Příjezd do Tusyan
Problém byl, že pěšinu podél Coconimo Rim jsem opustil krátce před 21. hodinou a to mi k benzínce pořád ještě zbývalo 30 km. Takže po celodenní dřině následovala ještě noční časovka abych stihnul poslední zavíračku ve 23 hod. Opravdu jsem to rozjel a po šotolinových, hliněných i písčitých singlech jsem frčel i řezal zatáčky až se mi od kol prášilo.
Už už to vypadalo, že to stihnu, když jsem 10 km před Tusyanem najel do zakouřeného údolí. Jedu v kouři ještě půl kilometru a pak zastavuji obklopen desítkami ohňů.
Zakašlávám se, oči mi slzí. Koukám do mapy, jestli je šance to objet. Není. Tedy aspoň tak abych stihnul zavíračku. Pak si všímám, že ohně hoří všude kolem, ale kolem stezky ne. To nemůže být náhoda, někdo to zapálil úmyslně a snad i řízeně. Rozhoduji se jet dál. Přes nos a pusu si dávám namočený šátek a opatrně sjíždím zákrutami dál. Po kilometru se vynořuji z kouře na čerstvý vzduch. Hurá, stihnu to.
Z trailu odbočuji a hrnu si to k osvětlené osadě. Jenže ouha, je ohraničená vysokým plotem. Naštěstí nalézám branku a tou proklouznu do stanového městečka plného kempujících turistů. Tím se propletu a už parkuji u naplánované benzínky. Do zavíračky zbývá 10 minut.
Prodávající černošky se ptám zda si můžu nabít telefon. Krčí rameny a říká, že zavírají. No asi to znamená, že jo. Takže nabíječku zastrkuji do zásuvky vedle dveří a vydávám se mezi regály na nákup. Beru všechno, co mi příjde jako chutné a skladné. Tři bagety, tři hamburgery, šest banánů, čokolády, tyčinky, gumové bonbony, sladké pečivo … potřebuji jídlo na dva dny. Na závěr si kupuji půl litru kávy a vynáším to ke kolu opřenému vedle dveří. Po pár doušcích lahodného kávového nakopáváku dostávám nápad. Vracím se a kupuji další dva litrové megakelímky kafe typu hot American Java, které si přelévám do bidonů.
Zásoby před Grand Canyon, Tusyan
Pojídám banány a cpu zásoby do brašen na kole. Pak si jdu pro telefon, jenže ouha. Zamkli mi. Buším na dveře jak hluchej na vrata. Pan vedoucí přichází ke dveřím a tváří se přísně. No nakonec ho přesvědčím a podává mi phoun. Dobil se o dvacet procent, ale je mi to stejně k ničemu. Od Flagstaffu nemám signál. To jsem tedy v takto turisticky exponovaném místě nečekal.
Půlhodiny před půlnocí jedu pomalu dál po cyklostezce. Na 14 km vystoupám 200 výškových metrů a krátce před druhou hodinou jsem na jižním okraji kaňonu. Denisova předpověď vyšla, skutečně jsem zvládnul osmý den závodu ujet 215 km a dorazil až na začátek Kaibab trailu ve výšce 2 200 m n.m. Teď už mě čeká jen to nejlepší. Královská disciplína, kterou nelze zažít nikde jinde – přechod Grand Canyonu s kolem na zádech.
Grand Canyon - South rim
Východiště tras Southrim Kaibab Trailhead je po jedné hodině ráno rušná asi tak jako tramvajová smyčka v brněnském Majlontě. Postává tam pár aut se spícími turisty, k tomu dvoje latríny a obrázková tabule s tlačítkem na zdroj vody. Profukuje tu vítr a za keři lze ve tmě tušit sráz do hlubin. Obejdu to celé dokola za minutu, sním další banán, srknu kávy, vytáhnu popruhy ustřižené z turistického batohu a dám se do skládání. Díky tréninku z domova jsem kolo složil do přenosné podoby za deset minut.
Sbaleno na Grand Canyon
V podstatě jsem ve stavu, že bych klidně mohl začít sestup. Jsem stále koncentrovaný a nějaké síly ještě mám, krátce i uvažuji, že to zkusím. Jenže vzhůru jsem už přes dvacet hodin a náročný přechod mi zabere přinejmenším dalších 14 h. Raději si tedy zalezu pod keře a kolem druhé ranní zkouším usnout. Moc to nejde, myslím na zítřek, motají se ve mně obavy s očekáváním velkých zážitků. Ale proto jsem vlastně tady.
O půl čtvrté mě budí nějaký šrumec. Snad třicet lidí s čelovkami se motá kolem latrín, které jsou dvacet metrů ode mě. Protahují se, podupávají jen tak v trenýrkách a pak vybíhají dolů do kaňonu. Nechápu. Zkouším znovu usnout, ale jsem tak nervózní a natěšený, že už mi to nejde. Krátce po čtvrté a hodince neklidného spánku vyrážím vzhůru dolů.
Kompletní fotogalerie »
...pokračování příště....
Pavel "Margl" Macháček
