Hlavní obsah

Zpěvačka Aneta Langerová: Pro hezkou píseň musí autor něco obětovat

Právo, Jaroslav Špulák

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Vše, co se v posledních šesti letech v jejím hudebním i osobním životě odehrálo, mělo na zpěvačku Anetu Langerovou pozitivní vliv. Nabrané zkušenosti totiž využila při tvorbě nového alba Dvě slunce. Vychází dnes, 26. listopadu. Nadělila si je ke čtyřiatřicátým narozeninám.

Foto: Herbert Slavík

Aneta Langerová se k novému albu dostala až po šesti letech bytí s tím předcházejícím.

Článek

Minulé album Na Radosti vyšlo v roce 2014. Bylo příjemné být s ním šest let?

Moc ráda se svými alby žiju a je pro mě důležité mít na to nějaký čas. V tomto případě jsem se ale podílela i na řadě jiných projektů, takže jsem si od něj čas od času trochu odpočinula. U těch dalších projektů přitom hledám trochu jiný směr, který mě obohatí, a já se pak budu moci s dalšími zkušenostmi vrátit ke své tvůrčí práci.

Jakmile pocítím, že jsem se od své poslední desky posunula, jsem zkušenější a snad i vyzrálejší, začnu mít potřebu s novým pohledem tvořit. V hlavě mi začnou znít různé melodie, a to je moment, kdy je na čase pracovat na novém materiálu. Ten je pak pokračováním mé sólové dráhy.

Měnil se během těch šesti let váš vztah k písničkám z alba Na Radosti?

Mění se neustále, ale netýká se to základního vztahu k nim. Když písničku napíšu, chápu ji v kontextu toho, v jakém rozpoložení vznikla a co se v tom čase kolem mě a v mém životě dělo. Po pěti šesti letech ji už ale zpívám s jiným pohledem, protože pro mě za tu dobu získala nový rozměr.

Roli v tom hraje i to, v jakém jsem zrovna prostředí, čím jsem ovlivněná a jak jsem naladěná. Dokážu si z písně vzít, co je pro mě důležité. Je to příjemné, písně žijí se mnou. Jsou to moji společníci, moji kamarádi.

Skladby pro album Na Radosti vznikaly na stejnojmenném místě na Šumavě. Vracíte se tam?

Od doby, co album vyšlo, jsem se tam vrátila jen dvakrát. Poprvé, když jsme tam natáčeli videoklip, podruhé, když se opravila kaplička a my se na ni přijeli podívat. Bylo krásné vidět, jak místo vykvetlo a stalo se pro lidi ještě krásnějším. Když kapličku opravovali, udělali to tak, aby zachovali její historický ráz. To mě nadchlo.

Teď už Na Radost nejezdím, a myslím si, že je to zdravé. Odehrálo se tam něco, co je spojeno s mou minulostí. Písně, které tam vznikly, žijí, a to mě těší nejvíc.

Foto: Herbert Slavík

Aneta Langerová má na nové desce velmi intimní a osobní texty.

Místo vzniku dalo předešlému albu koncept. Má nějaký i nový počin Dvě slunce?

Je na něm řada témat, které se velmi těžko shrnují. Celý půlrok jsme s mým týmem a spoluautorem skladeb a producentem Jakubem Zitkem přemýšleli o tom, jaký je společný motiv písní. Vnímáme je totiž různorodě, jejich témata a nálady jsou postaveny na pocitových nuancích. Všechno se nám spojilo až na konci, po půlroce úvah.

Nové album je pro nás vnitřní prostor, který se plní novými příběhy. Je to prostor, který je pro mě v životě nepostradatelný. Je svobodný, prostor, ve kterém se cítím dobře a mohu se v něm vžívat do niterných obrazů a představ.

Je to svět dvou sluncí, který začíná u rodičů a potom se v něm každý z nás formuje podle toho, co zažívá, cítí, jak věci vnímá a kam směřuje. To je pro mě hlavní téma alba.

Co reprezentují ta dvě slunce?

V titulní písni jsou to rodiče, ta skladba je úcta k nim zato, že nám dali to nejcennější. Život. S Jakubem Zitkem je zároveň považujeme za symbol dualit, jakými jsou dětství a dospělost, minulost a budoucnost a podobně.

Našla jste v sobě při tvorbě písní něco nového?

Objevila jsem toho spoustu. Bylo to hlavně díky tomu, že jsem si začala dělat více prostoru pro sebe. Psaní nových písní pro mě byl svobodný tvůrčí proces, necítila jsem se být uvězněna v tom, že mají mít nějakou formu. Ruce mě po klavíru a kytaře samy vedly a já jim dávala volnost.

Posílila jsem v sobě pocit, že se na sebe mohu spolehnout. Posílila jsem si zdravé sebevědomí, i když jsem si vědoma toho, že to není věčné a je třeba ho podporovat dál.

Zkoumala jsem také, kdo jsem, jak se sebou zacházet, co je mi příjemné, co ne, v čem je mi dobře, v čem ne, a jak se vyvarovat toho, co mi příjemné není. Snažím se žít to, co je mi vlastní a v čem se cítím dobře.

Zabývala jsem se i stinnými stránkami své osobnosti. Často se mi totiž stává, že za mnou po koncertě někdo přijde a říká mi, jak jsem skvělá a úžasná. Já mu ale popravdě odpovím, že mě dobře nezná, protože dokážu být i velmi nepříjemná.

Foto: Herbert Slavík

Aneta Langerová

Vedle písní s texty, do kterých je dobré se takříkajíc ponořit, je na desce skladba Jak krásné je být milován. Ten název je klišé a vy o něm bez uzardění zpíváte. Proč jste použila právě takový obrat?

Máte pravdu, takhle jasná věta není v mých textech zcela obvyklá. Možná přišla s narůstajícím věkem a s ním spojeným větším nadhledem. Těším se, že ho budu mít čím dál větší, a nebudu si brát věci tak osobně.

Přímost v téhle písni se u mě dostavila samovolně. Když ta věta přišla, vůbec jsem o ní nepochybovala a nezabývala se tím, jestli je to klišé, nebo ne. Přesně takhle to cítím, a proto o tom mohu upřímně zpívat. Nemám pocit, že bych to musela obhajovat.

Navíc je to věta, která je v mém životě pravdivá. Je opravdu krásné být milován. Ať už je člověk laskavý sám k sobě a odpouští si věci, které udělal špatně, nebo má skvělou rodinu, přátele a partnery, kteří ho milují jako svou dceru, sestru nebo blízkého člověka.

Je to hodnota, které si opravdu považuju. Je pro mě světlem na konci všech tunelů. Proto jsem o ní napsala píseň.

Z vašich textů je patrné, jak moc důležitá je pro vás příroda…

Máte pravdu. Můj vztah k ní je přirozený a neskutečně pozitivní. Jelikož my lidé jsme sami příroda, je to pouto, které je pevné a nemohu si ho odepřít. Od dětství vnímám přírodu jako důležitou součást svého života.

Je všude kolem mě a já se do ní vracím, protože v ní najdu klid a přirozenost. Je pro mě obrovským zdrojem síly a inspirace pro osobní život i tvorbu. Je mezi námi hluboké pouto.

Foto: Helena Kadlčíková

Aneta Langerová ve studiu.

V písničce Tělo 2086 se vyjadřujete k sociálním sítí, přičemž v ní není známka souznění. Máte s nimi problém?

Nejsem člověk, který tráví čas na sociálních sítích, nejsem jejich fanoušek. Mám na internetu samozřejmě pracovní profily, na nichž informuji o tom, co se v mém hudebním životě děje. To je dnešní standard.

Nemám však žádné osobní profily. Raději se s lidmi potkávám. Ráda se dívám do očí těm, s nimiž hovořím. Je pro mě důležité vnímat je v realitě než přes sociální sítě. Neznamená to, že sociální sítě kritizuju. Nejsem jenom typ člověka, který by se v nich vyžíval.

Co prožíváte, když skládáte písně?

Když jsem skládala dříve, hodně jsem se ponořila do postav, které byly v textech. Chvílemi jsem dokonce měla pocit, že jsem odplula od svého osobního života. Teď už tolik neodplouvám. Neunikám k představám, ale vnímám obsah skladby skrz sebe.

Tvorba je pro mě naprosto kouzelná věc. Odjakživa miluju pohádky, a skládání písní mi je připomíná. Mohu si vymyslet jakoukoli situaci, jakékoli postavy, jakýkoli děj, dokonce nový svět. V textech se mohu vyzpívat z emocí, což je pro mě velmi úlevné.

Dostat se k tomu byla trnitá cesta. Stála ale zato. Nic není zadarmo, a když chce mít autor hezkou píseň, musí pro to něco obětovat.

Může se vám hodit na Zboží.cz:

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám