Za vlády Meiji se ve věznici narodila malá Juki – dítě zrozené z krveprolití, což nám bude několikrát připomenuto. Její matka převypráví přítomným ženám svůj příběh, kdy bylo nutno během selských bouří souvisejících s brannou povinností dávat pozor na nebezpečné muže v bílém. Její manžel udělal tu chybu, že při příchodu na nové místo, kde se měl stát učitelem, zvolil právě tuhle barvu obleku. Spolu se synem byl zavražděn, což měli na svědomí čtyři zločinci. Jeden už je mrtvý, takže zbývají tři – Takemura Banzo, Giširó Tsukamoto a Kitahama Okono. Malá holčička bude mít, až vyroste, za úkol vykonat pomstu. A ta, jak víme, je pokrm, který je nejlepší servírovat za studena.

Tak Lady Snowblood opravdu nezapře, že se u ní Quentin Tarantino inspiroval. Že má americký režisér zálibu ve filmech všech (mnohdy i „pokleslejších“) žánrů, to jsme věděli. A stejně víme, že jsou jeho projekty z řemeslného hlediska vždycky mistrně zvládnuté. U Lady Snowblood to bylo docela překvapení. Tím spíše, že skoro ve stejné době vzniknul v Zemi vycházejícího slunce také Street Fighter se Sonnym Chibou, který byl natočený tak bídně, že byl zastaralý de facto už v době svojí premiéry. O nechtěně směšném, ba až absurdně trapném počinu Thriller – En grym film, raději ani nemluvě.

 










 

Sama Lady Snowblood pro změnu nemůže popřít, že vychází z manga předlohy. To mimo jiné znamená jednak možnost ve vyprávění využít netradiční, inovativnější postupy, ale hlavně jde o to, že téměř každé říznutí doprovázejí gejzíry krve. A nejbizarnější je, že film i přesto působí uvěřitelněji a věrohodněji, než třeba zmíněný karatistický Street Fighter. Snad s výjimkou závěrečné scény na maškarním plese, kde jakoby přepadla Toshiyu Fujita chvilka režijní nejistoty. Nic to nemění na tom, že si tenhle snímek přízvisko ‚kultovní‘ naplno zaslouží. Tím spíše, že mírná zaváhání napravil vizuálně podmanivým a vlastně i emotivním finále.

Velký podíl na zaslouženém úspěchu této podívané má pochopitelně také představitelka titulní hrdinky Meiko Kaji, která nazpívala i tuto písničku, kterou proslavilo uvedení Kill Billa (spolu s Urami Bushi), takže se rodačka z Tokia rozhodla oprášit svoji hudební kariéru. Velká škoda, že kvůli jazykové bariéře odmítla všechny herecké nabídky z Hollywoodu, protože z asijských hereček se v Továrně na sny výrazněji prosadily akorát Michelle Yeoh, Zhang Ziyi, Gong Li, Rinko Kikuchi, Sonoya Mizuno, Veronica Ngo, ale například Lucy Liu aka O-Ren Ishii počítat nemůžeme, jelikož se narodila v USA.

Tím se vlastně znovu dostáváme ke čtvrtému, resp. čtvrtému a pátému filmu „Šílence z videopůjčovny“. Společným rysem je vedle čtyř úhlavních nepřátel, výcviku (tady podobně krutý, jako ten v podání Pai Meie, jelikož Juki je ještě malá), využití samurajských mečů, některých kompozičně obdobných záběrů, působivého vyprávění a s tím souvisejícího do jisté míry pohrávání si s divákem, také rozdělení do kapitol. U Lady Snowblood se nazývají Slib pomsty spaluje lásku a nenávist; Plačící bambusoví panáci potřísnění krví; Deštník od krve, srdce z uvadlých květin; Palác potěšení, závěrečné krveprolití. Kapitoly v tomto případě pouze dál striktně rozdělují pomstu na jednotlivých záporácích, takže nejsou nezbytně nutné. Na rozdíl od Kill Billa, který je příběhově obsáhlejší a nechronologický ve více než jedné retrospektivě.

 










 

Postupně také zjišťujeme, že vrazi, které Juki pronásleduje, byli gauneři, jsou gauneři a s velkou pravděpodobností by jimi i zůstali, kdyby se nestali objektem pomsty. Banzo chlastá, podvádí a svoji dceru nutí k prostituci. Ona ho však přesto má ráda. Okono je nepříjemně zákeřná a provádí temné rituály. Průšvihářskému Giširóvi, nosícímu stylové tmavé lennonky, je pro změnu jedno, kdo místo něj umře – podstatné je, že on sám bude žít. A vedle záporných postav bychom měli připomenout, že výraznou úlohu sehraje i Ryurei, neboli zvídavý novinář.

Lady Snowblood je film, který kromě pomsty výtečně servíruje taky atmosféru Japonska ve druhé polovině 19. století. Nebude od věci upozornit, že patří k těm dílům, která si vysloužila pokračování, o kterých se paradoxně málo ví. Přitom Lady Snowblood: Love Song of Vengeance režíroval stejný tvůrce a hlavní roli si v něm opět zahrála Meiko Kaji. Každopádně rok 1973 výrazným ženským hrdinkám přál. Nejen proto, že se narodily Kate Beckinsale, Neve Campbell, Juliette Lewis, Vera Farmiga či Lena Headey, ale také kvůli tomu, že do kin šly z tohoto úhlu pohledu minimálně další dva pozoruhodné tituly – v Americe blaxploitační Coffy, u nás pohádka Tři oříšky pro Popelku, kterou shodou okolností znají i v Japonsku.

FOTO: cinema.de