Vycházející hvězda cyklistiky Kaňkovská: kráska s úspěšnými geny

Příjmení Kaňkovský je v oblasti dráhové cyklistiky dobře známé. Na dráze začal jezdit před lety Jiří a následně i jeho bratři Martin, Alois a Josef. Nyní si slavný rodinný klan připsal další úspěch, tentokrát ale v ženské kategorii. Na mistrovství Evropy v dráhové cyklistice získala stříbrnou medaili Sára, dcera bývalého profesionála Martina Kaňkovského. „A to táta paradoxně ani nechtěl, abych jezdila," směje se dvaadvacetiletá reprezentantka.

Pamatujete si, kdy jste začala s cyklistikou?
„Zhruba do dvanácti let jsem hrávala tenis, ale ten mě tolik nebavil. Přemýšleli jsme proto se sestrou, jaký sport bychom mohly dělat. A protože celá moje rodina z tátové strany jsou cyklisté, rozhodly jsme se pro kola. Šly jsme do cyklistického týmu strejdy Jirky, který je tady v Olomouci s tím, že si zkusíme, co to obnáší. A u kol jsme už zůstaly.“

Jak se to stane, že holky z rodiny, kde dělá cyklistiku snad úplně každý, začnou s jiným sportem?
„Náš táta paradoxně moc nechtěl, abychom se ségrou jezdily. Ne, že by nám to zakazoval, ale třeba nám naschvál dával těžká kola, aby nám to zprotivil. Když jsem se ho na to pak v dospělosti ptala, říkal, že nechtěl abychom jezdily skrz dřinu, která kolem toho je. Sám je bývalý profesionální jezdec a ví, co to obnáší. Nakonec to ale stejně dopadlo, jak to dopadlo a táta je moc rád, že jsme se na to se ségrou daly.“

Čím vás dráhová cyklistika tak učarovala?
„My jsme začínaly v cyklokrosu, ale to nás vůbec nechytlo. Bylo to v zimě, v bahně…to se nám moc nelíbilo. Pak jsme to tedy zkoušely se silničkou. Ta nás sice bavila, ale dráha je dráha. Má své nezaměnitelné kouzlo, je to to rychlé a je to adrenalin. Co se mi také líbí, že závody na dráze bývají na jednom místě a závodníky máte pořád na očích. Když se půjdete podívat na závody na silničním kole, musíte stát hodinu na jednom místě, závodníci kolem vás během sekundy prosviští a je konec. Nikoho už nevidíte.“

Sára Kaňkovská se ve svých dvaadvaceti letech stala vicemistryní Evropy

• 
• 
• 
• 
• 17 zobrazit galerii

Potřebujete k dobrému výkonu publikum?
„Když jsou okolo mě fanoušci, je to o dost veselejší. Je to strašně krásný pocit, když vám někdo tleská v cíli. Kdyby tam ale publikum nebylo, jelo by se mi asi úplně stejně. Není to něco, co k výkonu nutně potřebuju. Během jízdy se maximálně soustředím, nevnímám okolí a neslyším dokonce ani když po mě křičí trenér. Jezdím rychlostí až 65 kilometrů v hodině, to opravdu nejde vnímat nic jiného.“

Vzpomínáte si na svoji první jízdu na dráze?
„Ano, to si pamatuju přesně. Po tréninku jsme se s bratrancem ještě vyjížděli a já jsem zakřičela, že na něho počkám. Nenapadlo mě nic lepšího než na něj počkat v zatáčce, kde bývá klopení až 42 stupňů, takže jsem samozřejmě spadla. Tenkrát jsme se tomu hodně nasmáli. Tenhle karambol mě ale neodradil a přišla jsem i na další trénink.“

Myslíte si, že je dráhová cyklistika nebezpečná?
„Jak se to vezme. Naproti ostatním cyklistickým disciplínám bych řekla, že je dokonce i docela bezpečná. Třeba v cyklokrosu můžete narazit do stromu nebo spadnou v lese a způsobit si zranění. Při silniční cyklistice, pokud nejde o vrcholovou akci, vás zase často ohrožují auta. Na dráze, ale žádné překážky na trati řešit nemusíte. Pokud samozřejmě spadne v plné rychlosti, je to hodně nepříjemné, zase tak často se to ale neděje.“

Říkala jste, že sportu se věnuje velká část vaší rodiny. Kdo kromě vás ještě dělá nebo dělal cyklistiku?
„Můj táta Martin Kaňkovský je bývalý profesionální dráhový cyklista. Jeho brácha, strejda Alois, se aktuálně věnuje silniční cyklistice a jezdí za hradeckou stáj Elkov Kasper. Je ale i mistrem světa v omniu z roku 2007. (pozn. red. omnium je víceboj v dráhové cyklistice) Druhý brácha, strejda Josef, má na dráze titul juniorského mistra Evropy. No a cyklistice se věnuje i nejstarší strejda Jirka, který má v Olomouci vlastní cyklistický tým Mapei Merida Kaňkovský, kde jsem tehdy začínala i já se sestrou Emou, která taky jezdí.“

Jak to vypadá, když se sejde celá rodina Kaňkovských dohromady? Řeší se vůbec něco jiného než kola?
„My se jako rodina moc nepotkáváme. Většinou se vídám jen s mamkou, taťkou a ségrou, a to se kola řeší hodně. Rozebíráme tréninky, povídáme si zážitky ze závodů… Prostě tím žijeme. Občas se ještě vídám s Pepou a Aloisem, a to se většinou hovor také stočí ke kolu. Nějaké velké rodinné sešlosti, to u nás ale není.“

Nemluví vám občas někdo z rodiny do toho, jak byste měla jezdit?
„To ne. Můj táta se mnou bývá na všech závodech. Jezdím totiž za Duklu Brno, a dělá nám mechanika. Vidí tedy všechno jako první a všechny úspěchy, neúspěchy a zážitky probíráme spolu. Občas se tedy i stává, že mi trochu vyhubuje, že jsem něco udělala špatně, ale spíš je to tak, že si k němu chodím pro rady. Je zkušený profesionál a ráda proto slyším jeho pohled na věc. Do cyklistiky mi ale moc nemluví. Ví, že mám svoje trenéry, kteří jsou tu od toho, aby mi říkali, co mám dělat pro to, abych se zlepšovala. Žádné hádky kvůli cyklistice doma rozhodně nejsou.“

Byl s vámi táta i teď na mistrovství Evropy?
„Ano. Když jsem se na něj pak podívala ze stupňů vítězů, viděla jsem, jak má zaslzené oči a jak je z toho všeho naměkko. Byl to opravdu krásný pocit vidět, že je na mě táta pyšnej. Prožívala to ale celá naše rodina. Ségra mi pak volala a do telefonu brečela, mamka z toho měla taky na krajíčku. Je super, když víte, že máte v rodině takovou podporu.“

Na mistrovství Evropy to byla vaše první medaile ze seniorské akce. Co pro vás tento průlom v kariéře znamená?
„Ještě tomu pořád nemůžu uvěřit. Po sportovní stránce mi to hodně zvedlo sebevědomí a věřím si teď o to víc. Ukázalo mi to, že jsem pro ostatní v seniorské kategorii zcela rovnocenným soupeřem. Získat medaili z velkého závodu byl můj velký sen a je neuvěřitelné, že jsem si ho mohla splnit už teď. Je to pro mě opravdu velký posun.“

Tváří dráhové cyklistiky je v Česku Tomáš Bábek. Konzultujete s ním občas třeba taktiku?
„S Tomášem trénujeme společně, protože stejně jako já jezdí za Duklu Brno. Občas za ním přijdu i na závodech, když potřebuju poradit. Naposledy to bylo třeba teď na mistrovství Evropy. Tomáš se taky věnuje keirinu a je v něm dokonce mistrem Evropy. Od nikoho povolanějšího jsem tak radu snad ani dostat nemohla.“

Bydlíte v Olomouci, ale trénujete v Brně. Nevadí vám časté dojíždění?
„Do Brna nemusím jezdit úplně každý den. Posilovací tréninky a jízdu na silnici zvládám i tady v Olomouci. Když je ale trénink na dráze, musím do Brna. Je to zhruba hodina a půl cesty autem, takže to není zase taková hrůza. Už jsem si za tu dobu zvykla.“

Nepřemýšlela jste, že se z Olomouce odstěhujete?
„Rok jsem zkoušela bydlet v Brně, ale Olomouc je Olomouc. Je to moje rodné město a mám k němu velkou citovou vazbu. Rozhodla jsem se tedy vrátit. Olomouc není tak velká jako Brno nebo třeba Praha, což mi hrozně vyhovuje. Ve velkých městech se necítím dobře. O žádném dalším stěhování do budoucna ani nepřemýšlím.“

Když jste na Instagram přidávala fotku s medailí, napsala jste k ní: „Eště si ju nechám chvilu na krku.“ Hanáčtinou mluvíte běžně?
„Někdy to naschvál přeháním. Jsem na Hánáčtinu hrdá a když jsem třeba v Praze mluvím naschvál trochu přehnaně. Dialektem ale mluvím běžně i bez toho, abych se nějak speciálně snažila nebo si to uvědomovala. Občas si z toho v týmu děláme legraci. Máme tam lidi z Prahy i Brna, takže se někdy napodobujeme navzájem."

Kanoistika

Jak žije slavný klan Fuksů? Bratři, táta a děda řekli, jak jim to spolu funguje

Atletika

Nové naděje české atletiky: Iron Lada, hvězda s dredy i nigerijská krev