V nařizování a odročování soudních jednání panuje zmatek. Mnohá jednání s málo účastníky jsou z důvodu nouzového stavu i bez jakéhokoliv podnětu účastníků odročována, jiná, zejména hromadná hlavní líčení, naopak probíhají. Podle názoru členů prezidia Unie obhájců je současný stav „loterií“, kdy se účastníci řízení teprve na poslední chvíli dozvídají, zda se jednání konat budou, či nikoli. Velmi obtížně se tak plánuje čas, o ochraně zdraví vlastního i klientů nemluvě. Většina z pětice obhájců, které Advokátní deník oslovil, se až na výjimky shodla v tom, že určité zdravotní riziko v soudních síních v poslední době pocítila.

„Nedávno jsem se musel zúčastnit hromadného hlavního líčení, kde nás sedělo namačkaných osmnáct. Bezpečně jsem se rozhodně necítil a kladl jsem si otázku, jaký to má smysl?“ popisuje jednu ze zkušeností advokát JUDr. Petr Toman, LL.M. Více štěstí měl JUDr. Václav Vlk, „v podstatě se mi vždy podařilo skupinové věci vyhnout.“

Také advokát Mgr. Lukáš Trojan se domnívá, že ne vždy jsou učiněna dostatečná opatření, která by zajistila subjektivní pocit bezpečnosti. „Především jde o bezdůvodné umožnění přítomnosti veřejnosti přímo v jednacích síních. Pro veřejnost přitom lze jednání bez problémů zajistit formou technického přenosu do jiné místnosti.“ Podle jeho slov uvedené řešení již použil například Nejvyšší správní soud v Brně a bylo plně funkční.

Advokát JUDr. Marek Nespala sice zdravotní riziko osobně nepocítil a myslí si, že situace je po logistické stránce velmi dobře zvládnuta, ale selhalo centrální řízení. „Vyšší míře bezpečnosti a také eliminaci změn na poslední chvíli by jistě přispělo, pokud by bylo stanoveno, že se budou v kritické situaci projednávat pouze věci související s omezením osobní svobody či předběžnými opatřeními a v běžných věcech by účastník řízení výslovně prohlásil, že na projednání své věci z důvodu situace netrvá, bylo by spravedlnosti učiněno zadost.“

Z aktuálních zkušeností advokátů vyplývá, že v posledních týdnech registrují zvýšené množství odročených jednání ve svých případech, ale nezastírají, že i oni na žádost klienta odročení sami iniciovali. Také klienti totiž vyjadřují obavu z případného následného nakažení nejen sebe, ale svých rodinných příslušníků, zejména rodičů. 

„Ptají se, jak se takovému jednání vyhnout, když jsou zdraví, nemají neschopenku, mají jen obavy o své zdraví a chtějí jej chránit. Nechápou, že sice mají krizovými opatřeními vlády umrtvené své živnosti a nesmí vycházet z domu, ale současně jsou předvoláváni k soudu, kde žádná pravidla, kromě povinnosti mít roušku, neplatí,“ reprodukuje názory klientů doktor Petr Toman.

Podle dosavadních poznatků advokátů stejně jako je individuální přístup jednotlivých soudů a soudců k současné situaci je i velmi individuální vyřízení žádostí o odročení. „Ve dvou případech požádal klient o odročení a jednání odročeno bylo,“ uvádí svoji zkušenost prezident Unie obhájců a místopředseda ČAK JUDr. Tomáš Sokol. Zamítavý verdikt si naopak vyslechl pro svého klienta Mgr. Trojan, když „ze strany soudu nebyla uvedená námitka obav o zdraví jako omluva akceptována.“

Podle JUDr. Nespaly by systém měl být rozumně regulován, zejména co se týče překvapivých odročování, což potvrzuje i doktor Vlk: „Soudy jsou hromadně rušeny v civilních věcech naprosto standardně, jeden týden jde o pokles na nějakých 15 %, a v následujícím se to přesně obrací a je nařízeno skoro všechno, takže některý den to jsou i tři soudní jednání“.

Je to tím, že předsedové soudů dali v podstatě v organizaci řízení jednání v době koronavirové „volnou ruku“ samotným soudcům, takže nelze vysledovat žádná pevná pravidla. „Každý soudce se rozhoduje sám podle sebe. Některý – asi i on má o sebe větší obavy – jednání odročuje více, jiný soudí dál bez ohledu na cokoliv,“ komentuje aktuální stav doktor Toman. Druhý postup je dán ve velké míře i tím, že soudci čelí mnohdy extrémnímu tlaku na rychlost vyřizování věcí. „Pro mnoho ze soudců je velmi obtížné věci posunovat v čase neboť nápad nových věcí se nezastaví a posunutí vyřizování věcí, resp. odročování či nenařizování ústních jednání způsobuje kumulaci nevyřízených věcí. Je tedy naprosto pochopitelné, že se soudci snaží vyřizovat maximum věcí, aby se jim nezvyšoval počet tzv. nedodělků.  Zde by již mělo zasáhnout Ministerstvo spravedlnosti a vedení jednotlivých soudů a s ohledem na ochranu zdraví učinit opatření administrativní povahy, která soudcům ulehčí obavy z možných sankcí za nárůst počtu nevyřízených věcí,“ míní Lukáš Trojan.

Tím se dostáváme k zásadní otázce, zda by stávající stav nepomohla vyřešit jednotná pravidla soudních jednání, například stanovení maximálního počtu osob, oddělení veřejnosti či další, která by byla návodem nejen pro epidemické, ale i jiné mimořádné situace.

„Jediné smysluplné pravidlo je, že pokud kdokoli požádá o odročení právě s odkazem na aktuální zdravotní situaci všeobecnou, mělo by mu být vždy vyhověno a v tomto směru bych přivítal doporučení, buď ze strany Ministerstva spravedlnosti, nebo případného soudu obecně publikované,“ navrhuje JUDr. Václav Vlk, zatímco JUDr. Toman by si představoval minimálně dvě pravidla, která by se měla uplatňovat po dobu nouzového stavu. „První pravidlo, že soud je povinen odročit jednání, požádá-li o to některý z účastníků či právních zástupců (bez nutnosti předkládat jakákoliv potvrzení). Podle druhého pravidla by byla automaticky odročována jednání (s výjimkou těch vazebních), pokud by počet přítomných osob na nich musel být vyšší než například šest až deset osob. Všichni by věděli, na čem jsou a nemuseli by se obávat o své zdraví či chodit zbytečně na testy nebo se odvolávat na neexistující karanténu.“

Prezident Unie obhájců Tomáš Sokol míní, že takhle jednoduše problém způsobený koronavirem, případně v budoucnu něčím podobným, řešitelný není. „Soudní jednání je veřejné a za stávajících předpisů nelze dost dobře říct, že už veřejné nebude, nebo jen pro někoho. I když možnost takto rozhodnout, samozřejmě v nějakých mezích či za nějakých podmínek, by jistě byla praktická. Mohlo by o tom být rozhodnuto například v souvislosti s vyhlášením nouzového stavu, což se stát už mohlo, ale nestalo.“ Také by podle něj mohlo být praktické konat soudní řízení distančně. „Některá už tak proběhla, ale v řadě případů to z mnoha důvodů nepřichází v úvahu, nebo ne se stávající technickou výbavou. Ale v civilním a možná i v trestním řízení bych si dokázal představit videořízení, pokud by s tím oba či všichni účastníci souhlasili.“ V té souvislosti připomněl Skype obhajoby, jarní aktivitu České advokátní komory, která vyřešila možnost distančního jednání advokáta s klientem ve vazbě nebo výkonu trestu, to díky úzké spolupráci s generálním ředitelstvím Vězeňské služby.

O tom, že jsme nyní svědky promarněné příležitosti, je přesvědčen Mgr. Trojan. „Mám tím na mysli unikátní šanci využít nešťastné hygienické situace a zásadně posunout elektronizaci justice. Nemyslím tím pouze otázku jednání prostřednictvím technických prostředků, ale také otázku elektronického vedení spisu, vzdáleného přístupu stran ke spisu, možnosti komunikace se soudy prostřednictvím videokonferencí atd. Je nepochybné, že v některých případech není možné či vhodné zvolit jinou než osobní formu jednání. Zejména v trestních věcech, které se řídí zásadou bezprostřednosti a ústnosti, je osobní kontakt nezbytný. Na druhou stranu v civilních, obchodních věcech, správním soudnictví, ale možná i v částech trestních řízení, kdy se provádí důkazy např. listinami, si dovedu velmi dobře představit distanční jednání.“

Všichni obhájci se shodli na tom, že letošní zkušenost by měla vyústit v hledání efektivního řešení, k němuž se ale není možné dostat bez změn zákonů. „To co bychom nyní měli, je hledat možná řešení a diskutovat o nich, dohodnout se, co je praktické, ale současně nezasahuje do základních principů soudního řízení, anebo jen omezeně, a podle toho pak případně upravit zákony,“ říká JUDr. Sokol.

„Je to otázka pro legislativce,“ přitakává JUDr. Nespala. „Z mého osobního pohledu by měla soudní logistika striktně kopírovat aktuální situaci, ať se stane cokoli. Pokud se objeví situace „hynutí národa“, prostě zavelet k uzavření jednacích budov na potřebnou dobu (vyjma věcí nesnesoucích odkladu) a autoritativně stanovit, že se v takové situaci nejedná o průtahy v řízení. A těch pár týdnů lze pak takto opravdu přežít bez jakékoliv újmy na právech.“

Obhájci se shodli na tom, že jakékoliv pravidlo platné pro všechny soudy by bylo lepší, než současná nepředvídatelná situace a doufají, že Ministerstvo spravedlnosti bude legislativně reagovat, aby byl vytvořen právní rámec, který by se souhlasem všech stran do budoucna umožnil vést jednání i distančně.

PhDr. Dagmar Koutská
Foto: Pixabay