Poznámky k americkému volebnímu spektáklu
Filip OutrataNa letošních amerických prezidentských volbách jsou nejzajímavější dvě věci: vysoká účast a vědomí jejich důležitosti, a korespondenční hlasování, jehož důsledná kontrola je naprosto v pořádku, a dokonce je prospěšná.
Sledovat prezidentské volby ve Spojených státech a stejně tak i reakce, které vzbuzují mezi ostatními sledujícími, je velmi zajímavá podívaná. Zvláště letošní mimořádně těsný střet Donalda Trumpa s Joem Bidenem má potenciál ukrást člověku zajímajícímu se o politiku opravdu hodně času, protože dívat se na stále se měnící průběžné výsledky dopočítávaných hlasů je návykové.
Na celkové hodnocení průběhu a výsledků voleb je ještě brzy. Několik pozoruhodných rysů je ale možné vyzdvihnout už teď.
Především je to vysoká volební účast, která má zřejmě potenciál stát se tou vůbec nejvyšší za posledních víc než sto let, v éře všeobecného volebního práva. Je to o to pozoruhodnější, že oba kandidáti vzbuzují spíš rozpaky a rozhodně nejsou prototypem charizmatického lídra.
Přesto jeden z průzkumů ukázal, že voliči, kterých letos přišlo víc než před čtyřmi lety, byli také podstatně nadšenější než v roce 2016. Míra jejich nadšení pro volby byla dokonce nejvyšší od roku 2000.
Čím si to vysvětlit? Na obou stranách politické barikády ve Spojených státech proběhla v posledních čtyřech letech mobilizace, jejímž výsledkem byla letošní volební účast. V případě demokratů nešlo o nadšení z poněkud omšelého politického veterána Bidena (byť měl oproti Hillary Clintonové výhodu méně negativního vnímání u většiny lidí), ale o aktivní vystoupení proti Trumpovi a jeho politice, které, jak se zdá, spojilo spíše středové demokraty i radikálnější stoupence Bernieho Sanderse.
U republikánů je nutné uznat, že Donaldu Trumpovi se podařilo vytvořit určité hnutí — byť s jeho zaměřením lze ostře nesouhlasit — a přesně a cíleně oslovit ty skupiny obyvatel, které oslovit chtěl. Úspěšně tak zakryl vlastní problémy a selhání, zejména v průběhu koronavirové krize. I pokud Trump nakonec volby prohraje, silná základna jeho stoupenců tu zůstane a bude čekat na někoho, kdo zvedne podobná témata a bude se umět vymezit vůči elitám, demokratickému politickému establishmentu, globalizaci.
Zmíněný entuziasmus voličů tak získává konkrétnější obrysy: jde o vědomí závažnosti těchto voleb jako rozhodnutí o budoucnosti, a také vědomí důležitosti osobního zapojení. Bez ohledu na všechny problémy a spory volby provázející, toto je strašně důležité. Pokud v něčem mohou být americké prezidentské volby, se svým komplikovaným systémem a mnoha z našeho pohledu podivnými i vyloženě nespravedlivými stránkami (pravidlo vítěz bere vše i v případě naprosto vyrovnaných výsledků), pak v tomto.
Další zajímavou okolností voleb je spor o korespondenčně odevzdané hlasy. Donald Trump dokázal z odporu k této formě hlasování udělat důležitou součást své strategie.
Jeho soudní napadání výsledků voleb v jednotlivých státech, v nichž dopočítávání poštou zaslaných hlasů měnilo poměr sil ve prospěch jeho konkurenta, je jistě možné vnímat jako neschopnost uznat vlastní porážku. Ve skutečnosti to ale může být prospěšné: každé prověření pochybností, kontrola výsledků voleb a jejich férovosti je dobrá věc.
A v tomto případě to je důležité i proto, že to může odstranit nebo zmenšit nedůvěru ke korespondenčnímu hlasování, které se letos v době pandemie koronaviru ukázalo jako zvlášť praktické a prospěšné. Na době, kterou soudní spory a prověřování a kontrola výsledků voleb zaberou, přitom zase tak nezáleží. Počkat si na výsledky se vyplatí.
Výsledkem jedněch z nejzamotanějších, nejnepřehlednějších a nejspornějších voleb v americké historii tak může být paradoxně posílení demokracie ve smyslu participace na volbách, důvěry v jejich spravedlnost a transparentnost i nutnosti stále kontrolovat volební proces, stejně jako další počínání všech těch, kdo jím úspěšně prošli.
Volby jsou jen pouhý mechanismus, samy o sobě dobrou vládu a spravedlivou společnost nezajistí. Obrovské mediální divadlo, které americké prezidentské volby obklopuje, asi úplně neodpovídá jejich skutečnému významu, vzhledem k dlouhodobé setrvačnosti určitých prvků politiky, které přetrvávají bez ohledu na osobu prezidenta.
Jistá dávka skepse je na místě. Přesto je nepochybné, a právě prezidentství Donalda Trumpa to jasně ukázalo, že na osobě prezidenta, a tedy i na jeho volbě, velmi záleží.
Autor bohužel protiřečí sám sobě. Na jedné straně tvrdí, že na osobě amerického prezidenta (a tedy na jeho volbě) záleží; ale vzápětí sám přiznává, že "i pokud Trump nakonec volby prohraje, silná základna jeho stoupenců tu zůstane a bude čekat na někoho, kdo zvedne podobná témata".
A právě tohle je ve skutečnosti to, na čem opravdu záleží: toto zjištění (či spíše: opětovné potvrzení) toho, jak až děsivě obrovský je ve vedoucí demokracii tohoto světa potenciál politického a kulturního reakcionářství, obhroublosti, misogynství, slepé nenávistnosti. Tento potenciál se nijak neoslabí tím, že - doufejme - současný Donald Trump toto kolo boje o politickou moc prohraje.
Je to právě ten zmíněný rezervoár americké reakce, kde už na svou příležitost bude čekat Trump příští, stejně tak obhroublý, stejně tak narcisistní, stejně tak exhibicionistický. A dost možná se své příležitosti dočká už za několik málo let - letitý Biden asi sotva bude kandidovat podruhé, a po jeho sice solidním, ale nevýrazném prezidentování u velkých částí amerického volebního lidu zase naroste touha mít jako svého představitele "prostě pořádného chlapa".
Pane Poláčku, přemýšlím nad údajným rozporem a nevidím ho. Ano, je tu potenciál Trumpových příznivců, který se zásadně neoslabí tím, že Trump volby prohrál.
Ale to, že je prohrál, znamená, že některé věci nebude moct prosadit, že nebude moci zneužívat funkci určitým způsobem atd. A to je důležité, kvůli tomu stojí za to volit.
Nebo možná jinak, je pragmatičtější volit než nevolit. I když volby poměr sil a názorů ve společnosti nezmění a příště dopadnou třeba zase obráceně.
V tom to asi bude, pane Outrato: já jsem nikdy nebyl "pragmatik". Mně se vždy jednalo o zásadní záležitosti.
Samozřejmě že pociťuji ulehčení nad tím, že alespoň po příští čtyři roky nebude zapotřebí prožívat pocity marnosti a hnusu při zprávách víceméně o všem, co pochází od americké administrace.
Jenže: i přesto že nejsem už nejmladší, počítám s tím že v každém případě zažiju ještě i příští volby amerického prezidenta. A podle nejnovějších zpráv dokonce není vyloučeno ani to, že by v nich mohl kandidovat - a docela dobře i vyhrát - dokonce znovu i sám Donald Trump! A všechno začne zase odznovu.
Takže i nadále považuji za rozhodující právě ten děsivě vysoký potenciál obhroublosti, politické nevyzrálosti a nekulturnosti obrovské části americké populace. Pro tuto chvíli jsme zvítězili; ale další porážky v budoucnosti jsou za daného stavu věcí prakticky už naprogramovány předem.
"Pro tuto chvíli jsme zvítězili", píše pan Poláček. Znamená to, že se počítá k těm, kteří toto vítězství považují za své.
Teď si ovšem představme, že by všichni ti, kteří se o to vítězství zasloužili, byli jako pan Poláček - který, jak deklaruje, zásadně nechodí k žádným volbám, a jakoukoliv účast v jakýchkoliv volbách považuje za "iracionální".
Nu, jak jinak pak označit jeho dlouhé traktáty než jako žvanění?
Americký prezident je zcela evidentně velmi důležitou osobou nejen pro USA, ale i pro celý svět. Nebylo by tedy nijak od věci, kdyby ho také celý svět volil. Představa Číňanů, Palestinců Íránců, Severokorejců, Rusů... jak se rozhodují mezi Trumpem a Bidenem je nejen úžasná, ale i velice pokroková.
Z důvodu předpokládaných komplikací takto rozsáhlého korespondenčního hlasování by se mohlo využít třeba věhlasných služeb "Cambridge Analytica".
Podobně by bylo vhodné reformovat také volbu papeže, aby konečně odpovídala současným standardům vyspělé demokracie a občanské společnosti. Kromě sboru kardinálů by tam tedy měli být i zástupci ateistů, muftí Muhammad Ahmad Hussein s příslušným počtem hlasů za muslimy, církevní tajemník ÚV KS Číny jako zástupce čínských věřících...