Podvědomá bitva

Bělohorský žal v antologii povídek z 19. století

Bitva na Bílé hoře vězí v kolektivní paměti Čechů jako zaťatá sekera. Čerstvě vydaný výbor povídek reflektujících tuto dějinnou událost nicméně ukazuje, že topůrko z těla národní komunity netrčelo vždy. Při čtení jednotlivých próz pak pozorujeme postupné zatínání ostří.

František Bílek: Požár, který byl postrachem a který udupán na Bílé hoře, 1931

Na rozpory, jichž je „tradice Bílé hory“ plná, narážíme ještě před první povídkou výboru „Horo Bílá – horo kletá!“, vydaného u příležitosti letošního výročí Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy. Anonymní mluvčí úvodního Nářku na Bílou horu – básně o patnácti slokách tištěné před polovinou 19. století – se neobrací k vlasti ani k duši národa, ale oslovuje Pannu Marii Bělohorskou, vzývá ji a prosí za přímluvu u Boha, jak se to obvykle dělává ve standardních poutních písních. Vzhůru ke kapli na bitevní pláni stoupá průvod, aby se poklonil světici, jeho členové však s sebou patrně nesou pochodně a krumpáče. Chtějí totiž Marii poprosit především o sílu ke „smytí vin“ z hory, na jejímž úbočí „luhy v každém máji/ k želům našim vykvétají“. A znakem této viny, ostudnou poskvrnou, se stává právě Mariin chrám.

Negace plodí negaci, vzpomínka na prohranou bitvu ponouká k pomstě, a přitom nijak netlumí pocit nepatřičnosti, který z pomsty čiší. Copak asi Marie udělá, když jí ten kostel zboříme? Jako bychom se tu probírali podvědomou slojí české mysli, plnou protichůdných impulsů a tužeb. Anebo se možná spíš stáváme svědky konstrukce „národního podvědomí“ okolo konfliktu, jemuž se autoři jednotlivých povídek snaží dodat smysl, aby s ním bylo možno dále zacházet. Tedy: vytváří se tu mýtus.

 

Bělohorský člověk

Ve stručné stati v závěru knihy užívá historik Jiří Mikulec mýtus Bílé hory jako příklad vyprávění o dějinách, které nenapsali vítězové, ale poražení, aby se z nich (znovu?) vítězové stali. S ohledem na fakta se Bílá hora jeví jako rána z milosti, uzavírající těžkou krizi českých stavů. Hřebíček do rakve, nic víc. Vítěz táhne z bělohorské pláně do opevněné Prahy, ale brány jsou otevřené, v cestě mu nikdo nestojí. Jako by stavové nevnímali realitu – mnozí z nich se poddávají panovníkovi, který povstání vnímá jako smrtelné ohrožení stoleté snahy Habsburků upevnit monarchii a podle toho také jedná. Toto dějství končí, když roku 1709 císař Josef I. zakazuje, aby bylo českým stavům kýmkoli otloukáno o hlavu „dávno zapomenuté pochybení“.

Vytěsněná vzpomínka se vrací do ohniska pozornosti s prvními českými vlastenci. Zprvu se projevuje na úrovni emocí, ve vyprávění o tom, jak Jungmann či Čelakovský pláčou, když vkročí na bělohorské pole. Zatím však hledají ta správná slova, jimiž by vyjádřili své pohnutí a zároveň obešli předbřeznovou cenzuru. Jak ukazuje Mikulec, „Bílá hora“ v této době působí jako symbol, vágně vlastenecký znak, jehož konkrétní obsah se mění s ohledem na publikum. O bitvě samé a o jejích konkrétních politických dopadech se přitom nemluví. Je nahrazena jinými konflikty.

Příkladná je v tomto ohledu první povídka výboru, Hlatipisec od Jana Erazima Vocela, která v kulisách rudolfinské Prahy i v romantických plenérech rozehrává (mimo jiné) spor českého „junáka“ Bedřicha a Itala Siccatina o povahu Čechů, v podstatě o jejich lidství. Jsou to surovci bez kultury, anebo je lze vzdělat? Textem procházejí obrazy formování beztvaré matérie, výuky, výchovy a krystalizace, vrší se důkazy, že není všechno zlato, co se třpytí, že pravá vzdělanost se někdy tváří jako bláznovství a tak podobně.

Vocelova povídka vyšla poprvé roku 1834 německy v časopise pro mládež, čtenáře obsáhle poučuje o dějinách i o přírodě a z různých úhlů mu ukazuje důstojnost českého člověka. Pokud se chceme přidržet obrazu vznikající bělohorské mytologie jako postupně konstruovaného národního podvědomí, můžeme v Hlatipisci spatřit obdobu „stadia zrcadla“, jak ho do psychoanalýzy ­zavedl Jacques Lacan. Čtenář se tu dívá na přelud ucelenosti a síly, je mu přislíbeno, že růst je možný. Ale celou cestu má před sebou a teprve si buduje nástroje, které mu na ní pomohou, třeba vlastní řeč. Povídka se německy jmenuje paradoxně mnohem srozumitelněji Der Krystallograph. Pokus o zavedení českého slova „hlať“ nevyšel, dnes o ně zakopneme jen v obrozeneckých textech – čteme ho tu a znovu vzpomínáme na lacanovské nevědomí strukturované jako jazyk.

 

Mračna se stahují

Zikmund Winter v následujícím textu poskytuje k Vocelovi kontrapunkt. Nezajímá se tolik o konflikt a vývoj, ale spíše o emoci, která všechny strany konfliktu spojuje – o strach. Začínáme u strachu konšelů, zabarikádovaných „v úterý po Neděli křížové“ roku 1618 na Staroměstské radnici. „Mrak černý se stahoval nad českou zemí“ – zní tu jako leitmotiv. Pražští konšelé se bouří proti vzpouře, v povstání zeje od počátku prasklina, vedoucí od defenestrace rovnou k Bílé hoře. A další strachy následují: hrůza Plzeňanů obležených stavovským vojskem u Gustava Pflegera Moravského, pocity „posledních Moravanů“ u zdi letohrádku v povídce Františka Dvorského… City se vzdouvají, rána zůstává.

Ve víceméně chronologické posloupnosti povídek se postupně posouváme k periferii společnosti a dál od Prahy. Pro hrdiny Andělů božích, rané povídky Aloise Jiráska, znamená zastrčenost a nezajímavost záchranu před plenícími žoldáckými tlupami. Jindy, jako u Václava Beneše Třebízského, se lidé v závětří zabíjejí a podvádějí navzájem, a ani jim se nedaří uniknout válečným útrapám. Pobělohorská hrůza je všude, trauma z bitvy halí celou zemi – a celou Evropu. Jak se ukazuje, pomsta jednoho Čecha může rozhodujícím způsobem ovlivnit veliké dějiny. U Třebízského nakonec nad konflikt vystupuje Bohuslav Balbín, jemuž umírající hrdina vypráví svůj příběh. Podobně se tu v povídce Emanuela Makovičky zjevuje Descartes, „znamenitý člověk“, filosof, který „nemohl spáti pro své myšlénky“. Rozum se vznáší nad bitevním polem, hledá, čeho by se zachytil, a příliš se mu nedaří.

 

Setrvalá deprese

Václav Vaněk a Petra Hesová v doprovodném literárněhistorickém eseji ukazují, jak ve druhé polovině 19. století nastupuje u autorů hlavního proudu namísto hněvu a strachu bělohorská melancholie, umožňující projevit soustrast a pochopení oběma stranám konfliktu. Beneš Třebízský k melancholii přidává utrpení dopadající bez rozdílu na všechny, Jirásek společné lidství vystihuje pomocí času, jenž přináší smrt a zároveň umožňuje smíření.

Stabilní a stabilizující role žalu nejzřetelněji vystupuje z poslední povídky souboru, v níž Jakub Arbes přímo tematizuje anonymní píseň, která antologii předznamenala, „nářek“ na „Horu Bílou, horu kletou“. Hrdinu příběhu, starého otce rodiny, několikanásobně zhrzeného životem a útiskem ze strany státního aparátu v době bachovského absolutismu, tu pozorujeme očima četníka, který by jej rád zatkl, třeba kvůli zpěvu protihabsburské písně, ale nemá na to dostatek sil. Četníka nakonec setkání s vlastencem „herkulické postavy“ proměňuje. Sám si začne zpívat o Bílé hoře, je za trest odvelen kamsi do Banátu a do Čech už se nikdy nevrátí. Mohl by zastřelit nějakého reprezentanta monarchie, anebo aspoň sebe. Vlastenecký hrdina by mohl skočit pod vlak, jako to kdysi udělala jeho dcera. Oba však žijí dál, vystaveni nepříjemným podmínkám. Trpící, ale stabilní.

Arbesova povídka tak vposledku ukazuje, že velké tragédie dějin a života nám vlastně pomáhají v existenci. Můžeme se o ně opřít, poskytují nám látku k hovoru, stahují na sebe pozornost, která by napřena jiným směrem třeba způsobila víc škody než užitku. K tomuto konsenzu dochází na konci 19. století česká literatura především po široké bělohorské cestě. I my se takových dědictví nějak dotýkáme. Musíme pracovat s podvědomými proudy procházejícími naším okolím, naší tradicí, tím, co si předáváme. A k začátku takové práce se tato kniha hodí jako máloco.

Autor je komparatista.

Petra Hesová, Václav Vaněk (eds.): „Horo Bílá – horo kletá!“ Povídky z bělohorské doby. FF UK, Praha 2020, 663 stran.