ROZHOVOR | Lenka Dusilová: Pojmenovat, čistit a odplavovat zátěže minulosti

Právě vyšla vaše nová deska s názvem Řeka. Jak se vám na ní pracovalo?
To nahrávání bylo radostné, měla jsem od první noty vedle sebe silnou a velice progresivní hudební společnost. Zásadními partnery mi byli hudební producent Petr Ostrouchov a mladý spoluproducent Ondřej Mikula alias Aid Kid. Též zvukař Milan Cimfe. Natáčeli jsme ve skoro domácím prostředí studia Sono Records. Tam jsem nahrála v podstatě všechna svá zásadní alba od roku 2008.

Živá ulice v Plzni: Monika Načeva, Michal Pavlíček, Michal Ambrož nebo Lenka Dusilová oslavovali svobodu

Do jaké míry vás při natáčení ovlivnila situace kolem koronaviru?
Pandemické situaci jsme se museli flexibilně přizpůsobovat. Tím jsme se dostali dost daleko za hranu finančních možností. Ale myslím, že rozvolněnější proces za ten výsledek stál. Vše je, jak má. Věřím, že některým lidem tohle hudební dobrodružství a risk přinese silný prožitek.

Jak dlouho se vlastně deska nahrávala?
V nahrávacím studiu Sono jsme začali nahrávat začátkem ledna a skončili jsme v září. Každý měsíc jsme ve studiu strávili pár dnů. Přišla jsem na začátku do studia s připravenou strukturou, konceptem a tvarem. Nahrála jsem některé své smyčky a základní aranže.  Na to začaly vznikat základy skladeb, které nahráli hudebníci Martin Brunner, Matěj Belko a Roman Vícha. Petr Ostrouchov (hudební producent) dokázal dokonale naplnit linii zadaného konceptu k mé velké spokojenosti. Zvládal skvěle pracovat se všemi možnými imaginacemi, vnášet do nich nové nápady a nechal nahrávat různé hudební vrstvy a experimenty přizvaných hudebníků. V závěru s Aid Kidem tvarovali konečnou strukturu. Aid Kid byl Petrovi zásadním partnerem, otiskl do nahrávky svůj rukopis, zvuky a modulace. Jeho hudební vnímání pro mě bylo nepostradatelné.

Odpovídá výsledná deska vaší původní představě?
Moje původní představa ztvárnění byla odlišná, více solitérštější a syrovější. A možná jsem ani tak nesměřovala k široké hudební kráse, jako spíše k experimentu sama se sebou a hledání, jak zachytit křehkou formu hudební pospolité vlny. Ale emoční stopa a inspirační obrazy, o které se ta vlna měla opírat, jsou na Řece vlastně mnohem konkrétnější a více přímočařeji vyslovené. Odcházela jsem ze studia naplněná a mile překvapená s tím, že to ztvárnění alba se dostalo mnohem dál, než jsem si na počátku dokázala představit. Ten proces nahrávání s těmito lidmi byl dar a absolutní svoboda, kterou jsem si pro Řeku přála.

Jaké plány máte s deskou do budoucna?
22. prosince jsme měli naplánovaný křest desky, pro který jsme chtěli zvolit nějaké velkorysejší ztvárnění. Na to v současné situaci samozřejmě není prostor, všechny domluvené koncerty jsou zrušené. Nemůžeme si dělat pošetilé představy, že do dubna příštího roku budeme koncertovat. Teď aktuálně stavím repertoár pro koncertní živý přenos, který bude zasazen do krajiny a bude zlehka pracovat s jejím prostředím. Budu se hudebně opírat o ještě jednoho hudebníka. Koncert proběhne na konci listopadu, tak nechci být zatím příliš konkrétní. Ale je to aspoň malý skromný dárek posluchačům, kterým chybí koncerty.

Deska si hraje s tématy transformace a změn. Jaké změny se udály ve vašem životě od vydání poslední desky V hodině smrti?
Během natáčení alba V hodině smrti jsem porodila syna, odjela místo mateřské několik turné, podílela se na vzniku a prvním ročníku projektu Monument/um, který pomáhá méně známým ohroženým památkám v bývalých Sudetech. Důležitá pro mě byla dlouholetá spolupráce s experimentálním divadlem Spitfire Company, kteří mě inspirovali k mé současné solitérské cestě. Taktéž vznikla a dodnes funguje koncertní spolupráce s Ivou Bittovou a Monikou Načevou. Stalo se toho mnoho a dostala jsem se i na pokraj své kapacity. To mě před třemi lety donutilo ukončit spolupráci s Baromantikou. Dostala jsme se do zdravotního oslabení se svou imunitou a nezvládla jsem být dobrým tahounem takového silného hudebního soukolí.

Začala jste se více věnovat svému zdraví?
Ano. Začala jsem hledat a řešit příčinu svých potíží. A trochu jinou cestou, než abych baštila prášky na alergie a trápila se neustále opakujícími se záněty. Uvědomila jsem si, že tělo jako organismus je třeba brát komplexně. Moje zdravotní problémy mi pomohla vyřešit až celostní medicína společně se zdravou stravou. Naučila jsem se, jak některé principy těla a účinky stravy fungují. To mi pomohlo si uvědomit, že se to zrcadlí v mnoha jiných principech a pravidla fungují ve všech přírodních procesech spravedlivě.

Co dalšího z osobního života se na desce promítá?
Posledních asi patnáct let vědomě v hudbě navazuju na zkoumání minulosti v mé rodinné linii. Je to pro mě důležité kvůli mému osobnímu růstu, je mi to silnou inspirací a cítím, že je třeba tyhle neviditelný vlákna a zátěže minulosti v některých momentech pojmenovávat nebo je aspoň nějakou formou čistit, odplavovat. I kvůli další generaci. Ta bude mít zase svoje vlastní zátěže a souvislosti. K tomu všemu, co jim tady zanecháme. Pracuju tedy nejvíce s rodinou minulosti, v které nacházím vliv různých událostí, které mě často zavádějí do slepých ramen. Krajina, řeka a stará poničená místa jsou dokonalou kulisou pro album Řeka. Jsem na Řece vnitřně ve spojení s krajinou mého dětství a mé mámy (Karlovarsko) a s projekty, kterých jsem součástí.

Iva Bittová, Lenka Dusilová a Monika Načeva byly v Brně na pódiu opět Spolu

Jeden z takových projektů je Monument/um. O čem je a do jaké míry se na desce promítá?
Projekt Monument/um je audiovizuální projekt, jehož záměrem je pomáhat méně známým ohroženým památkám v bývalých Sudetech, které poznamenaly různorodé děje minulosti. Stojí za nimi lidé a komunity, které se snaží památky opravit a hledají pro ně nové, nekomerční využití. Vybrali jsme pro první ročník čtyři ohrožené památky v západních a severních českých Sudetech a na těchto památkách jsme odehráli vloni audiovizuální představení společně s vizuálním umělcem Kubou Aeldrynem ze studia Lunchmeat.
Tato představení byla vizuálně šitá na míru dané památce. Bylo to smysluplný, vybrali jsme na těchto koncertech pro památky téměř čtvrt milionu korun a upozornili na to, že každý může ve svém okolí nalézt taková místa a spolky, které může sám nějakým způsobem podpořit. Tyhle památky stojí za to zachraňovat, protože mají výpovědní hodnotu té doby. Album Řeka vlastně začíná třemi skladbami, které jsem napsala právě původně pro tyto koncerty v rámci projektu Monument/um.

Jak se ta deska vyvíjela textově?
První představení v rámci projektu Monument/um jsme odehráli v kostele Navštívení Panny Marie v Horním Vítkově na Chrastavě. Když jsem připravovala hudbu pro Monument/um, chtěla jsem díky tomuto kostelu pracovat v jedné skladbě s religiózním symbolem Panenky Marie. Dostala se mi v té době do rukou sbírka Matečník mladé básnířky Małgorzaty Lebda v překladu Bogdana Trojaka. Okamžitě mě to zasáhlo. Její jazyk a popis útržků jejího dětství mě vtáhl sugestivně do její krajiny. Žila v polské krajině, která je podobná bývalým Sudetům. Její jazyk je přirozený, autentický a odráží drsnost kraje. Líbil se mi symbol lepení Panenky Marie, která se rozbila a autorka jí vdechuje tak trochu nový účel. Udělala si z ní vlastně skrýš pro mince, které potají brala z otcova kabátu.

A co další texty?
Měla jsem relativně jasnou představu či emoci, o čem by každá píseň měla být. S Petrem Ostouchovem jsme zhodnotili, že by bylo nejlepší, kdybych si k sobě našla člověka, který umí pracovat s českým jazykem a má široký přehled a fantazii. Obrátila jsem se na svého kamaráda, hudebníka Martina Evžena Kyšperského (kapela Květy), který mi už dříve napsal pár silných textů pro Baromantiku. Je to člověk, který má entuziasmus a umí mě dobře nacítit. Jsme velice dobří přátelé.

Měla jsem dojem, že se bouřlivé vody Řeky na konci uklidnily. Došlo paralelně také k rozuzlení vašeho hledání?
Na konci desky je spíš takové smířeníčko, poslední skladba Tma je smířlivá a zralá. Zpívají ji Monika Načeva, Iva Bittová a Beatka Hlavenková v závěru hraje krásné zdobné piano a proplétá se podobnými akcenty s dalším klavíristou Vojtěchem Procházkou. Dorka Barová napsala první část textu v polštině a uzavírá kruh linie Řeky, neb její text otevírá celé album. Ta první část skladby Tma je kontrastem k básni Irmy Geisslové, kterou si pro druhou část skladby vybrala a magicky deklamuje Monika Načeva. Irma Geisslová je česká básnířka konce 19. století a skladba Tma je tak rozkročená mezi naším a 19. stoletím. Skrze rukopis obou autorek je i přes ty věky cítit síla ženské hlubiny i temnoty.

Což je také poměrně silným tématem desky.
Ano, to se také Řekou prolíná. Je tam cítit boj o přežití žen, které byly ovlivněny různými světovými událostmi. Žily v diskomfortních časech a nemohly s tím nic udělat. Například ve válce, když muži narukovali a nevrátili se. Většina dětí zemřela. A ženy se snažily zachovat rod. Babička se takhle probíjela první a druhou světovou válkou.

Plánujete také vizuální formu písní?
Natočili jsme první videoklip ke skladbě Vlákna ve spolupráci s režisérem Viktorem Taušem. Natáčeli jsme v opuštěné krásné budově Miramonte v Mariánských Lázních, kde byl dříve dětský domov a sanatorium. Natáčení klipu byl vlastně takový pokus a výzva poprat se s mojí fyzickou kapacitou.

Jak to?
Dostala jsem zadání od režiséra pracovat se sádrokartonem, poskládat ho v daný tvar a posléze ho rozbíjet metrovým kladivem, uklidit to vše po sobě a začít znovu. Takže jsme s pohybovou koučkou čtyři tréninky zkoumaly, jak s tělem, materiálem a kladivem pracovat, abych si v únavě neublížila, neb tento proces se měl autenticky natáčet asi sedm hodin.

A co další skladby?
Uvažujeme o obrazovém ztvárnění dalších dvou skladeb zase v odlišném vyznění.

Sportujete i mimo přípravu na natáčení klipu?
Já jsem ostuda, vůbec nesportuju. Jsem ráda, když se párkrát do týdne ráno dobře protáhnu.

Váš syn je nyní v první třídě? Vedete ho k hudbě?
Synek má odklad, takže si užívá ještě dětství. Myslím, že to je rozumný, stejně by si toho školáctví teď moc neužil.  Občas si jdeme spolu zahrát, rád hraje na bicí. Myslím, že hudbu cítí velice dobře, ale to nic neznamená. Je to ještě takovej prcek, potřebuje si toho hodně vyzkoušet. Ráda ho v čemkoliv smysluplném podpořím.

Koho ráda posloucháte?
Mám ráda klidný hudební vody, když potřebuju klid, dám si meditaci třeba s Goldmundem, teď zas vypustil do světa nové album. Je moc krásný hudby. Mám ráda Jenny Hval nebo klidně Billa Frissela. Z nostalgie jsme si teď připomněla album, které natočil s Petrou Haden někdy v roce 2003. V Čechách a na Slovensku je taky spousta skvělé hudby různých žánrů. Povodí Ohře, Nikól Bóková, Katarina Máliková, David Kollar.

Text: Tereza Hrabinová, foto: promo zpěvačky
Témata: Lenka Dusilová, Řeka, Iva Bittová, Monika Načeva, Beata Hlavenková, Viktor Tauš, Martin Evžen Kyšperský