Speciál s názvem The Joy Of Six, který je přehlídkou největších úspěchů Ronnieho OʼSullivana, uvede dne 22. listopadu od 19:15 Eurosport 1. Pořadem, jenž bude předcházet dohrávce finále Northern Ireland Open, diváky provede britský sportovní novinář Colin Murray, který s hráčem znovu prožije všech šest vítězných světových šampionátů včetně první výhry a získaného titulu v roce 2001. Hráč, kterého sledují fanoušci z celého světa, v dokumentu promluví také o svých depresích, spolupráci s doktorem Stevem Petersem, motivacích nebo o tom, jak těžké je vyrovnat se se slávou a bohatstvím v mladém věku.
„Ten první z nich, to byla obrovská úleva a pocit, že I kdybych už nikdy žádný nevyhrál, tak to nevadí. Ty další byly o tom udělat si jméno a vyhrát tolik šampionátů, abych mohl říct, že patřím k nejlepším,” vzpomíná OʼSullivan na své pocity.
Ronnie OʼSullivan, který je všeobecně považován za nejlepšího hráče snookeru všech dob, líčí své vzpomínky na jednotlivé vítězné šampionáty a klíčové milníky své osmadvacet let trvající kariéry. Společně s moderátorem diskutují také celé řadě dalších témat, které jednu z nejzajímavějších osobností snookeru v životě ovlivnily.
TURNAJE
Jak přistupujete k UK Championship?
„Stejně jako posledních pět nebo šest let. Dělám to, protože díky němu zabiju nějaký čas, je to zábava, užívám si, že se dostanu znovu ke tréninkovému stolu. Vyhovuje mi to. Ale výsledky pro mě nejsou zas tak důležité. Pokud jsou dobré, je to pro mě jen bonus. Ale skutečně, spousta mých životních ambicí nesouvisí se snookerem. Kdybych netrefil další kouli, netrápilo by mě to, ale dokud se tomu věnuju, funguje to a je to skvělé. Jakou nejlepší vzpomínku máte na tento turnaj? Asi když mi bylo sedmnáct a vyhrál jsem poprvé. Šlo o můj první velký turnaj a zvítězil jsem nad někým tak dobrým, jako byl Stephen Hendry, to bylo skvělé. A pak samozřejmě na ten poslední turnaj, který jsem vyhrál – sedmý titul na UK Championship, ten byl opravdu speciální.“
Která fáze přípravy na takový turnaj je nejnáročnější?
„V době, kdy jsem nehrál na turnajích tak často, jsem se mohl připravovat trochu více. Zvolíte si jeden velký turnaj, předtím si zahrajete na několik menších a pak nastoupíte tam, kde jste chtěl hrát skvěle a doufáte, že se vám bude dařit. Takto jsem to dělal posledních pět nebo šest let, a pak jsem si řekl, že to budu dělat stejně jako ostatní hráči, což znamená nastoupit na všech turnajích a netrápit se tím, pokud se vám nějaký nepovede, protože je šance, že aspoň na jednom uspějete. Je to jako zákon průměrné hodnoty. Aktuálně se moc nepřipravuji ani netrénuji, prostě jen doufám, že se mi bude dařit.“
Odstoupil jste z Championship League, protože jste nechtěl být v izolaci. Jak vás a vaši kariéru ovlivnila koronavirová pandemie? Kritizoval jste vpuštění publika na mistrovství světa, ale jaké to je, soutěžit bez diváků?
„Pandemie na mě neměla vůbec žádný vliv. Mohl jsem se věnovat spoustě věcem, získal jsem čas pro sebe. Pokud mám tři jídla denně, můžu se proběhnout v lese, pak všechno další je jen bonus. Byla to pro mě příležitost věnovat se dalším svým činnostem mimo kulečník. Nezasáhlo mě to ve špatném slova smyslu. Naopak, docela to zapadlo do mých plánů. Časem budeme ale zase potřebovat publikum. Potřebujeme hrát pro někoho. Ten správný prožitek ze hry a vzrušení můžete prožít jen s diváky.“
Sedminásobný mistr světa Stephen Hendry oznámil, že se vrací do hry, poté co jste v srpnu vyhrál svůj šestý světový šampionát a dosáhl 37. vítězství v bodovaných turnajích. Stále není jasné, na kterém turnaji nastoupí, ale těšíte se, až se spolu utkáte? Myslíte si, že osm let po odchodu do důchodu má stále na to, aby vyhrál?
„Myslím si, že pro celý snookerový svět bude zajímavé vidět Stephena hrát. Je to legenda našeho sportu. Trochu jako Jack Nicklaus nebo Muhammad Ali, jeden z největších. Mít ho zpátky ve hře by bylo fantastické. A proč se vrací po osmileté pauze? To nevím. Důvodem odchodu může být to, že vás hra už netěší. Je zvláštní vidět ho vracet se, protože je tolik jiných věcí, které můžete dělat. Možná si chce zahrát jen poslední turnaj nebo dva. Hodně by mě překvapilo, kdyby se Stephen vrátil naplno. Pokud by chtěl turnaje vyhrát, potřeboval by podle mě tak rok na přípravu. Já hraju tak trochu pro zábavu, ale hlavní turnaje jsou náročné. Hráči se pečlivě připravují na turnaje, kde budou hrát proti Stephenovi. Nechcete vidět legendu prohrát s hráči, které by dříve pravděpodobně s přehledem porazil. Nechcete vidět něco podobného, jako když Muhammad Ali dostal KO od Larryho Holmese. Snad to pro Stephena neskončí takhle. John Higgins, Mark Willimas i já, my všichni jsme si podobní. Ale rozhodně nejsme podobní těm hráčům, kterými jsme byli ve třiceti. Ale patříme k té zlaté éře, stejně jako Federer, Djokovič, Nadal. V mnoha ohledech jsme začali zaostávat za současnou generací, ale stále jsme ve hře. Vždycky říkám, jaké by to asi bylo, kdyby se 44letý Ding Junhui postavil proti třicetiletému hráči. Byl by šťastný, kdyby vyhrál frame. My čtyřicátníci už nehrajeme stejně jako před deseti lety.“
OSOBNÍ ŽIVOT
Nedávno jste v jednom podcastu prohlásil, že vaše nadšení pro snooker má svůj limit a že kvůli tlaku si už hru nedokážete tolik užít, protože musíte hrát na takové úrovni, které jste dosáhl. V prosinci oslavíte pětačtyřicáté narozeniny. Znamená to, že uvažujete o odchodu do důchodu?
„Je normální občas milovat a nenávidět to, co děláte, ale pak zase přepnete vypínačem a najdete motivaci. V současnosti se věnuji i různým jiným věcem, které jsou pro mě prioritnější než snooker. Kdybych se měl zítra rozhodnout, jestli se chci dále věnovat snookeru nebo svým dalším aktivitám a nemohl bych dělat obojí, byla by to pro mě jasná volba. Neváhal bych. Snooker je pro mě velmi nízko na seznamu priorit a pokud by něco muselo odejít z mého života, pak by to byl snooker. Někdy je pro profesionálního sportovce sport to jediné, co má, ale já jsem se za posledních pět, šest let vyvíjel, a rozhlížel jsem se, čemu bych se mohl věnovat mimo snooker. Chvíli to trvalo, ale teď jsem z těchto projektů nadšený mnohem vice než ze snookeru.“
Jste autorem několika krimi románů a spoluautorem kuchařky s recepty nejen pro tělo, ale i pro mysl. Často jste zmiňoval dopad, jaký hra měla na vaše duševní zdraví. Na English Open jste si nalakoval nehty narůžovo, abyste zvýšil povědomí o rakovině prsu. Je pro Vás důležité využít svou slávu k něčemu prospěšnému? Napadlo vás někdy, že byste mohl založit svou vlastní nadaci?
„Ten růžový lak byl nápad mého přítele, který pracuje v PR a je součástí mnoha charitativních projektů. Zeptal se mě, jestli bych to neudělal. Není to tak, že bych chtěl sám sebe prezentovat jako nějakého dobrodince. Nejsem takový. Ale nejsem ani typ člověka, který by odmítl příležitost pomoct dobré věci, když je ta možnost. Možná kdybych měl s nalakovanými nehty prohrát 4-0, cítil bych se před patnácti lety zahanbený. Ale teď jsem se dostal v životě do takového bodu, že je mi to jedno. Myslím si, že jako slavní sportovci máme nějakou platformu a že je důležité ji využívat. Jak už jsem se zmínil, během posledních pěti nebo šesti let jsem vnímal, že se chci mnohem více rozvíjet mimo snooker. Pro snooker jsem ztratil vášeň. Tehdy jsem si říkal, že bych mohl být mnohem přínosnější mimo něj než v něm. Abych byl upřímný, šlo o výsledky – ti stejní hráči stále vyhrávají, ti stejní hráči prohrávají. Je to jako pokračování telenovely. Ano, rád bych založil nadaci. Ale ani Řím nebyl postaven za jeden den a v tuto chvíli se soustředím na různé obchodní příležitosti, kterých se účastním a které se vyvíjejí slibně. Jeden z projektů, takový dlouhodobý, je pro mě opravdu důležitý. Když se to povede, umožní mi to oslovit mnohem vice lidí. A to vnímám jako své poslání – zvýšit povědomí o problémech týkajících se duševního zdraví. Hodně jsem tím trpěl a myslím, že každý z nás zažil okamžiky, kdy se necítil úplně dobře. Je to něco, co bude trvat, ale jsem pro to opravdu nadšený a zapálený.“
Proč si myslíte, že máte stále tolik fanoušků napříč celým světem?
„Myslím, že první věc, kterou někoho zaujmete, je vaše hra. Pokud vidíte hráče poprvé, říkáte si, že je trochu jiný a nepředvídatelný. Moc toho o tom hráči nevíte, ale zaujalo vás, jak to dělá. Samozřejmě lidé se rozhodnou, jestli vás budou milovat nebo nenávidět. A ti, co vás milují, se stanou vašimi věrnými fanoušky. Mnoho z nich mě bude podporovat bez ohledu na to, co dělám. Je to stejné jako u jiných sportovců, jako jsou John McEnroe, Eric Cantona nebo Tiger Woods. Rozdělují publikum, ale když se jim něco povede, svět se zastaví a řekne “wow”.
Jaký nejpamátnější úder jste kdy odehrál? Nebo je něco, čeho litujete?
„Nejlepší strk, jaký jsem kdy odehrál, podle mě byla levou rukou odehraná červená do kapsy, když jsem vyhrál 147 proti Dingu Junhuovi v roce 2014. Lituju toho, že jsem se před lety snažil napodobit jednoho velmi dobrého hráče, ale spletl jsem se. Nechci zmiňovat jeho jméno, ale byla to asi jedna z nevětších chyb, kterou jsem udělal. Pokud jde o hodnocení strku, klesl jsem z Ferrari na Escort. Jste spokojený s tím, jak se vaše hra vyvíjí, nebo je tu něco, co byste chtěl mít z mladšího Ronnieho a co by to bylo? Přál bych si mít tu vyrovnanost, nebojácnost a důvěru. Musel jsem se znovu najít, už nemůžu věci jen tak zkoušet. Stále můžu skórovat, být kreativní. Taky mám mnoho zkušeností, i když si myslím, že na tom vůbec nezáleží. Jaké zkušenosti měl Tiger Woods, když vyhrál v Augustě? Stěží nějakou. Odpálil svůj míček mnohem dále než jeho konkurenti, kterými se nenechal zastrašit. Proto bych si přál mít tu mladickou nebojácnost.“
Jaký jste typ běžce? Máte radši krátký, rychlý sprint, nebo dlouhé tratě?
„Mám rád oboje. Pokud bych se chystal na osmimílový běh, pravděpodobně bych běžel tři nebo čtyři míle po asfaltu a tři nebo čtyři míle v lese. Rád udržuji dobré tempo. Začal bych asi na čase 7:45 na míli a závěr bych zkusil doběhnout s časem 6:30 na míli. Takže preferuji tento progresivní typ běhu. Jemný start, postupné zrychlení, dokud neucítíte pálení.“
V jaké jste formě?
„Pravděpodobně v té nejlepší za posledních deset let. Než přišel lockdown, takových deset let jsem neměl na běhání čas. Chvíli mi trvalo dostat se do formy, ale zlepšuju se. Už na to nejsem zdaleka tak dobře jako dříve, ale kolem lesa si dávám celkem slušný výběh.“
Čeho byste chtěl ve snookeru ještě dosáhnout? Jaké jsou vaše ambice?
“Ve snookeru už není nic, čeho bych chtěl dosáhnout. Dokud ještě hraju, rád bych se zaměřil na turnaje v Číně. Letos to samozřejmě nebylo možné, ale pokud bych měl hrát ještě další čtyři, pět let, rád bych více hrál v Číně. Už jsem v Číně založil společnost, která se tam snaží objevovat nové příležitosti. Myslím, že je tam mnohem vice příležitostí pro růst, než jaké mi kdy nabídla Británie. Až se vrátí věci do normálu, rád bych hrál v Británii méně a zakončil svou kariéru v Číně a užil si příležitosti, které to přinese.“
DOKUMENT
Jaké to pro Vás bylo ohlédnout se zpět za světovými šampionáty při natáčení dokumentu pro Eurosport?
“Abych byl upřímný, ještě jsem se na to nedíval. Jsem vůči sobě docela kritický a nerad se na sebe dívám, takže se tomu snažím vyhýbat. Ale s Colinem jsme si užili spoustu legrace, protože toho ze mě jako správný profesionál opravdu hodně dostal, pravděpodobně vice než většina novinářů. A za to mu patří obdiv, protože není lehké mě otevřít. Odvedl skvělou práci a bylo skvělé spolupracovat také s Robem, který dával pořad dohromady, a s celý týmem Eurosportu. S Eurosportem mám skvělý vztah. Bylo skvělé prožít těch šest titulů znovu.
Jste legendou tohoto sportu. Uvědomujete si ten obdiv fanoušků z celého světa?
„Absolutně. Už jsem si na to zvykl, ale když mi bylo 15 let a poprvé jsem šel do Bangalore hrát na mistrovství juniorů svou první hru, tak nikdo nevěděl, kdo jsem, ale viděli, jak hraju, a nakonec byl každý z mých turnajů vyprodaný. Myslím, že můj způsob hry přitahuje lidi. Je to jako sledovat dobrého houslistu. Už jako desetileté dítě jsem lákal na svou hru ve snookerových klubech davy.“
Máte herecké ambice?
„Ne, nic takového mě neláká. Oslovili mě s nabídkou natočit film o mém životě, ale já na to nemám schopnosti. Řekl jsem své partnerce Laile, že to je její projekt, že jí věřím. Ona to teď řeší s nějakými lidmi a určitě odvede skvělou práci. Ale pro mě to není důležité a nemůžu zaručit, že budu mít čas na něco, pro co nejsem zapálený.„
Jak by se měl film o Vás jmenovat?
“Přežil jsem. Vyhrál jste šest světových šampionátů, který z nich pro vás byl nejzajímavější? Nejlepší pro mě byl ten v roce 2012. Vyhrál jsem docela rychle. A myslím, že docela snadno. Nemyslím, že by se ke konci ke mně kdokoliv přiblížil na sedm, osm framů. Semifinále jsem podle mě vyhrál 17–10 (s Matthewem Stevensonem) a finále 18–11 (s Ali Carterem). Myslím, že Neil Robertson proti mně ve čtvrtfinále uhrál deset framů. Porazil jsem Marka Williamse 13–6, porazil jsem Petera Ebdona 10–4 nebo 10–2. Řekl bych, že jsem se všemi docela zametl a povedlo se mi to i v roce 2013. Ale ročník 2012 by byl můj oblíbený. Rok 2013 by byl těsně druhý.“
Kdo pro Vás byl nejnáročnějším soupeřem během této cesty za šesti tituly?
„Myslím, že mým soupeřem byl John Higgins. Jsme stejně staří a prošli jsme stejnými juniorskými a amatérskými turnaji. Navzájem jsme se hecovali k lepším výkonům. Možná by beze mě John nebyl hráčem, jakým je dnes, a já bych bez Johna nebyl hráčem, jakým jsem. Možná bych vyzdvihl ještě Marka Williamse, který byl taky skvělý. Ale Higgins byl rozhodně tím, kdo mi nedal spát.“
