Co říkáte na aktuální dění ve Spartě?
Udály se nějaké změny a bude chvíli trvat, než se mužstvo ustálí. Dneska je strašně těžké poskládat solidní tým, protože kvalitních hráčů není tolik. Když můžou, odejdou za lepšími podmínkami do zahraničí. Nezávidím manažerům ani trenérům, kteří musí tým připravovat v aktuálních podmínkách.

Vás v posledních letech kromě hokeje nejvíce zaměstnávají vnoučata, že ano?
Čím více rostou, tím je s nimi větší legrace. (usmívá se) Běžně bývají přes rok v Americe, takže jsem si jich zatím moc neužil. Vždycky jsem se snažil alespoň jednou do roka přijet za nimi. Přes prázdniny jsou v Česku, ale aktuálně nám vše narušuje koronavirus, protože nechceme, aby se někdo nakazil.

Na co ze své kariéry vzpomínáte nejraději?
(zamyslí se) Na období, kdy jsem jako osmnáctiletý přišel do Sparty. Rád vzpomínám také na rok 1990, kdy jsme vyhráli titul po dlouhých 36 letech. V tomto období jsem se dostal i do reprezentace.

Jak vzpomínáte na vaši sparťanskou i reprezentační generaci?
U nás i jinde v lize bylo hodně mladých hráčů, kteří se dostávali do ligových týmů. Možná to je známkou dobré generace. (usmívá se) Bylo parádní hrát si ve Spartě zahrát se zkušenějšími borci jako byl Vláďa Vlček, který si mě vytáhl k sobě a prvních pár let byl mým patronem.

Ve sbírce máte čtyři bronzy z mistrovství světa, ale nemrzí vás těsně prohraná semifinále, kvůli kterým vám unikl útok na titul?
V roce 1992 v Praze jsme prohráli s Finama na nájezdy, zatímco v Německu jsme prohráli v prodloužení. Velká škoda. Měli jsme kvalitní tým. Věřím, že bychom alespoň jeden titul vyhráli. Po nás přišla nová generace kluků, kteří měli trošku více štěstíčka a zažili parádní úspěšné období.

MISTROVSKÝ KÁDR ZE SEZONY 1989/1990

Věřím, že bych se do NHL dostal

Vyhovoval vám tvrdý styl Sparty, která v 80. letech sice nevyhrávala tituly, zato bavila své fanoušky důrazným a fyzickým hokejem?
My jsme měli trošku smůlu, protože jsme museli chvilku hrát v azylu na Slavii. Sparta vždycky něco znamenala. Kamkoliv jsme přijeli, všude byl plný barák a křičeli na nás, že jsme vládní mužstvo a podobně. Když jsem mohl na ledě někoho zmydlit, povzbudilo mě to. (směje se)

Který ze dvou sparťanských titulů řadíte výše?
Určitě první v roce 1990, protože jsem ve Spartě odehrál celou sezonu. O tři roky později jsem přišel pomoct až na play-off. Hrál jsem tehdy v Mnichově, se kterým jsme vypadli už v prvním kole, tak jsem mohl jít hrát za Spartu. Tehdy to ještě bylo možné.

Proč jste dal v roce 1990 přednost Finsku před NHL, kde vás draftovalo Calgary?
O draftu jsem se dozvěděl až těsně před odchodem do Finska, kde už jsem měl dlouhou dobu podepsanou smlouvu. Navíc se mi narodil syn, takže nedávalo smysl, abych šel hrát hokej někam do Kanady. Calgary navíc vyhrálo Stanley Cup a mělo neskutečně našlapané mužstvo, takže bych šel někam na farmu. A tam už to bylo trošku horší. (usmívá se)

Nikdy jste zpětně nelitoval?
Samozřejmě jsem si říkal, že je to asi jediná věc, kterou bych ve své kariéře změnil. Zkusil bych o NHL zabojovat, protože si myslím, že bych se mohl se svým stylem do NHL dostat. V Calgary tehdy byli Jirka Hrdina s Frantou Musilem, kteří by mi možná pomohli.

V Evropě jste si nakonec zahrál v pěti zemích. Na které angažmá vzpomínáte nejraději?
V každém případě na první angažmá ve Finsku. Nádherná země. Byla tam neustále zima, ale lidi se k nám chovali neuvěřitelně. I další angažmá byla parádní. Moc rád vzpomínám i na Švédsko, kde jsem hrál druhou ligu v Ljungby, kde nám tenkrát o bod unikl postup do nejvyšší soutěže.

Evropou s vámi cestoval i malý syn Radko. Myslíte si, že mu i tato životní škola pomohla k úspěšné kariéře, co se jazykové výbavy a poznání zahraniční mentality týče?
Určitě! On se od začátku učil švédštinu, pak přešel do německé školy a ovládal obě řeči. Dneska jim pořád rozumí, ačkoliv je samozřejmě nepoužívá. Ve Švédsku měl také parádní hokejové podmínky. Na stadionu jsme měli za ledem stejnou nudli, jako byla na Štvanici. Tam jsem ho dal před tréninkem a po tréninku ho vyzvedl. Mohl si tam bruslit, jak chtěl. (usmívá se)

Přál byste si vidět Radka rád ve sparťanském dresu?
(směje se) Ve sparťanském dresu bych ho viděl moc rád. Aktuálně si ale myslím, že je to nemožné. Radko se připravuje na novou sezonu, o které nikdo pořád neví, kdy začne. Odehrál tolik zápasů, že každý volný měsíc jeho tělu prospěje. V NHL budou mít nával, pokud budou chtít natlačit všech 82 zápasů do nějakých šesti měsíců. To je docela síla.

V roce 2005 jsme se Spartou shořeli na brankářích

Jak vzpomínáte na sezonu 2004/2005, ve které jste jako asistent trenéra Slavomíra Lenera vedl sparťanské mužstvo plné hvězd?
Tým byl výborně postavený. Kvalitu jsme dokázali na Spengler Cupu, kde jsme došli až do finále. Následně jsme se dostali trošku do problémů, protože se zranil Petr Bříza. Při návratu se hůř dostával formy, takže jsme překlopili zodpovědnost na Tomáše Pöpperleho. To byl asi náš poslední hřebíček do rakve. Tomáš byl už tehdy výborný gólman, ale tehdy to jako mladý brankář psychicky nezvládl. Petr Bříza už pak nebyl ve formě, jakou měl vždycky. Škoda, tehdy jsme shořeli na brankářích.

Co si myslíte o rumunském hokeji, kde jste trénoval SC Csíkszeredu a získal s ní titul?
Úroveň se každý rok zvedá. V Rumunsku hraje hodně cizinců, kteří jsou po třech letech naturalizovaní. V některých týmech je až osm cizinců, což je znát. Hrají tam Rusové i další hráči, kteří kvalitu týmů zvedají. Kromě rumunské ligy hrají i maďarskou soutěž. Ač se to nemusí zdát, mají hodně náročný program. Když jsme vyhráli titul, spočítal jsem, že jsme za sezonu odehráli sto zápasů.

PŘIPOMEŇTE SI FINÁLE SPENGLER CUPU Z ROKU 2004:

To je na Rumunsko solidní příděl.
K tomu navíc musíte připočíst náročné cestování, protože třeba do Budapešti jsme to měli tisíc kilometrů. Jezdili jsme do ní jednou do měsíce na týdenní až desetidenní trip, ve kterém jsme odehráli všechny možné zápasy. Zajímavá zkušenost.

Překvapilo mě, že místní stadion má kapacitu přes čtyři tisíce diváků, to je standard?
Není, ale zázemí nebylo nic moc. Csíkszereda má hodně starý stadion, který jsme se snažili zlepšovat, ale podmínky nebyly ideální. I tak se s klukama pracovalo dobře. Oblast kolem města je navíc nádherná. Na cestování a poznávání Rumunska jsem jinak neměl moc času, protože jsme v podstatě pořád hráli hokej. Pravidelně jsme hráli čtyři zápasy za týden.

Co bude dál? Neláká vás trénování mládeže?
Už s ní mám zkušenost. Celou kariéru jsem měl štěstí na trenéry, se kterými jsem mohl chodit trénovat a hodně se od nich naučit. Udělal jsem si trenérskou školu a minulou sezonu jsem trénoval patnáctileté kluky v Piešťanech. Na závěr sezony jsem přešel do Bratislavy Capitals, ale koronavirus všechno zhatil. Mládež mě baví, děti jsou tvárné.

A co takhle návrat do Sparty?
Všiml jsem si, že se vrací spousta kluků. Téměř všechny znám, pro celou Spartu je to jedině dobře.