7°C
*Váš původ by přitom napovídal, že tomu bude jinak – vaším otcem byl významný komunistický politik Vilém Nový.
„Kvůli politice jsme spolu přes deset let nemluvili. Když měl na jaře 1968 narozeniny, slavil je 12. května, koupila jsem kytku a flašku, vzala děti a šla k němu na návštěvu. Ale hrozně jsme se pohádali, že jsem Dubčekovec a zastánkyně Pražského jara. Nakonec jsem od tatínka dostala ve svých čtyřiceti letech poprvé přes hubu.“
*V televizi jste ovšem působila jako moderátorka nově vzniklých Televizních novin už od roku 1957, kdy bylo ještě do reforem poloviny šedesátých let daleko. Jak se měnila během těch let dramaturgie zpráv?
„Šéfredaktor zahraniční redakce Kamil Winter nebo šéfredaktor Televizních novin Viktor Růžička byli rozumní redaktoři, žurnalisti. Věděli jsme svý, ale brali jsme to tak, že se to snad vylepší. V tomhle období se upřímně řečeno nemám moc čím chlubit. S lidma ze žurnalistických a hereckých kruhů jsme ale doufali, že se komunisti umoudřej. Celá republika byla jako před nadechnutím, ale ono pořád nepřicházelo, jen houby s octem. Naopak. Panoval tu strach ze Sovětského svazu, evidentně, co oni udělají? Nikdo jsme si ovšem nepřipustili, až do toho dne, kdy se to stalo, že by mohli bejt tak sprostý, a prachsprostě překročit hranice cizího státu. Vždyť to bylo přepadení! Okupace!“
*21. srpna 1968 jste byla tou, kdo z televizních obrazovek oznámila vstup vojsk Varšavské smlouvy divákům. Pojďme si ty události projít, jak následovaly.
„20. srpna jsme byli s Jiřím Zahajským, což byl 31 let můj partner, pozváni na oběd paní Zdeničkou Werichovou k nim na chalupu. S Werichovými jsem se přátelila, i k nim docházela na Kampu, a my nějak zrovna jezdili po hradech a zámcích po Jižních Čechách. Podvečer jsme se vraceli domů s tím, že jsem byla domluvená se svým kamarádem a kolegou, milovaným a celoživotním přítelem Richardem Honzovičem, že budu následujících čtrnáct denně sloužit, protože oni někam odjížděli. Tehdy jsme zprávy nedělali ve dvojicích, jak je to dnes, ale singl, střídali jsme se. Byla to dost velká nakládačka. Vrátili jsme se, já si šla k exmanželovi, doktoru Jaroslavu Moučkovi vyzvednout autem syna Ondřeje, kterej byl ještě malej, a šli jsme spát brzo, protože jsme byli z výletu ucaprtaní. Dcery Kateřina a Bára byly tou dobou pryč. Káča jako au-pair v Anglii kvůli jazyku po maturitě, a Baruna v Bulharsku na dětském zájezdu. A asi v půl třetí v noci se rozdrnčel telefon. Rozespalá jsem ho zvedla, a do něj brečela Věra Šťovíčková, rozhlasová redaktorka, a společně s Jirkou Dientsbierem mi řekli: „Kamčo, na Ruzyni Rusové vykládají tanky a obrněné vozy a najíždějí na Prahu.“ Hned jsem se rozhodla, že odvezu Ondřeje zase k Moučkovi, abych měla volný ruce, a pojedu do televize.“
*Rozhodla jste se hned, že pojedete do práce?
„Ani vteřinu jsem neváhala, že bych nejela a nezúčastnila se toho všeho. Ale nejdřív jsem musela natankovat. Kousek od bytu jsem měla benzinovou pumpu, kam jsem zajela, a tam zažila první šok. Jak jsem brala benzin, koukám, že nedaleko na silnici stojí obrněný vůz nebo tank. Mělo to kanón, a u něj vojáci v červených baretech a skupinka lidí. Bylo to pár kroků od pumpy, tak jsem se tam šla podívat, a viděla prvního zastřelenýho mladýho kluka. Syna jsem Moučkovi odvezla hysterická a pološílená. Doktor Moučka byl šéflékař ústavu leteckého zdravotnictví, plukovník, přesto se o tom, co se děje, dozvěděl ode mě.“
*V kolik jste dorazila do televize?
„To bylo asi půl páté ráno. Ve Vladislavce jsem si sedla do redakce a oznámila vrátnejm, že jsem nahoře připravená vysílat. Pak přišel ředitel Pelikán, ať tam sedím a počkám, že mi stejně chtěli volat. A že nahřívají televizní vysílač na Cukráku.“
*Kdy jste začali vysílat?
„Jakmile to šlo, nevím už, jestli od pěti hodin nebo tak nějak. Nebyly to regulérní zprávy, byly to de facto informace pro lidi, kam nemají chodit, kde se střílí, že se o těch věcech jedná na nejvyšší úrovni, a dál a dál. Pak už se reportéři rozeběhli po Praze a přidávala se další studia v krajích, takže jsme dostávali zprávy od nich. Takhle jsem vysílala asi do půl jedenáctý, kdy Cukrák vypnuli.“
*Ze studia vás prý vyváděli vojáci…
„Hromadily se mi tam štosy papírů od reportérů, takže jsem je ani nevnímala. Až Jirka Průcha, můj studiovej kameraman, švenknul kamerou, abych viděla dozadu, kde stáli takoví dva vojáčci se samopalama. Ani nevím, jak se tam dostali, ale pak stáli za mnou a mířili mi na záda. Asi dvě hodiny to takhle bylo. Pak se tam ocitnul nějaký vysoký důstojník, neumím číst podle nárameníků hodnost, a ten, když se zhasla červená, mi zezadu poklepal na ramena a tiše mi rusky zašeptal: „Ukončete vysílání.“ Řekla jsem si, ať si trhne nohou. Víte, dostala jsem cenu Arnošta Lustiga za statečnost, ale já vůbec nebyla statečná. Celej život jsem dělala s chlapama, takže mám trošku drsnější slovník, proto mi promiňte, co řeknu, ale já byla nasraná. To se nedá říct jinak. Já prostě měla takovej vztek, že jsem snad byla opupínkovaná, co si ti hajzlové dovolili. A ano, vyvedli mě, šťouchali mě hlavněmi do žeber, opravdu, protože já seděla jako přišitá u stolu. Později mi nějaké ženské vyčítaly, takové slepice, že jsem přeci měla děti… Ale já v tu chvíli nevěděla nic, já v tu chvíli byla rudá vzteky. Kdybych měla něco po ruce, praštila bych je po palici. Vyvedli mě, pak se nějak ohlídli, protože ten vysokej důstojník jim cosi říkal, tak jsem ty samopaly nebo kulomety, já se v tom nevyznám, podběhla a zdrhla jim do zahraničně politický redakce, která byla ve vedlejší ulici.“
*Tam jste se schovala?
„Tam byla porada s klukama, kteří mi řekli: ‚Kamilo, my víme, že máš tři děti, jdeme do ilegality, ale nechceme tě lákat, protože to je tak, jak říkáme.‘ Ale já, že jdu s nimi. Ať si to prý rozmyslím, nemluvím s nikým, koho neznám, a když se rozhodnu, že pro mě další ráno přijedou. Ať si připravím nějaký černý brejle a šátek na hlavu, že mě v náklaďáku ukrytou na korbě převezou, kam bude potřeba. A tak se stalo.“
*Odkud jste vysílali?
„Byli jsme ve vysočanské Tesle, asi týden, než se naši vrátili z Moskvy. Taky bezvadný. Říkali tomu protiatomový kryt, ale v podstatě to byl lepší bramborovej sklep. Bylo tam hrozný horko. Za ten tejden tam jsme byli tak propocený, že mi nějaká dělnice Tesly, co nám na schody nosila jídlo, protože dolů nesměli, nabídla, že mi vypere.“
*Jak vysílání vypadalo?
„Už jsme nevysílali s obrazem, to už bylo jen rádio, pod značkou Jsme s vámi, buďte s námi. Moderovali jsme s Jiřím Svejkovským. Chodili k nám hosté z mimořádného sjezdu KSČ, který vedl doktor Věněk Šilhan, protože Dubček byl unesený v Moskvě. A pak naši přijeli zpět, Dubček to oplakal, a nám zakázali vysílat.“
*Jak jste vnímali Dubčeka po jeho návratu?
„Pro mě to nebyl politik. Byl to slušný člověk, ale spíš moderní Jánošík.“
*Kdy jste se vrátila do práce?
„Až 2. září, kdy jsme měli zase začít regulérně vysílat. Okamžitě jsem podala výpověď, ale kolegové z redakce mě přemlouvali, ať to nedělám, že za mě přijde nějakej šmejd. Oponovala jsem jim, kdo mi zaručí, že v týhle situaci se po nějaký době ten šmejd nebo ta kurva nestane ze mě. Nakonec jsem ze začátku vysílala, jenže bylo to trapný. Odhazovala jsem od sebe listy se zprávama, a tvářila se u toho tak, až se začalo říkat: Moučková se zase tváří. Ale já to nenáviděla, a řekla jsem, že tuhle prasárnu dělat nebudu. V tý době zakládali dabing, tak mě tam asi na rok schovali. A v den, kdy byl zvolenej Gustáv Husák generálním tajemníkem ÚV KSČ, přišel vládní dekret s hodinovou výpovědí, že už nesmím nikdy na obrazovku. Ředitel televize, to už samozřejmě nebyl Pelikán, mi ho ukázal. Byl tam podepsanej Bilak, Štrougal a další. Mrzí mě, že jsem ho neukradla.“
VIDEO: Zemřela Kamila Moučková (†92): Jak mluvila o zhoršujícím se zdraví?
Zemřela Kamila Moučková (†92): Jak mluvila o zhoršujícím se zdraví? Hana Höschlová, Alexandr Malachovský
*V kontextu toho, co jste říkala, vám to asi moc nevadilo, stejně jste tam už nechtěla pracovat…
„Já byla šťastná jako blecha! Ty zprávy bych stejně nečetla, to jsem odmítala a tleskala si, že mě převeleli do toho dabingu. To jsem ještě nevěděla, kam až to dovedou.“
*Ulevila jste si nějak?
„Vrátila jsem vyznamenání, které jsem předtím dostala od prezidenta Ludvíka Svobody. Nacpala jsem ho do tubusu, napsala k němu dost sprostej dopis a poslala na Hrad. Pak mi začaly deprese, protože jsem nemohla ani mejt schody. Nikde mě nevzali. Začala jsem mejt tři baráky, a v západoněmeckým Sternu vyšla dvojstránka s titulkem První dáma televize myje schody. U toho moje fotka s kýblem. To byl další šílenej průser. Pak jsem deset let lepila pytlíky. Já igelitový, Marta Kubišová papírový. Měla jsem nabídky ze všech světový rádií, kde vysílali česky, od BBC přes CNN po Deutsche Welle a Svobodnou Evropu, ale nejsem typ emigranta. Utrápila bych se, myslím, že je to velice těžký… emigrovat. Nikdy jsem se k tomu neodhodlala. A pak, Jirka Zahajský byl herec, neuměl jinej jazyk než češtinu, a podívejte, jak dlouho trvalo panu Voskovcovi nebo Honzovi Třískovi, než tam mohli hrát ve filmu. Kdyby přišel trpaslík, a nabídl mi jedno přání, prosila bych, aby těch 21 let, které po osmašedesátém následovaly až do revoluce, bylo kratších.“
*Jak se k vám chovali někdejší kolegové?
„Nastoupit do televize nebo do rozhlasu po 21. srpnu 1968 mohli jen hajzlové. Jistěže byli lidé, kteří mě zklamali, ale já jim to nemám za zlé. Pokud někdo někoho přímo neudal nebo mu neublížil, tak to beru. Každej jsme jinak uzpůsobenej. Chápu, že bylo těžký, připravit se o kariéru, dobrý místo. Někdo sklonil hlavu, někdo odešel.
*A lidé na ulicích?
„Vesměs fantasticky. Těch, kteří se chovali blbě, bych spočítala na prstech jedný ruky. Dodnes se ke mně lidé hlásí. Jezdím na besedy seniorů. Někdy je to až k breku a mám chuť utéct na hajzl a vybrečet se, jak mi mačkají ruku. Vzpomínají, že si vždycky říkali, že dokud je tam Moučková, tak je to dobrý, a až tam nebuu, tak bude zle. Je to dojemné.“
*Zůstala ve vás zášť vůči Rusku?
„Mám ji. A stydím se za to, protože je to ostuda. Nejsem debil, ale vím, že když se mě na ulici Rus zeptá, kde je Václavák, okamžitě se opupínkuju. Pak si říkám: Kamčo, neblbni, ten už vůbec neví, která bije. Jenže ve mně to je jak zašitý v koze.“
CELÝ ROZHOVOR S KAMILOU MOUČKOVU NAJDETE V KNIZE 1968 OČIMA 50
VIDEO: Kamila Moučková (†92) o okupaci 1968: Nebyla jsem statečná, měla jsem vztek
Kamila Moučková (†92) o okupaci 1968: Nebyla jsem statečná, měla jsem vztek Hana Höschlová, Alexandr Malachovský
