Architektura pod tíhou důkazů

Výstavy zvané Síla i budoucnost jest národu národnost. Architektura a česká politika v 19. století v Galerii UM a Duch, který pracuje. Architektura a česká politika 1918–1945 v Domě U Černé Matky Boží jsou prvními z výstupů několikaletého výzkumného projektu Architektura a česká politika, na kterém pracuje tým odborníků a odbornic Katedry teorie a dějin umění na UMPRUM. „Každá z výstav z daného období svého zájmu vybírá podstatné momenty, které to, čemu říkáme architektonický výraz, nespojují již jen s géniem architekta, ale naznačují pavučinu vztahů a zájmů, vlivů a motivací, které vedly k vytvoření kýžené stavby,“ píše ve svém příspěvku Tereza Rudolf.

Pohled do výstavy Síla i budoucnost jest národu národnost. Architektura a česká politika v 19. století v Galerii UM

Architektura pod tíhou důkazů

„Jen v Rakousku jsme bezpečni: Rakousko nás nikdy neponěmčí, nikdy nevyhladí, třeba k tomu pracovalo vší silou! Jsme loajální z nutnosti, jsme rakouští z pudu sebezachování.“ Tak zní citát Eduarda Grégra z roku 1867, jenž je jedním z výroků lemujících výstavu, která je věnována interpretaci architektury 19. století v politickém kontextu doby a právě „běží“ v Galerii UM. Jako kurátor výstavy je uveden Jindřich Vybíral, současný rektor UMPRUM, pedagog a ve vztahu k aktuálním výstavním projektům především vědecký pracovník. Výstava totiž spadá pod víceletý výzkumný projekt spolufinancovaný ministerstvem kultury (potažmo Evropskou unií) Architektura a česká politika v 19.21. století. Projekt jako takový má více řešitelů a přispěvatelů, vázaných na Katedru teorie a dějin umění na UMPRUM, a kromě dvou aktuálně probíhajících výstav se k vydání chystají také publikace.

Již při čekání na vpuštění do výstavy, která čerstvě nainstalovaná zatím sdílí podobný osud nedostupnosti a bytí v pohotovostním režimu jako ostatní výstavy v zavřených kulturních institucích, si ve vstupní dvoraně UMPRUM, pod kopií sochy okřídlené Niké Samothrácké, prohlížím vitrínu s novými publikacemi. Nově vydaná kniha Umění a evoluce. Sborník pro Jindřicha Vybírala pro mě není, navíc po několika letech studia na této škole, překvapením. Spojení umění a politiky je něco bytostně vštípeného do výuky a uvažování této školy a jejích pedagogů. Možná i proto je obsah výstavy více či méně očekávatelný. Zdá se mi, že nabízí určitou ochutnávku toho, co bude zevrubněji pojato v chystané publikaci. Tato ochutnávka je ale precizně nainstalována, a byť se nejde ubránit jistému pocitu pobytu v knize, který je ještě umocněn v navazující instalaci v Domě U Černé Matky Boží (DUČMB), jejíž kurátorkou je Dita Dvořáková, má výstava své specifické kvality. Míra informací je navíc redukována tak, aby je mohl strávit prakticky jakýkoliv návštěvník.

Pohled do výstavy Síla i budoucnost jest národu národnost. Architektura a česká politika v 19. století v Galerii UM

Výtvarné, respektive architektonické pojetí výstavy navrhli Filip Kosek s Janem Říčným. Prostornou obdélnou místnost Galerie UM vyplňují na míru vytvořené podstavce odkazující svým tvarem k rýsovacím stolům architektů. Stejně tak jemný hedvábný papír, který připomíná průsvitný „pauzák“, je referencí k dříve užívanému nosiči architektonických výkresů. Papír potištěný reprodukcemi původních plánů, výkresů a fotografií budov je spolu s průvodními texty umístěn na jedenácti rozměrných stolech. V Domě U Černé Matky Boží naopak visí v půlkruhu přes okna a vnější stěny celé úzké místnosti a současně z maket kreslířských prken. Výstavu v UM doplňují ještě současné fotografie od Tomáše Zumra, dříve zmíněné citáty z úst předních osobností kultury a politiky a několik spíše pitoreskních artefaktů, mezi které patří například pietně uchovávaná hromádka popele, resp. zbytky z (prvního) lustru Národního divadla. Výrazným prvkem, který prostor dělí na tři části, jsou reprodukce reprodukcí kreseb slavobrán natištěné na průsvitném papíře, visící od stropu k podlaze. Zvukový prvek výstavy je patrnější v DUČMB, kde jsou nad kulisami řečnických pultů reproduktory s proslovy státníků, jež se vztahují k tam prezentované výstavbě a plánům v období let 1918–1945. Tedy tentýž prvek, jako se objevuje v Galerii UM formou citátů, jen zaznamenán v dobově dostupné technologii.

Možná byla má očekávání příliš velkolepá, ale z anotace výstavy, kde jsou položeny otázky „Jak se promítal nacionalismus do české architektury? A jak se v ní odrážel vztah občanů ke státu či koruně?“, jsem nabyla pocitu, že dostanu odpovědi tak nějak na talíři, a zároveň jsem si představovala, že se výstava díky svému tématu vztáhne třeba i k aktuálnímu dění ve střední Evropě. Druhá část očekávání byla bláhová už jen vzhledem k rozměrům výstavních prostor. Ovšem nějaký zjednodušující rámec mi na výstavách chyběl. Ten si musí divák sestavit sám na základě dílčích informací například o tom, jak šlechta skrze volbu architektonického stylu svého sídla vyjadřovala buď loajalitu panovníkovi, nebo historický mandát na dané území, nebo poznámku o výstavbě dělnických kolonií, skloubení starého a nového pojetí architektury v domech nastupující podnikatelské třídy, národnostní aspekt výstavby nových kostelů a divadel atd. Výstava v Galerii UM tyto komentáře, spojující právě stylový vzhled architektury a jejich politické pozadí či motivace zadavatelů a sponzorů, provazuje s konkrétními a poměrně známými ukázkami budov (ať již se jedná o kostel svatého Cyrila a Metoděje v pražském Karlíně, budovu Národního muzea, nebo vlastní dům architekta Antonína Wiehla ve stylu „české renesance“), výstava v DUČMB pak kapitoly reprezentace, dostupného bydlení či vzdělání napojuje především na státní projekty v období Československa.

Pohled do výstavy Duch, který pracuje. Architektura a česká politika 1918–1945 v Domě U Černé Matky Boží

Každá z výstav tak z daného období svého zájmu vybírá podstatné momenty, které to, čemu říkáme architektonický výraz, nespojují již jen s géniem architekta, ale naznačují pavučinu vztahů a zájmů, vlivů a motivací, které vedly k vytvoření kýžené stavby. Zatímco výstava v DUČMB prezentuje přímo stavební projekty, kde je architekt neznámý, a naznačuje tak například v kapitole o Užhorodu vztah centra k periferii nebo naopak neúspěšné snahy o decentralizaci státní moci v podobě (ne)výstavby institucí v Brně, v UM je persona architekta dobově výraznější, přestože ji výstava úmyslně upozaďuje, aby dala zaznít výše jmenovaným tématům. Pluralita architektonického výrazu staveb devatenáctého století je z výstavy v Galerii UM stále jasně patrná. Stejně tak je patrné, jak moc byla tato na první pohled stylová volba motivována kulturně a politicky. Ovšem onen zmiňovaný nacionalismus by si možná zasloužil lepšího dobového ukotvení a přesnějšího vysvětlení, protože v dnešních souvislostech si již představujeme něco jiného, než jak tomu bylo před 150 lety.

Nápadných podobností „tehdy“ a „dnes“ se pak na výstavě otevírá celá řada. Je to opět důkazem důležitosti studia tohoto přelomového období, jehož základy – nejen ve formě úředních a kulturních budov – jsou dobře patrné do současnosti. Určitým vizuálním mostem se v tomto ohledu snaží být fotografie Tomáše Zumra, které na výstavě v Galerii UM zaujímají pro mě poněkud překvapivě významné postavení, a to i tím, jak jsou prezentovány (v rámech se světlou paspartou za sklem). Stojí tak někde na pomezí dokumentace budov, která se přímo vztahuje k výstavou popisovaným tématům, a uměleckým dílem, a současně zajímavě pracují se světlem v různých denních dobách a s kontrastním tmavým bouřkovým nebem. Jindy zase portrétují budovu dnes již zcela schovanou za vzrostlými stromy, čímž se staví do jakési anti-fotografie architektury. Zumrovy fotografie jsou tak spolu s architektonickým pojetím výstavy onou uměleckou částí na jinak spíše informativní výstavě.

Pohled do výstavy Duch, který pracuje. Architektura a česká politika 1918–1945 v Domě U Černé Matky Boží

Je poměrně složité posoudit mnohaletý projekt, jehož další výstupy (čtyři publikace a jedna souhrnná, další dvě výstavy věnující se navazujícím obdobím a jedna souhrnná, která je naplánovaná na rok 2022 v SNG v Bratislavě) se teprve odehrají. Ty současné vnímám jako zdařilý experiment s tím, jak se jim daří prezentovat materiály, které více inklinují spíše ke knižní akademické poloze. Experiment, který podtrhuje důležitost dlouhodobější spolupráce s výstavními architekty a umělci na takovýchto výzkumně-edukativních projektech.


Síla i budoucnost jest národu národnost. Architektura a česká politika v 19. století / autor výstavy: Jindřich Vybíral; spolupráce: Michaela Janečková, Jan Galeta; kurátorka výstavy: Lenka Kerdová / Galerie UM / Praha / 16. 10. – 12. 12. 2020

Duch, který pracuje. Architektura a česká politika 1918–1945 / Kurátor výstavy: Dita Dvořáková; koncepce výstavy: Vendula Hnídková / Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze – Dům U Černé Matky Boží / Praha / 15. 10. 2020 – 17. 1. 2021

Foto: Tomáš Zumr

Tereza Rudolf Hrušková | Narozena 1991, absolvovala magisterské studium Katedry dějin a teorie umění Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, bakalářský titul získala na katedře Dějin umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Absolvovala studijní pobyt v belgické Liège a pracovní stáž v německé galerii D21 v Lipsku. Podílí se na vedení platformy UMA Audioguide a na vzniku audioprůvodců pro nezávislé galerie. Jako kurátorka provozovala prostor NIKA – malá galerie VŠUP. Spolupracuje na přípravě a realizaci Fotograf Festivalu.