Příběh Jana Sladkého Koziny
Před 325 lety, 28. listopadu 1695, skončil na plzeňském popravišti život Jana Sladkého zvaného Kozina, jednoho z vůdců chodské rebelie. Skrze Jiráskův román Psohlavci se jeho příběh stal součástí naší národní mytologie. Folklorní okénko věnované této kapitole regionálních dějin jihozápadních Čech, samozřejmě s hudbou předních chodských souborů a kapel, na středu 2. prosince v 16.55 připravil Zdeněk Vejvoda.
O tom, jak Jan Sladký-Kozina vypadal, se ve svém díle Chodenprozess zmiňuje dr. Weisel, lékař ze Všerub, který měl přístup k archivu koutského zámku. Uvádí, že Kozina byl střední, silné, zavalité postavy a upřesňuje, že byl pevné povahy, bez falše. Byl jistě zdatným řečníkem. Byť nikdy nebyl rychtářem ani konšelem, uměl byhodnotit situaci a přiměřeně reagovat.
Kozinův úhlavní nepřítel Wolf Maxmilián Lammingen, nazývaný Lomikar, byl na Chodsku považován za výrazně ošklivého člověka. Byl rusovlasý (i když to byla zřejmě módní paruka), a o lidech zrzavých jako Jidáš se říkalo, že jsou nebezpeční a psychicky vyšinutí. Podle ostatků v klenečské hrobce byl asi 170 cm vysoký s podlouhlým obličejem. Byl schopný právník a bezohledný podnikatel. V Trhanově si nechal vybudovat své správní i osobní sídlo, nato otevřel v Nemanicích skelnou huť, v Peci pod Čerchovem sklárnu a železárnu, na jeho panství pracovalo pět hamrů. Ve Kdyni založil první manufakturu na výrobu punčoch a mlynářských plátýnek. Co se týče politiky, stal se krajským hejtmanem v Plzni a posléze c. k. místodržitelem v Praze. Jako všichni předešlí zástavní pánové sledoval i Lammingen především osobní ekonomické zájmy, snažil se obohatit na úkor kohokoli a nejvíc to odnášel jeho poddaní Chodové.