DĚJINNÉ OKAMŽIKY: 28. listopadu 1695 – byl popraven Jan Sladký Kozina

JAN SLADKÝ KOZINA (10.9.1652 – 28.11.1695)

Před 325 lety byl v Plzni popraven vůdce chodského povstání Jan Sladký Kozina. Přestože největší zásluhu na rozšíření příběhu o Janu Kozinovi a Lomikarovi neboli Wolfu Maxmiliánu Lamingenovi z Albenreuthu († 2.11.1696) má nepochybně Alois Jirásek a jeho Psohlavci z roku 1884, jako první chodskou pověst v roce 1846 zapsala a v časopise Česká včela publikovala Božena Němcová:

»Když jsme již hodnou chvíli všelicos povídali, ptá se mě stará: „A jestlipak slyšela paní o našem Kozinovi?“ „Něco jsem slyšela, ale nevím, zdali to pravé. Vy to budete ovšem nejlépe vědět, když byl Kozina odtud?“ „Ba to že byl, tamhle z toho statku,“ ukazovala na jeden statek v dole. „Chcete-li, budu vám tu nešťastnou příhodu povídat?“ „Povídejte, budu ráda poslouchat.“ — „Nechtě mne povídat, bábo, vy začnete zas od konce,“ namítal syn. „Jen mne nech, Honzo, ona mi bude paní rozumět.“ Druzí také na sedláka křičeli, aby bábě radost nekazil, a on ji musel nechat. Když si odkašlala, začala, jak jí syn radil, od začátku.

„Za starých časů byli prý ti naši sedláci tuze váženi, měli velké svobody a čeští králové je měli v lásce, protože byli bedliví, věrní a do boje jako oheň. Někde až tuze daleko je město, a to se jmenuje Mediolán; tam prý táhl jednou německý císař a chtěl je rozbořit, protože ho nechtěli tamější lidé poslouchat, český král mu šel na pomoc a s ním šli také naši Chodováci. Před tím městem je řeka, tam se položili, ale nemohli nijak města dobýt. Mezi Chody byl jeden jménem Psutka (podnes jsou v jedné vesnici zde Psutkové); ten stál u té řeky na stráži, díval se na město a přemýšlel, jak by je bylo možná dostat. Tu vidí u městské zdi psa, i myslí si: „Ten pes je z města, kterak se dostal ven?‘ I nepustil již více psa z očí a po chvilce viděl, kudy leze zpátky. Hned to oznámil našemu králi, pustili se přes řeku, a když viděli, že je možná tou dírou se do města dostat, pokusili se o to a tak šťastně město přemohli. Tenkráte dostali naši za to, že byli tak statni a Psutka že to vypátral, listy zlatými slovy psané, dostali velká práva a svobody; patřili sice k městu, ale byli svobodni. Od té doby jim přezdívali Psohlavci, a to jméno nám podnes zůstalo. Jaký čas od té doby až k nešťastné příhodě s Kozinou uplynul, to vám říci nemohu, ani kterak se to stalo, že obec naše v poddanství přišla. Na trhanovský zámek, půl hodiny odtud, přišel pán z ciziny, jménem Lamingar. Ten chtěl, aby mu sedláci robotovali. Tenkráte byl naším rychtářem Kozina; jak to nařízení přišlo, postavil se proti tomu a stál za všecky, nechtě přivolit, aby svá práva a svobody zadali. Ale Lamingar ho vyhlásil za buřiče a odsoudil k smrti.

Když byl v Klatovech k popravě veden, začaly zvony samy od sebe zvonit; a tu si měli hned ti zatvrzelí pánové pomyslit, hdyž se takový zázrak stal, že tomu Pánbůh nechce, ale oni na to nedbali; jen lidé ho litovali. Kozina šel k smrti hrdinsky a celou cestu si zpíval. (Píseň ta se prý posud v okolí pamatuje.) Když stál již na popravním místě, obrátil se k pánům, mezi nimiž také Lamingar byl, a zvolal: „Lamingare, do dne do roka tě zvu k soudu božímu!“ Nato neřekl již nic a byl odpraven. Jeho paní byla mezi našincemi, kteří pro rychtáře tuze želeli, a že ukrutně plakala a naříkala, obklopilo ji panstvo, a když mdlobou sednout musela, házeli jí do klína krony (tolary). Ale ona je vyhodila zase na zem a odpověděla, že jejich peníze nechce, ty že jí muže nenahradí.

Od toho dne nebyl Lamingar nikdy sám, ale když se schyloval rok ku konci a on posud zdráv byl, začal si dělat z Kozinova vyzvání smích. Byl rok; a den nato, poslední do určité lhůty, dal připravit Lamingar hostinu a sezval přátely své, by jej s nimi prohejřil. Když bylo po hostině a již se víno pilo, podepře se Lamingar o lenoch vycpané sesle a povídá s smíchem: „Haha, Kozino, rok a den je a já jsem posud zde!“ To dořekl, zčernal, svalil se na zem a víc nevzdechl.“ –

Stařena se zamlčela a po nás šel mráz. Všickni mlčeli jako pěny a muži, podepřené hlavy v dlaních, hleděli zádumčivě k zemi. „Ten tam nahoře soudí spravedlivě!“ řekl tiše hospodář a zvedl temné oko k modré obloze.
Sesle, z které Lamingar spadl, dlouho v zámku schována byla; ale v pokoji, co umřel, nechtěl žádný přebývat. Měl tři sestry a ty daly na usmíření po jeho smrti tři kamenné kříže a tři kapličky na třech vrchách postavit. Okolo jednoho jsem šla; v dole je čtyřhranný postavec, na něm kulatý sloupek a nahoře nízký křížek. Na postavci je vytesané jméno Ježíš a počet r. 1680. Za nějaký čas prodaly ty sestry panství hraběti Stadiónoví a táhly jinam. „Kterak jsem vám to, paní, povídala,“ ozvala se zase stařena, „tak mi to vypravovala jedna selka, která byla sto pět let stará. Ta to slýchala od jiných pamětníků; ostatně ví o tom každé dítě zde. Také mi říkala ta stará, až bude zase jednou vojna, že nevyhrajou naši, dokud nepřijdou k tomu Psohlavci (nebo také buláci, co mají bílé šarky a na ramenou bílé šňůrky). Ale ona asi již žádná vojna u nás nebude,“ dokončila stará řeč. „Ba ani nechceme, aby jaká byla; svatý pokoj!“ ozvali se druzí.«¹

¹Zdroj textu: NĚMCOVÁ, Božena. Obrazy z okolí domažlického. Praha: Topič, 1912. s. 60-63: bit.ly/39rbHLt
²Jiráskovo zpracování pověsti v Psohlavcích a Starých pověstech českých najdete v Krameriovi zde: bit.ly/alois_jirasek
Úvodní ilustrace od Jana Vilímka: bit.ly/3o4D7ed

Text a foto: FB – Kramerius – Digitální knihovna NK ČR