V rekviem má znít patos, takže se mu nemohu vyhnout. Popravdě, ani se mu vyhnout nechci.
Chci popsat, jak jsem dvakrát naživo potkal Diega Maradonu, který včera zemřel. Odešel můj idol a mého světa je najednou o kousek míň. O tom, jak jsem hvězdného fotbalistu potkal, bude řeč, ale začít musím jinde.
Nejintenzivnější a osudové setkání proběhlo, když jsme od sebe byli tisíce kilometrů daleko. Seděl jsem v někdejším komunistickém Československu přilepený u televize a hltal čtvrtfinále mistrovství světa 1986 mezi Maradonovou Argentinou a Anglií.
Na to, co se stalo, jsem přesto nebyl absolutně připravený.
Jak se chcete připravit na zázrak?
Má
„závislost“ na Maradonovi vznikla za
10,35 vteřiny.
Tak
dlouho trval jeho nejslavnější čin a během
tohoto času se mě u obrazovky
čím
dál víc zmocňoval úžas: Bože, co to ten člověk dělá?!
Jeden nebohý Angličan, druhý, třetí… Šest soupeřů včetně brankáře ukličkoval malý drzoun na cestě za nejkrásnějším gólem, který jsem kdy viděl. Samozřejmě v tom hrálo roli, kolik mi tehdy bylo – patnáct, nejlepší věk, aby člověk zahořel nadšením. A stopa tohoto „ohně“ ve mně pořád zůstává.
V tom samém utkání dal Maradona gól rukou, kterou označil jako ruku boží, přičemž tento termín je nyní již trvalou součástí fotbalového slovníku. Byl to od jihoameričana ohavný nefér kousek. Neodpustitelný. Přesto i kouč poškozených Angličanů Bobby Robson výmluvně prohlásil: „Za první gól se na Maradonu zlobím, ale druhý byl tak krásný, že se mi zastavil dech.“
Robson
nebyl
sám. Dech se zastavil i patnáctiletému chlapci v obýváku ve
vesnici kousek za Jihlavou. Tam jsem vyrůstal.
O mnoho let později a na zcela jiném místě se mi dech i srdce na okamžik zastavily znovu. Na stadionu v Ahténách v květnu 2007, kde jsem coby novinář na finále Ligy mistrů s několika stovkami kolegů z celého světa sledoval den před utkáním trénink AC Milán, jednoho z finalistů.
Na
ztichlém stadionu, od jehož prázdných tribun se dutě odrážely
ozvěny nakopnutých míčů, nastal náhle ohromný mumraj, chaos,
bezmála náboženské vytržení.
Všichni žurnalisté náhle přestali mít zájem o dění na
trávníku a jako můry za světlem zběsile
letěli
na jedno místo v hledišti.
Diego Maradona se svým někdejším spoluhráčem Ricardem Bochinim v roce 2007 | Foto Wikimedia Commons
Podobalo se to davové psychóze, ale já jí nemusel podléhat. Dávno jsem byl Maradonou uhranutý – a ano, byl to on, kdo usedl na sedačku fotbalové arény.
Stylově jsem tak poprvé spatřil Diega v Řecku, jednadvacet let poté, kdy se stal v původním slova smyslu deus ex machina čili podle antického dramatu bohem spuštěným do děje, aby ho rozhodl. O tom, že se Argentinci stali v roce 1986 mistry světa, totiž bez špetky nadsázky rozhodl pouze on.
Bylo mu v podstatě jedno, koho má v týmu vedle sebe, šampionát vyhrál sám.
Uznejte, že v tomto světle není až tak od věci tvrzení, že zápas s Anglií opravdu rozhodla ruka boží, a nikoliv lidská. Pokud pobouřeně namítáte, že je to nepatřičné tvrzení, máte pochopitelně pravdu – přesto chci v tomto případě nekriticky a neobjektivně věřit lži.
Tím spíš, že se mě boží ruka dotkla. Maradona byl v Aténách v dobrém rozmaru, pokřikoval komediantsky po přátelích a při odchodu si s několika novináři plácl. Musel jsem se protlačit k tomu, abych byl mezi „vyvolenými“ i já. Nezdravá obsese? Patrně ano, ale ten patnáctiletý kluk ve mně přesně tohle musel udělat.
Má nezdravá obsese způsobila o tři roky později problémy editorovi novin, pro něž jsem tenkrát pracoval: na mistrovství světa v Jihoafrické republice měl pro mě ten den jiné úkoly, ale já si svéhlavě vymínil, že musím jet z Johannesburgu do Pretorie na trénink Argentinců. Důvod? Trénoval je Maradona.
Na
trávníku běhal Messi a další hvězdy, ale mě zajímal otylý
chlapík, který se houpavou chůzí batolil po trávníku. Kdo by se
díval na Messiho, když je tu Maradona? Hledíte
snad na kresbu školáka, když vedle visí Mona Lisa?
Messi a Maradona, dvě legendy dvou fotbalových generací | Foto Getty
Upřímně, můj idol měl problém popoběhnout deset metrů. A když jej kdosi balonem trefil do břicha, pobaveně se chechtal, poněvadž mu tukový polštář pod bundou zcela utlumil bolest.
Rozdělil hráče na dva týmy a s píšťalkou v puse soudcoval tréninkový zápas. Poté, co neodpískal zjevný faul, chtěl postižený nadávat, ale uvědomil si, komu by nadával, a veškerá slova rychle polkl.
V jednu chvíli se k Maradonovi dostal náhodně míč a ze zavalitého tlouštíka se stal mrštný atlet: zakmital jaksi nohama a dva argentinští fotbalisté najednou běželi do prázdna, balon měl stále jejich kouč. Ozvaly se obdivné pokřiky a v očích všech se rozzářil vděčný úžas. I v těch mých.
Přesně
si pamatuji, jaká myšlenka se mi v tu samou vteřinu samovolně
zrodila
v
hlavě. Jde o větu danou do úst Rimbaudovi, géniovi na
skládání veršů:
„Vedle mě jste všichni jenom básníci.“
„Ty obejdi tři protihráče a pak už budeš mít před sebou jen gólmana,“ říkal podle zlomyslných klevet coby trenér na taktických poradách prokletý fotbalový básník Diego.
Byla to pomluva, ale mně vlastně přijde hezká. Maradona zkrátka aplikoval měřítka své geniality na mužstvo, byť to od něj bylo stejné, jako kdyby šaman nutil obyčejného smrtelníka, aby vzal do dlaní popel a z něj stvořil růži.
S Maradonou bychom se patrně shodli pouze na báječné chuti kvalitních doutníků. Na politiku, morálku či poctivost bychom měli každý jiná měřítka, to tušení se blíží jistotě. A přece nemám takovou slabost pro žádného jiného fotbalistu. Ani v nejmenším.
Maradona ve stejném věku, kdy ho poprvé obdivoval autor tohoto článku | Foto archiv
Že v tom není nic racionálního? Mluvte racionálně o Rimbaudových verších, o Mozartově hudbě. Mluvte racionálně o věcech, které zjevně nejsou z tohoto světa…
Diego
Maradona byl
neřád.
Nevyzpytatelný křivák, bezcharakterní nepoctivec, mstivý člověk.
Když
mi tohle někdo říká,
nemám
jediný protiargument. Přesto
to můj obdiv nezviklá
o
píď. Je snad úchvatné dílo, které vytvořil zvrhlý umělec,
méně dokonalé?
Znovu
se dívám na Maradonovo sólo z šestaosmdesátého. Znovu mi
naskakuje husí kůže. Možná
patří Maradona do pekla. Já doufám, že je v nebi.
