílem, který nezmizí a na který se můžeme těšit? Co vlastně očekáváme? Z očekávání světlých zítřků jsme se už nejspíš vyléčili. Tím spíše bychom měli hledat odpověď u Ježíše. A ta je shrnuta v jednom slově – vzkříšení. Jinak řečeno: Ježíš se nevrátil do smrtelného života, ale prošel svou smrtí ke svému Otci. Proto v Krédu vyznáváme: „Třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí po pravici Otce.“ Tam je cíl.
Spása je darem Boží lásky
Ježíš nám ovšem žádnou vizuální představu nebe nezanechal. A apoštol Pavel naše představy odkazuje do patřičných mezí, když píše: „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují“ (1 Kor 2,9). Zároveň ale ukazuje na důležitý spojný bod, jímž je láska. Je tu Bůh, který miluje člověka, a člověk, který je jako takový lásky schopen. Nebe tedy můžeme vyhlížet jako setkání dvou lásek: nekonečně mocné lásky Boha k člověku a – sice mnohem menší, ale přece jen oblažující – lidské lásky k Bohu i člověku. Ne nadarmo jsou všechna přikázání, která mají vést člověka k dobru, v evangeliu svedena do jediného „dvojpřikázání“ lásky k Bohu a k člověku. To je jádro lidského pozemského úkolu i naděje.
K lásce přistupuje ještě další věc, s níž máme zkušenost, a to je radost. Radost z druhých lidí, radost z poznání, radost z krásných uměleckých děl, radost z překonaných těžkostí atd. A tak si můžeme představit naše životní zkušenosti lásky a radosti jako potůčky, které se mohou slít do obrovského oceánu, v němž bude dostatečné množství vláhy. Tedy naše malé lásky a radosti mají dojít u Boha nepředstavitelně velkého a nekončícího naplnění. A naše nectnosti, zloby a provinění? Ty nemají perspektivu, ty Bůh vzkřísit nechce. Ty chce odpustit. Už ve Starém zákoně prohlašuje ústy proroka: „Já, já sám vymažu kvůli sobě tvoje nevěrnosti, na tvé hříchy nevzpomenu“ (Iz 43,25). My však musíme s Boží pomocí své viny a jejich následky poznávat a s toutéž pomocí odložit, což může být bolavé. Jenže to je právě očišťování, o němž katechismus říká: „Ti, kdo umírají v Boží milosti a přátelství, ale nejsou dokonale očištěni, i když jsou si jisti svou věčnou spásou, jsou po smrti podrobeni očišťování, aby dosáhli svatosti nutné ke vstupu do nebeské radosti“ (KKC 1030).
Zbaven těchto zátěží se člověk může ponořit do oceánu Boží lásky, Božího života. V něm všechno, co jsme na zemi poznávali jako dobré a krásné, dosáhne pro nás nepředstavitelné plnosti. A všechno negativní zmizí, protože v Boží blízkosti to nemá co dělat. Není to příliš optimistické? Jsme schopni uvěřit takové radostné zvěsti? To záleží na naší zkušenosti s Božím milosrdenstvím, s jeho láskou a věrností, na naší ochotě nepřizpůsobovat představy o Bohu našim lidským zkušenostem s různými autoritami a vládci. Protože spása a nebe jsou darem Boží lásky, ne vykalkulovanou odměnou za naše výkony a bolesti.
Smrtí projdeme k životu v Bohu
Zůstává zde však jedna nepominutelná skutečnost, jíž je smrt sama. Je to chvíle krajní bezmoci a chudoby, kdy už nebudeme nad ničím vládnout, nic ze svých pozemských schopností užívat a všechno zde na zemi budeme opouštět. To v nás právem vzbuzuje respekt i strach. A Bůh? Poslal nám svého syna Ježíše, který tímto bodem bezmocnosti, tedy smrtí, prošel.
Apoštol o Bohu říká: „Když ani vlastního syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní?“ (Řím 8,32). Máme proto pádný důvod k důvěře, že s Ježíšem smrtí projdeme k životu v Bohu. Proto je třeba prosit o víru, abychom se v její síle Ježíše pevně drželi i v našem umírání a mohli po smrti očekávat podle Božích zaslíbení tu úžasnou skutečnost, kterou nazýváme vzkříšení. A ta se týká jak nás osobně, tak celého stvoření.