Robert Fabbri nás opět přenáší do srdce Římské říše, kde můžeme sledovat další dobrodružství Tita Flavia Vespasiána na jeho dlouhé cestě k císařskému trůnu. Po více než roce od vydání předchozího dílu nám nakladatelství BBart přináší 6. knihu ze série Vespasián. Nový díl, který nese název Ztracený syn Říma, se tentokrát trochu liší.

Osudy Vespasiána v této sérii sledujeme už od jeho mládí. V jednotlivých knihách autor mapuje osudy toho význačného Římana a vždy vychází z historických událostí. Samozřejmě, v rámci žánru je nutné občas si historii trochu upravit, ale celkově vzato vše odpovídá tomu, co známe z dějepisu. V poslední knize ovšem osudy Vespasiána dospěly do doby, z níž nám toho historické prameny o budoucím císaři příliš neříkají.

Na konci roku 51, kde kniha začíná, vykonává Vespasián konzulát. Nejvýznamnější úřednickou funkci získal ovšem na pouhé dva měsíce místo celého roku. Po skončení funkčního období se na téměř 12 let stahuje z veřejného života. Přestože jde o období prudkých změn, Vespasián se do nich nijak nezapojoval. V doslovu autor přiznává, že původně chtěl celé období v knížkách vypustit, ale nakonec mu to nedalo a vymyslel svůj příběh. Neomezen historickými fakty spojil Vespasiánovy osudy s událostmi, které zmítaly celou říší.

Tou nejdůležitější je smrt císaře Claudia a jeho syna Britannika. Právě ten byl dobrým přítelem Vespasiánova syna Tita a jejich osudy tak i přes nelibost otce byly propojeny. Po Claudiovi nastupuje na trůn Nero a zároveň s tím vypukají nepokoje nepokoje na východě, kde říši ohrožují Parthové. Zkrátka materiálu k využití měl autor dost a dost.


Právě na východě se odehrává většina děje knihy, kde se dočkáme akčnějších událostí i pomalejších částí plných hlubších úvah. Zde se Vespasián zaplétá do stejných událostí jako hlavní hrdinové posledních dvou dílů série Orel. Můžeme tak s Vespasiánem prožít stejné události z jiného úhlu pohledu. Autor nás samozřejmě neochudí ani o intriky, jak je v tomto žánru obvyklé. Těch si užijeme dost v druhé části, která se odehrává převážně na císařském dvoře.

Kniha se tentokrát naštěstí obešla bez nadpřirozených prvků, které mi v předchozím díle příliš neseděly. Místo nich dostává více prostoru náboženství. Děj knih se odehrává v rané křesťanské době a hlavní hrdinové se setkávají s mnoha biblickými postavami. Nejde však o žádnou oslavu křesťanství, naopak, autor se drží převládajících dobových negativních názorů na křesťany.

Je zajímavé sledovat vývoj hlavní postavy. Od naivního mladíka plného ideálů z první knihy ušel Vespasián dlouhou cestu. V posledních dílech série a ve Ztraceném synovi Říma speciálně již můžeme sledovat rostoucí ambicióznost a s ní spojenou bezohlednost, odpovídající dobové aristokracii. Přesto však zůstává Vespasián převážně kladnou postavou, tak jak ho vykreslují dějiny.

Pokud u nás kniha prodejně nepropadne, dá se předpokládat, že se příští rok na podzim dočkáme dalšího dílu. V angličtině již totiž autorova série obsahuje další tři knihy. V příštím díle bude mít autor pravděpodobně stále možnost zápletky dle vlastní fantazie, protože minimálně z velké části se bude odehrávat v době, kdy byl Vespasián v ústraní. Jsem zvědavý, kam Robert Fabbri zašle hrdinu tentokrát, protože v předchozích knihách již navštívil většinu říše. Osobně bych tipoval návrat do Británie, kde se bude odehrávat povstání královny Boudiccy a poté návrat do Říma v době Velkého požáru.

Jsem rád, že série nenabrala sestupnou tendenci. Kniha je velmi čtivá, děj odsýpá a člověk večer jen nerad odkládá knihu z ruky. Když vynecháme tradičně nesmyslný obal, není knížce co vytknout. Pokud poslední díl srovnáme s posledními díly asi nejpodobnější série Orel, Vespasiánovy osudy jednoznačně vítězí.

Hodnocení autora recenze