III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 30.11.2020 13:00 do: 30.11.2020 14:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 402/20
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Radovan Suchánek Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2019 č. j. 28 Cdo 3841/2019-176
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu a právo na ochranu vlastnictví
Označení navrhovatelů: AVA investor s.r.o.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatelka byla v řízení vedeném původně před Okresním soudem v Hradci Králové v procesním postavení žalované. Poté, co byla úspěšná i v řízení odvolacím, byla po dovolání vedlejší účastnice vyzvána usnesením okresního soudu k vyjádření k tomuto dovolání. O vedlejší účastnicí uplatněném dovolání rozhodl Nejvyšší soud usnesením v I. výroku tak, že se odmítá; II. výrokem, napadeným ústavní stížností, Nejvyšší soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud II. výrok napadeného usnesení odůvodnil tak, že o náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, neboť náklady vynaložené stěžovatelkou na sepis vyjádření k dovolání advokátem nešlo za situace, v níž dovolání trpí vadami, které nebyly v zákonné lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, považovat za účelně vynaložené náklady na bránění práva.
Stěžovatelka spatřuje v napadeném usnesení Nejvyššího soudu prvek svévole, neboť okresní soud stěžovatelku vyzval, aby se k dovolání vedlejšího účastníka ve lhůtě patnácti dnů vyjádřila. Stěžovatelka podala vyjádření ve stanovené lhůtě právě k této výzvě, a náklady s ním spojené tak měly být vynaloženy účelně. Ve vyjádření měla stěžovatelka argumentovat pro závěr, že dovolání není projednatelné a je na místě je odmítnout, a to ve shodě s tím, jak posléze rozhodl Nejvyšší soud. Podle stěžovatelky je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti odepřít jí náhradu nákladů řízení proto, že vedlejší účastník neodstranil vady dovolání.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 30.11.2020 14:00 do: 30.11.2020 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 2652/20
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 226/2020-715 ze dne 8. 7. 2020
Stručná charakteristika: Právo na spravedlivý proces a rovnost účastníků řízení
Označení navrhovatelů: Z. U.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem stěžovatelky a vedlejšího účastníka. V něm Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem rozhodl o svěření nejstarší dcery stěžovatelky a vedlejšího účastníka, která je vedlejší účastnicí řízení před Ústavním soudem, do péče stěžovatelky a dvou mladších nezletilých dětí do střídavé péče rodičů, jakož i o výživném pro všechny děti. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením toto rozhodnutí obvodního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Stěžovatelka poté podala u obvodního soudu návrh na vydání předběžného opatření, kterým by vedlejší účastník byl zavázán uhradit dlužné školné za studium vedlejší účastnice ve školním roce 2019/2020. Obvodní soud stěžovatelčině návrhu vyhověl a uložil vedlejšímu účastníkovi, jako otci vedlejší účastnice, povinnost zaplatit nejpozději do 30. 6. 2020 na bankovní účet školy, kde vedlejší účastnice studuje, částku celkem ve výši 59 109 Kč. Toto usnesení obvodního soudu vedlejší účastník napadl odvoláním, v němž obvodnímu soudu vytkl, že nepřihlédl k tomu, jaké částky vedlejší účastník v rozhodném období skutečně uhradil na výživu vedlejší účastnice, včetně jejího školného. Namítl, že tvrzení stěžovatelky jsou nepravdivá či neúplná, a rozporoval též závěry obvodního soudu ohledně svých majetkových poměrů.
Následně byla věc předložena k rozhodnutí o odvolání vedlejšího účastníka Městskému soudu v Praze, mimo jiné s informací, že odvolání nebylo doručeno ostatním účastníkům a vyjádření k odvolání nebylo podáno. Městský soud v Praze usnesením změnil usnesení obvodního soudu tak, že návrh stěžovatelky (matky) na nařízení předběžného opatření se zamítá. Městský soud neshledal, že by v daném případě byly splněny podmínky pro nařízení předběžného opatření navrhovaného stěžovatelkou. Uvedl, že nebylo zpochybněno, že by vedlejší účastník neplatil na dceru výživné, a tak nelze dovodit, že by právě a jen vedlejší účastník měl uhradit dluh na školném. Navíc navrhované předběžné opatření ve svém důsledku představovalo úpravu konečnou. Městský soud rovněž při odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na odvolací argumentaci vedlejšího účastníka ohledně možnosti odkladu plateb školného a sdílel i jeho argumentaci ohledně dostatečného neobjasnění jeho majetkových poměrů v řízení před obvodním soudem.
Stěžovatelka obecným soudům vytýká, že ji ani nezletilou vedlejší účastnici, zastoupenou v řízení opatrovníkem, neinformovaly o tom, že proti rozhodnutí obvodního soudu podal vedlejší účastník odvolání. Stěžovatelka tak neměla možnost vyjádřit se k argumentaci a tvrzením vedlejšího účastníka a předložit případně odvolacímu soudu další důkazy, pokud by to bylo potřebné. O podání odvolání se stěžovatelka dozvěděla až ze samotného napadeného rozhodnutí městského soudu. Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze, neboť se domnívá, že jím byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky a vedlejší účastnice na spravedlivý proces zaručená čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na ochranu dětí a mladistvých podle čl. 32 odst. 1 Listiny.
III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 30.11.2020 14:00 do: 30.11.2020 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 134/20
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Radovan Suchánek Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. listopadu 2019 č. j. 28 Cdo 4151/2018-156 a ze dne 5. června 2018 č. j. 28 Cdo 4113/2017-120, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. července 2018 č. j. 5 Co 9/2017-131 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. února 2017 č. j. 35 C 16/2016-82
Stručná charakteristika: právo na přístup soudu
Označení navrhovatelů: Arcibiskupství olomoucké
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatelka podala podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ke Státnímu pozemkovému úřadu, Krajskému pozemkovému úřadu pro Zlínský kraj, návrh na vydání pozemků, které – jak uvedla – pozbyla majetkovou křivdou ve smyslu uvedeného zákona. Pozemkový úřad rozhodnutím ze dne 15. 12. 2015 vyslovil, že se stěžovatelce pozemky nevydávají. Stěžovatelka se u Krajského soudu v Ostravě následně žalobou podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, domáhala nahrazení uvedeného rozhodnutí pozemkového úřadu. Krajský soud v Ostravě jako soud místně nepříslušný postoupil žalobu Krajskému soudu v Brně. Ten odmítl stěžovatelčinu žalobu jako opožděnou, neboť nebyla podána (resp. příslušnému soudu doručena) ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu (pozemkového úřadu) podle § 247 odst. 1 o. s. ř. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci změnil usnesení krajského soudu tak, že se žaloba neodmítá. Podle vrchního soudu se nezachování lhůty podle § 57 odst. 3 o. s. ř. a contrario vztahuje toliko na příslušnost věcnou, nikoli místní. K dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu (vedlejší účastnice) Nejvyšší soud usnesením zrušil usnesení vrchního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud měl na rozdíl od vrchního soudu za to, že pro zachování lhůty k podání žaloby ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, není rozhodné, zda byla podána k soudu nepříslušnému věcně nebo „jen“ místně. Podle Nejvyššího soudu bylo v souladu s jeho konstantní judikaturou i relevantními názory právní nauky podstatné, že lhůta k podání žaloby je zachována tehdy, je-li žaloba doručena věcně i místně příslušnému soudu (po postoupení soudem, k němuž byla žaloba původně podána) ve lhůtě stanovené k podání žaloby. Po kasaci učiněné Nejvyšším soudem rozhodl vrchní soud usnesením napadeným ústavní stížností tak, že se žaloba odmítá. Dovolání stěžovatelky proti tomuto usnesení vrchního soudu Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost. Uvedl, že v otázce zachování lhůty se vrchní soud ve svém opětovném rozhodnutí neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a poukázal na fakt, že k zachování procesních lhůt není vždy dostačující samo zahájení řízení – na rozdíl od mínění stěžovatelky nelze slučovat účinky podání žaloby v podobě samotného zahájení řízení se zachováním lhůty k jejímu podání. Zatímco pro samo zahájení řízení není příslušnost soudu rozhodná, pro zachování lhůty je stěžejní, byla-li žaloba ve lhůtě doručena věcně i místně příslušnému soudu. Podle Nejvyššího soudu je nutno vycházet pouze ze zákonných ustanovení upravujících lhůty a jejich zachování. Ke stěžovatelkou namítanému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny Nejvyšší soud poznamenal, že v odmítnutí žaloby pro její opožděnost lze jen stěží spatřovat zásah do práva na přístup k soudu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že se Nejvyšší soud v napadených usneseních odchýlil od vlastní dosavadní judikatury a postupoval v rozporu se zákonem a názory obsaženými v komentářové literatuře. Obecné soudy podle ní nepřípustně upřely žalobě povahu návrhu na zahájení řízení a nesprávně použily judikaturu, která se váže k opravným prostředkům, a nemůže se ani analogicky uplatnit.
I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 01.12.2020 09:00 do: 01.12.2020 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 262/20
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Jaromír Jirsa
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti výrokům II, III a IV rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře č. j. 15 Co 295/2019 548 ze dne 17. 10. 2019
Stručná charakteristika: Náklady řízení, ochrana vlastnictví, zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, iudicium duplex
Označení navrhovatelů: RNDr. O. Š., Ph.D.,
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Okresní soud v Táboře podílové spoluvlastnictví stěžovatele a vedlejšího účastníka zrušil a určil, které z dotčených nemovitých věcí se přikazují do výlučného vlastnictví kterého z původních spoluvlastníků; dále uložil vedlejšímu účastníku zaplatit stěžovateli přiměřenou náhradu ve výši 89 980 Kč. O náhradě nákladů řízení rozhodl nalézací soud tak, že stěžovatel je povinen zaplatit státu 5 495 Kč (výrok V), vedlejší účastník 495 Kč (výrok VI), a konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo (výrok VII), neboť stěžovatel byl v řízení úspěšný co do zrušení spoluvlastnictví, nikoli již co do způsobu jeho vypořádání; nalézací soud proto postupoval podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Odvolací Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání obou účastníků řízení (vedlejšího účastníka pouze proti výroku o povinnosti k náhradě nákladů řízení, stěžovatele i do merita) rozsudek nalézacího soudu v meritu potvrdil (výrok I napadeného rozsudku). Napadenými výroky II, III a IV rozsudku rozhodoval odvolací soud o náhradě nákladů řízení; změnil výroky V a VI rozsudku nalézacího soudu tak, že stěžovatel je povinen nahradit sám celé náklady řízení státu ve výši 5 990 Kč (výrok II). Dále odvolací soud změnil rozhodnutí o povinnosti k náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení – stěžovateli bylo uloženo zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů řízení 365 075,41 Kč za řízení před nalézacím soudem (výrok III) a 62 454,15 Kč na náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV). Odvolací soud ve vztahu k napadeným výrokům III a IV rozsudku vyšel z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle které je třeba vystihnout podstatu sporu mezi účastníky řízení (spoluvlastníky), k níž bylo vedeno dokazování, bez ohledu na to, který z nich podal žalobu. Na zrušení spoluvlastnictví panovala mezi účastníky shoda, sporný byl způsob vypořádání zrušeného spoluvlastnictví, které se nakonec uskutečnilo podle návrhu vedlejšího účastníka. Vedlejšímu účastníku tak podle odvolacího soudu vzniklo právo na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř.; zároveň neshledal důvody pro výjimečný postup podle § 150 o. s. ř., neboť stěžovatel po celou dobu řízení setrvával na svém stanovisku, že všechny nemovité věci mají být pro nedělitelnost celku přikázány do jeho výlučného vlastnictví. Stejnou logiku (hledisko úspěchu ve věci) pak odvolací soud v souladu s § 148 odst. 1 o. s. ř. uplatnil i ve vztahu k vzniklým nákladům státu (výrok II).
Napadené výroky rozsudku odvolacího soudu, zavazující stěžovatele k náhradě nákladů řízení, jsou podle jeho přesvědčení zjevně nespravedlivé a neústavní. Stěžovatel považuje za extrémně nepřiměřenou a odporující principu spravedlnosti úvahu odvolacího soudu, že vedlejší účastník měl v řízení plný úspěch, zatímco stěžovatel v řízení žádný úspěch neměl. Podle stěžovatele nelze uvažovat o tom, že by neměl ve sporu úspěch, bylo-li vyhověno jeho návrhu na zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků, a zejména bylo-li rozhodnuto o přikázání přibližně poloviny pozemků do výlučného vlastnictví stěžovatele (21 z celkem 44 nedělených pozemků).
III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 02.12.2020 09:00 do: 02.12.2020 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 2842/20
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 17. 7. 2020, č. j. 14 To 177/2020 - 294.
Stručná charakteristika: právo na právní pomoc
Označení navrhovatelů: L. O.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
V řízení vedeném u Okresního soudu v Pelhřimově, v němž stěžovatelka vystupovala jako poškozená, byl prostřednictvím jejího právního zástupce podán návrh na přiznání náhrady nákladů zmocněnce poškozené jako zvlášť zranitelné oběti podle ustanovení § 2 odst. 4 písm. d) zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, ve znění pozdějších předpisů s odůvodněním, že poškozená stěžovatelka má podle ustanovení § 51a odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů nárok na bezplatnou právní pomoc zmocněnce. Současně bylo navrženo, aby okresní soud ve smyslu ustanovení § 151 odst. 3 trestního řádu ve spojení s ustanovením § 151 odst. 6 téhož zákona vydal po přezkoumání správnosti účtované částky usnesení, kterým se právnímu zástupci přiznává vůči státu nárok na odměnu dle přiloženého vyúčtování nákladů souvisejících se zastupováním stěžovatelky ve výši 32 516 Kč. Okresní soud nejprve odsouzenému uložil povinnost nahradit stěžovatelce náklady potřebné k účelnému uplatnění jejího nároku na náhradu nemajetkové újmy, a to ve výši 27 264,60 Kč. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře toto rozhodnutí okresního soudu k trestní stížnosti stěžovatelky v celém rozsahu zrušeno a okresnímu soudu bylo přikázáno, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Krajský soud dospěl k závěru o nesprávnosti trestní stížností napadeného usnesení, a to především v tom směru, že okresní soud rozhodl o něčem jiném, než bylo v návrhu požadováno. Okresní soud následně usnesením návrh na přiznání náhrady nákladů zmocněnce poškozené jako zvlášť zranitelné oběti zamítl. Ke stížnosti stěžovatelky ve věci rozhodoval krajský soud, který ji ústavní stížností napadeným usnesením jako nedůvodnou zamítl. Krajský soud potvrdil závěry okresního soudu, že zásadním předpokladem pro to, aby poškozené stěžovatelce zastoupené zmocněncem byly přiznány vůči státu náklady na její zastoupení, je předchozí rozhodnutí o tom, že poškozená má ve smyslu ustanovení § 51a odst. 2 trestního řádu nárok na právní pomoc poskytovanou zmocněncem bezplatně. Žádné takové rozhodnutí však nebylo v posuzované věci vydáno, resp. stěžovatelka v tomto ohledu ani nepodala příslušný návrh.
Stěžovatelka s odkazem na odlišnou rozhodovací praxi obecných soudů namítá, že zvlášť zranitelné oběti mají nárok na bezplatnou právní pomoc dle ustanovení § 51a odst. 2 trestního řádu přímo ze zákona, aniž by tedy bylo potřeba o tom jakkoliv rozhodovat. Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení krajského soudu, neboť se domnívá, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu.
I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 02.12.2020 10:00 do: 02.12.2020 10:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 1319/20
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Tomáš Lichovník
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 2/2020-282 ze dne 11. 2. 2020
Stručná charakteristika: Mezinárodní únos dítěte Zásah do soukromého a rodinného života Právo na péči o dítě a jeho výchovu Právo na spravedlivý proces
Označení navrhovatelů: L.J., zast. JUDr. Kateřinou Sekaninovou
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatelka se návrhem podaným k posledně uvedenému soudu domáhala navrácení své nezletilé dcery, vedlejší účastnice 1) (dále též „nezletilá“), do místa jejího obvyklého bydliště v Německu. Svůj návrh odůvodnila tím, že její rodiče, vedlejší účastníci 2) a 3) (dále společně jen „vedlejší účastníci“), se dne 7. 8. 2019 dopustili protiprávního zadržení nezletilé ve smyslu Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí ze dne 25. 10. 1980, vyhlášené jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 34/1998 Sb., kdy nezletilou zadrželi v České republice, a to bez souhlasu stěžovatelky, které ve smyslu čl. 3 Haagské úmluvy svědčí právo péče o nezletilou. Návrhu stěžovatelky Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 11. 2019 vyhověl a vedlejším účastníkům nařídil, aby navrátili nezletilou do místa jejího obvyklého bydliště ve městě Hamburg v Německu, a to do 30 dnů od doručení tohoto rozsudku. Pro případ, že by tak neučinili, poskytl soud stěžovatelce oprávnění po uplynutí stanovené lhůty nezletilou převzít za účelem jejího navrácení do uvedeného místa jejího obvyklého bydliště. Rozsudek městského soudu napadli vedlejší účastníci odvoláním, jemuž Krajský soud v Brně vyhověl a rozhodnutí městského soudu změnil tak, že návrh zamítl a současně zrušil výroky o náhradním oprávnění stěžovatelky k převzetí nezletilé a o nákladech řízení.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu trpí zejména nepředvídatelností, překvapivostí a vnitřní rozporností. Krajský soud se dle jejího názoru rovněž odchýlil od předchozí judikatury, na niž odkázala. Stěžovatelka má konkrétně za to, že odvolací soud chybně aplikoval institut tzv. obvyklého bydliště dítěte. Krajský soud se dle jejího mínění dopustil excesu, usoudil-li z udělení plné moci ze strany stěžovatelky vedlejší účastnici 2) k potřebným administrativním krokům souvisejícím se zahájením školy na konkludentní založení obvyklého pobytu nezletilé na území České republiky. Stěžovatelka dále namítá, že krajský soud postupoval ústavně nekonformně, pakliže zaujal názor o absenci pasivní legitimace vedlejších účastníků jako odpůrců v souvislosti s umístěním nezletilé do krizového centra pro děti a dospívající v Brně.
Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
od: 03.12.2020 14:00 do: 03.12.2020 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: Plénum
Spisová značka: Pl. ÚS 24/19
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: Návrh na zrušení § 72 odst. 1 věty třetí zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, § 47 odst. 1 věty třetí zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů a § 53 odst. 1 věty třetí zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů
Označení navrhovatelů: Skupina senátorů
Typ řízení: Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu
Skupina třiceti senátorů (navrhovatelka) navrhuje zrušení § 72 odst. 1 věty třetí zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění zákona č. 263/2019 Sb., § 47 odst. 1 věty třetí zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění zákona č. 263/2019 Sb., a § 53 odst. 1 věty třetí zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění zákona č. 263/2019 Sb.
Napadená ustanovení snížila odměnu poskytovanou uvolněným členům zastupitelstev obcí, krajů a hlavního města Prahy, tedy územních samosprávných celků (čl. 99 Ústavy České republiky), v případě, že souběžně zastávají funkci poslance, senátora nebo člena vlády, na 40 % odměny, na níž by jinak jako uvolnění členové zastupitelstva měli nárok.
Podle navrhovatelky napadená ustanovení porušují právo na přístup k voleným a jiným veřejným funkcím za rovných podmínek dle čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, kterým je dle navrhovatelky chráněno i právo tyto funkce „nerušeně zastávat a vykonávat dle předem stanovených pravidel“. Navrhovatelka konkrétně namítá, že zákonodárce bez rozumného ospravedlnění omezil výši odměn uvolněných členů zastupitelstev pouze v některých případech souběhu funkcí. Navrhovatelka rovněž namítá porušení práva na rovné zacházení (zákazu diskriminace). Podle navrhovatelky bylo napadenými ustanoveními zasaženo do právní jistoty a do legitimního očekávání uvolněných členů zastupitelstev vykonávajících současně funkci poslance, senátora nebo člena vlády. Právní úprava jejich odměňování se totiž zásadním způsobem změnila v průběhu jejich volebních období, což navrhovatelka připodobňuje ke změně pravidel během hry. Podle navrhovatelky napadená ustanovení rovněž porušují právo na samosprávu dle čl. 8 a čl. 100 odst. 1 Ústavy.
III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 04.12.2020 09:00 do: 04.12.2020 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 2444/20
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Ing. Jiří Zemánek CSc.
Stručná charakteristika: Právo na spravedlivý proces
Označení navrhovatelů: N.Q.T.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Usnesením Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem rozhodla státní zástupkyně, že se ve věci obviněného podle § 358b odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zajišťuje za účelem výkonu zabrání části majetku otci obviněného (osobě zúčastněné v řízení o stížnosti a stěžovateli v nyní projednávané ústavní stížnosti) motorové vozidlo, včetně veškerého příslušenství, jehož majitelem a provozovatelem je dle registru vozidel stěžovatel, vydaného podle § 78 odst. 1 tr. řádu policejnímu orgánu dne 26. 8. 2019 obviněným. Současně bylo rozhodnuto o dalším nakládání s předmětným vozidlem. Proti tomuto usnesení podali obviněný a stěžovatel stížnosti. Krajský soud v Ústí nad Labem neshledal stížnosti důvodnými, proto je ústavní stížností napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl. V odůvodnění tohoto usnesení se pak mimo jiné uvádí, že stížnost stěžovatele, uplatněná prostřednictví advokáta Mgr. Ing. Jana Boučka obsahovala toliko jedinou větu „Podávám stížnost do usnesení ze dne 22. 6. 2020 pod čj. 1 KZV 75/2019-1334“. Stížnost byla učiněna prostřednictvím datové schránky advokáta, který ji směřoval na krajské státní zastupitelství, avšak sama písemnost, která byla jejím obsahem, kromě uvedené věty neobsahovala ničeho. Krajský soud dále uvedl, že stížnost stěžovatele „jen stěží dosahuje toho, aby jí bylo vůbec možno jako stížnost posoudit, když v podstatě nesplňuje ani základní náležitosti podání presumované § 59 odst. 3 tr. řádu (není v něm uvedeno kterému orgánu činnému v trestním řízení je podání určeno, kdo je činí, chybí podpis i datum), což bylo nutno dovodit, až z identifikace odesílatele elektronické komunikace, jímž byla písemnost státnímu zastupitelství doručena, tedy z tzv. záznamu o ověření elektronického podání doručeného na elektronickou podatelnu. Za situace, kdy byla stížnost uplatněna prostřednictvím advokáta, tedy osoby práva znalé, u níž lze předpokládat, že bude zákonná ustanovení upravující obsah podání mít na zřeteli a bude je respektovat, jsou výše uvedené nedostatky poměrně překvapivé. Krajský soud však s ohledem na zachování práv zúčastněné osoby nepostupoval ryze formálně a absentující náležitosti pro řádné podání dovodil z identifikace odesílatele elektronické komunikace.“
Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení krajského soudu a namítá, že postupem „Obvodního soudu pro Prahu 7 a Městského soudu v Praze“ (správně zřejmě postupem krajského státního zastupitelství) bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces a právo na obhajobu. Dále stěžovatel uvádí, že dne 23. 6. 2020 podal zcela blanketní stížnost do usnesení krajského státního zastupitelství. Tím zachytil lhůtu tří dnů k podání stížnosti. Dne 17. 7. 2020 pak zaslal doplnění své stížnosti krajskému státnímu zastupitelství, aniž byl k tomu předtím vyzván. Dne 20. 8. 2020 bylo stěžovateli doručeno napadené rozhodnutí krajského soudu ze dne 6. 8. 2020, ve kterém soud uvedl, že stížnost nemá náležitosti a mohla být tedy odmítnuta, z čehož dle stěžovatele vyplývá, že se soud neseznámil s jeho argumentací obsaženou v jeho podání ze dne 17. 7. 2020 a nemohl tedy ve svém rozhodování k jeho argumentům vůbec přihlédnout.