Na maršálovi Radeckém je tak vidět, proč je dobré nenechat se uzavřít do úzké malosti nacionálně-státního myšlení a více se spoléhat na heslo Františka Josefa I. „viribus unitis“ – spojenými silami.
* * *
„Přísahal jsem císaři, mému pánu, že porazím nepřítele a že budu bránit jeho trůn a práva. Této přísaze zůstanu věrný do posledního dechu. Budu oplakávat krev, která musí téct, ale proleji ji. Onomu světu pak nechám, aby mě soudil.“ Tolik vlastní rukou sám hrabě Radecký, vojevůdce, který ve své kariéře neprohrál jedinou bitvu, naplánoval porážku Napoleona v bitvě národů u Lipska a ještě ve dvaaosmdesáti vyhrával války. Společně s Janem Žižkou největší polní velitel, kterého kdy Češi měli, na rozdíl od husitského hejtmana se k němu však už celé století nechtějí znát.
… Odpovídá tomu i maršálův památník. Vidíme na něm hrdého vítěze, neporazitelného vojáka v triumfální póze. Vtiskl mu jeho tvůrce Emanuel Max do tváře i velkorysost vítěze, nebo jenom únavu životem? Štít, na kterém stojí vítězný válečník, drží příslušníci různých zbraní monarchie, kteří bývají považováni za symbolické zástupce jednotlivých národů, bojujících na straně své tehdejší vlasti. V jejich tvářích, tentokrát z dílny bratra Emanuela Maxe Josefa, je cítit hrdost, že podpírají zrovna Radeckého. Existuje přesnější metafora multinárodního státu, kterým Rakousko bylo, sjednocujícího malé národy a chránící je (slovy Františka Palackého) před pruským militarismem a ruským imperialismem? Po zániku monarchie jsme v krátkém časovém období na vlastní kůži pocítili, že se Palacký nemýlil ani v jednom případě.
Nejčastěji se Radeckému vytýká, že „ač Čech, sloužil cizímu panovníkovi, a to ještě panovníkovi, který nás utlačoval“, to je ovšem hrubé zkreslení jak tehdejší, tak dnešní reality. Zaprvé Habsburkové byli dědiční čeští králové, ale hlavně: pojem češství, jak ho chápeme dnes, byl značně odlišný od toho, jak ho chápala Radeckého doba. Nijak nezáleželo na jazyku, jímž Češi mluvili: princip byl územní. Tedy i Němec, žijící na území Koruny české a mluvící německy, byl stejným Čechem jako jeho česky hovořící soused. Až teprve v myšlení 19. století „národ“ začíná znamenat „lidé používající stejný jazyk“. A ve chvíli, když se národ vedle vlasti (patria) a víry (feides) definuje jazykem a etnickým původem, do hry vstupuje nacionalismus. Není bez zajímavosti, že právě tento obrozenecký nacionalismus (vzniklý za francouzské revoluce, která národ stavěla do protikladu k dosavadnímu ancient régime) stál za mnoha katastrofami 20. století…
Mýty a lži
… „Je velmi snadné propadnout nacionální omezenosti a zabedněnosti, která je považovaná za bůhvíjaký politický realismus. Jenže národ není žádnou biologickou nebo historickou daností, je výsledkem dějinného vývoje a intelektuální činnosti spojenou s mocenskými zájmy,“ napsal politolog Rudolf Kučera. Historicky tak vykrystalizovaly dvě formy národních států: etnicky čistý stát, který se tváří, že menšiny nemá a také pro ně nemá žádná práva, anebo multietnický stát, jenž si během vývoje vytvořil tzv. ústavní národ, kdy nejen všichni občané, ale i všechny národy si jsou před zákonem rovny – a právě tato rovnost z nich tvoří rovnoprávné občany (typickým příkladem jsou Spojené státy). České země se mohly stát tím druhým, k čemuž je opravňovalo tisíc let soužití s Němci, místo toho jsou tím prvním: po první světové se válce se tři miliony obyvatel Československa ocitly bez práv, po druhé světové dokonce bez domova. „Přitom pojem Čechy měl ve smyslu tradice svatováclavské koruny vždy nadnárodní charakter, Čechy byly dvojjazyčným územím,“ upozornil europoslanec a intelektuál Otto von Habsburg: „Koexistence Čechů a Němců vytvořila vlastní životní styl. Existovala-li někdy nadvláda jednoho nebo druhého národa, ocitl se celek v nebezpečí.“
A tak je Radeckého zatracení možno klást za vinu přízemnímu českému obrozeneckému nacionalismu ve spojení s fanatickým odporem k Habsburkům – co na tom, že pojmy jako „žalář národů“ se nikdy nezakládaly na pravdě. Jak strašně jsme za Habsburků úpěli, doložil historik Jiří Rak: „Když v roce 1917 vznikl Manifest spisovatelů, první oficiální projev nesouhlasu Čechů s nadvládnou Rakouska-Uherska, byl Alois Rašín vězněný v rakouském Möllersdorfu. Manifest mu poslali poštou do vězení, a jak Rašín později vzpomíná, četl si jej na dvoře věznice a byl z jeho textu nadšen. Neváhal proto a napsal autorům dopis, aby pod manifest připojili jeho podpis.“ To vše oficiální cestou, žádné motáky z vězení nebyly třeba. A to byla válka, takže se dodržovala mnohem přísnější opatření! Představte si takové dopisování z kriminálu ještě v roce 1989… Nejtragičtěji tento omezený a zaslepený český postoj k Habsburkům vystihuje prohlášení prezidenta Beneše, který v reakci na snahu Otty von Habsburg zachránit středoevropský prostor před nacisty reagoval krátkozrace hloupými slovy: „Raději Hitler než Habsburk.“ A totéž z pohledu Čechů platilo o habsburském vojákovi.
Jak dalece může obrozenecký nacionalismus dojít, svědčí přepsání role jednoho z největších císařů pozdního středověku Karla IV., z nějž se najednou stal obhájce českých zájmů proti německé rozpínavosti. „Český Otec vlasti byl stejnou měrou Otcem říše,“ připomíná evropský rozměr tohoto panovníka Otto von Habsburg. Karel IV. nařídil, aby úřady v Čechách fungovaly dvojjazyčně, česky i německy; Karlštejn postavil jako úschovnu říšských korunovačních klenotů a univerzitu, kterou založil v Praze, nikdy neplánoval nabídnout jen Čechům. Měla být pro celou říši. Karel IV., stejnou měrou Francouz a Němec jako Čech, udržoval dvůr, kde pospolu žili Češi, Němci, Francouzi nebo Italové. Není náhoda, že při svém pohřbu byl označen jako Otec vlasti, ne národa. Němcům byl Otcem úplně stejně jako nám. To až opět obrozenecký nacionalismus z něj udělal výlučného Čecha.
Za harmonii
Radecký upadl do národní klatby, protože proti všem nacionalistickým snahám stál v opozici. Byl totiž vlastencem hinter-nacionálním – vlastencem monarchie, jasně definované hranicemi podunajského státu a katolickou vírou. Což nijak nevylučovalo, že se cítil být Čechem – než prodal své ostatky výměnou za zaplacení dluhů, přál si být pohřben v rodných Čechách, protože se Čechem nikdy cítit nepřestal:
„Památka, věnovaná mi rodinami z dědinek milých z krásné vlasti české, z dědinek, v nichž jsem útlé mládí své strávil, z míst, kde i kosti mých drahých rodičů práchniví. Ku kostem po otcích svých složil bych rád i své po těchto nesnázích dlouhého a často strastiplného živobytí, v lůno milené vlasti mé české,“
napsal do Berouna v poděkování za udělené čestné občanství.
Symbolem Radeckého pojetí evropanství může být Dunaj, vypůjčíme-li si příměr z Písně o Nibelunzích. Zatímco Rýn představoval němectví a „čistotu rodu“, Dunaj je jeho protikladem. Známe přece pojem podunajská monarchie: „Dunaj je řeka, podél níž se setkávají, střetávají a mísí různé národy,“ píše Claudio Magris. „Je to řeka Vídně, Bratislavy, Budapešti, Bělehradu a Dácie. Je jako stuha, která, podobně jako Ókeanos obtékal řecký svět, protíná a obepíná habsburské Rakousko.“ Na habsburské časy se v těchto městech a zemích vzpomíná idealizovaně a s nostalgií; jako na harmonii mezi národy – tou ty časy jistě byly, pokud se je nesnažili rozbít právě nacionalisté: němečtí, maďarští, italští nebo čeští.
Čas smíření
Radeckému toho jeho odpůrci vyčítají mnoho. Že v italských válkách zabil 4000 Italů, že jeho pomník reprezentuje militaristickou ideologii, že odstraněním pomníku jsme odčinili Bílou horu, vyjádřili své národní vítězství a státní svobodu. Co na tom, že jsou to nesmysly.
„Je pochopitelné, že na konci velké války vyústilo válečné utrpení na frontách i v zázemí ve snahu malých slovanských národů včetně Čechů opustit jejich dosavadní širší vlast a dosáhnout plné samostatnosti,“ míní k tomu Jan Bárta ze Spolku Radecký. „Vlna jakési odplaty následující bezprostředně po rozpadu Rakouska-Uherska s sebou nesla i nešťastné akce zaměřené proti kulturnímu a myšlenkovému dědictví předků. Radeckého památník tehdy naštěstí nebyl poškozen, ale díky zásahu českých kultivovaných osobností té doby jen rozebrán a uložen do lapidária Národního muzea.“
A kromě toho, každá válka si vyžádá padlé. Sluší se připomenout, že Radecký ze svého pohledu hájil vládu práva: potlačoval povstání, přičemž se vzbouřenci zacházel mnohem lépe, než bývalo v těch dobách obvyklé. Svým vojákům zakázal rabování, při opětovném dobytí Milána se odmítl mstít, takže mezi civilními oběťmi najdeme leda Italy, kteří byli trestáni na hrdle za rabování ve svých vlastních městech nebo za zabíjení Rakušanů ze zálohy. A hlavně: nastal čas smíření. S ostatními zeměmi společně v EU, s vlastní historií. Ví to i Spolek Radecký: „Naší konkrétní odpovědí je návrh, protože vojáci padlí ve válkách 19. století u nás dosud nemají společný symbolický památník, aby obnovený pomník nesl vedle jména Radecký také dedikaci: Památce všech obětí válek devatenáctého století – Ve smrti smířeni,“ doplňuje Bárta.
Na maršálovi Radeckém je tak vidět, proč je dobré nenechat se uzavřít do úzké malosti nacionálně-státního myšlení a více se spoléhat na heslo Františka Josefa I. „viribus unitis“ – spojenými silami.
David Lancz
* * *
Vyšlo v příloze Orientace Lidových novin 21. listopadu 2020 – celý článek>
P.S.
Až bude pomník maršála Radeckého opět stát na Malostranském náměstí v Praze, prokážeme náš tolik potřebný mravní posun. Už jsme jej prokázali odstraněním pomníku maršála Koněva a obnovením Mariánského sloupu. J.Š.
* * *
400. výročí „bitvy“ na Bílé hoře, aneb jak to ve skutečnosti bylo
Díl druhý: 400. výročí „bitvy“ na Bílé hoře, aneb jak to ve skutečnosti bylo
Praha 15.8.2020: Mariánský sloup v Praze nám opět ukazuje správný směr
28.říjen: „Oslava“ potlačení zájmů více než poloviny obyvatelstva a zločinu proti lidskosti
Read more...