Turci neskousnou v roce 1683 porážku u Vídně. S Rakouskem válčí v letech 1737–1739 a nedají si pokoj ani později. V roce 1787 znovu dorážejí na habsburskou monarchii, pro kterou to ani tentokrát nevypadá zrovna dobře.
Císař Josef II. (1741–1790) se proto roku 1789 rozhodne povolat do boje osvědčeného vojevůdce Ernsta Gideona von Laudona (asi 1717–1790). Tehdy už penzionovaný, 72letý válečník odjíždí na Balkán.
Daří se mu dobývat zpět města obsazená Turky a 15. září 1789 dorazí k Bělehradu. Za tři týdny Osmany z pevnosti vyžene. Všichni ho oslavují. Jenže Rakušané nakonec v roce 1791 uzavírají s Turky mír, v rámci kterého jim Bělehrad opět přenechají.
Podepisuje potupný mír
Zlaté časy Osmanské říše, která dlouhé roky ohrožovala Evropu, jsou ve druhé polovině 19. století nenávratně pryč.
Válka s Ruskem, probíhající v letech 1877–1878, přinese Turkům jen další drtivou porážku. Sultán Abdülhamid II. (1842–1918) je nucen 3. března 1878 podepsat tzv.
sanstefanský mír (podle jednoho z istanbulských předměstí), na jehož základě přichází o velkou část území na Balkáně Jeho říše se ocitá v dluzích a hroutí se. Na počátku 20. století se navíc bouří národy, jimž Osmané stále vládnou.
Sultán abdikuje
Území dnešní Bosny a Hercegoviny pro sebe v roce 1908 získává Rakousko-Uhersko. Nespokojenost s Abdülhamidovou politikou roste a po dalších územních ztrátách mu nezbývá nic jiného než v roce 1909 abdikovat. Na jeho místo sice nastupuje sultán Mehmed V. (1844–1918), ve skutečnosti však za něj vládnou strůjci nedávného převratu, představitelé takzvaného Výboru pro jednotu a pokrok, tři pašové Enver (1881–1922), Talat (1874–1921) a Kemal (1877–1922). Jenže ani jim se nepodaří impériu navrátit ztracený lesk.
Banky zachraňují ekonomiku
V ulicích Sarajeva zazní 28. června 1914 výstřely, které usmrtí následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d´Este (* 1863) a stávají se impulsem k rozpoutání první světové války.
Na čí straně stojí Osmané? Na německé, protože když německý císař Vilém II. (1859–1941) na konci 19. století vidí, jak si Afriku dělí Francouzi a Britové, hledá spojence na východě. Země s půlměsícem ve znaku je k jeho záměrům jako stvořená.
Německé banky pomáhají zachraňovat hroutící se tureckou ekonomiku a investují zde obrovské částky.
Podepisují kapitulaci
Ovšem „navzdory vzájemnému přátelství i úzkým hospodářským a vojenským vazbám neexistoval mezi Berlínem a Istanbulem spojenecký pakt,“ uvádí současný německý historik Hans-Christian Huf.
Přesto Turecko vstupuje do války právě po boku Německa a Rakouska-Uherska. V bojích se mu však příliš nevede – čelí Rusům na Kavkaze a Britům na Sinaji a v Mezopotámii.
A když si britské jednotky prorazí cestu až k Damašku (v dnešní Sýrii) nezbývá Turkům, i pod vlivem jejich bídné situace na dalších frontách, než 30. října 1918 podepsat kapitulaci. Osmanská říše se definitivně stává minulostí.
