Vítězslav Novák - zjevení z přelomu století
Víkendové dopoledne s Vítězslavem Novákem vysíláme 5. a 6. prosince od osmi do dvanácti. Připravil Rafael Brom.
„Moje umělecká tvorba brala se vždy souběžně s mým niterným životem“, napsal Vítězslav Novák k příležitosti uvedení své první opery Zvíkovský rarášek. Tato hudební veselohra, kterou ztrhal Zdeněk Nejedlý, vznikla ve zralém období skladatele.
Nikoli Janáček, jehož sběratelská a kreativní aktivita v oblasti folklóru je obecně známá, ale právě Novákův příklon k lidové písni způsobil, že se tato inspirace stala součástí české hudební moderny. Současně přinesl nové náměty, atakoval přežívající akademismus a předjímal moderní harmonické vazby. Své pojetí imprese objevil a realizoval ještě dříve, než se k nám dostaly kompozice impresionistů. Jakkoli byl dotčen dekadencí konce století a melancholií, kterou vložil třeba do písňového cyklu Melancholie, vrací se opakovaně do svého okouzlení lidovou hudbou, zejména moravským folklórem o jehož kreativním zužitkování vášnivě debatoval s Janáčkem.
Novák osobitým stylem pokračoval v tradici zakladatelů nové národní české hudby Smetany a Dvořáka. Však dostal také počátkem dvacátých let, kdy procházel tvůrčí krizí, nálepku tradicionalisty a zájem o jeho hudbu u mladších kolegů, dokonce i jeho žáků, tehdy opadl. A to i navzdory tomu, že se jeho opera Lucerna, premiérovaná v roce 1923, se stala, nejhranějším kusem domácího repertoáru. Vítězslav Novák byla vlastenec, jak demonstroval třeba svým odmítnutím nabídky na profesorské místo ve Vídni, a také odmítnutím zájmu o svou první operu Zvíkovský rarášek z Vídeňské státní opery. Bylo to rok po vypuknutí první světové války. Novák alespoň připustil, aby operu vydalo vídeňské nakladatelství Universal Edition.
Vzápětí píše operu Karlštejn, kterou chápe jako národní symbol české země. Je na místě připomenout, že obě práce odsoudil historik a kritik Zdeněk Nejedlý. Nebyl to ostatně ojedinělý hlas nesouhlasu. Vlastenectví také obnovilo Novákovy tvůrčí síly ve třicátých letech. Skladatel patřil k aktivním prominentní osobám v době budování státu, jak první republiky, tak po druhé světové válce, nestihl se však zapojit do budovatelské éry naznačené kantátou Píseň zlínského pracujícího lidu, zemřel roku 1949.
Jestliže Novák prožíval tvůrčí krize, o který se mnohé dočteme v jeho Pamětích, které přinášely odliv zájmu o jeho tvorbu, patří k výrazným osobnostem české moderní hudby počátku dvacátého století, třebaže vlajku modernismu nesli dále jiní - Ostrčil či Janáček.
Neochvějnou pozici si Novák vybudoval jako profesor. Jeho kompoziční třídu na mistrovské škole, kde působil v letech 1909-1940 absolvovala více než stovka komponistů. Byli mezi nimi domácí českoslovenští, tedy čeští, slovenští i němečtí studenti, i zájemci z jiných zemí. A je doloženo, že Novák vychoval bezmála celou nástupní kompoziční generaci.
Na stanici D-dur 5. a 6. prosince 8:00-12:00.
