Nové koště dobře mete, říká přísloví, které lze vztáhnout na situaci po nástupu nového předsedy Krajského soudu v Plzni Alexandra Krysla. Ten totiž krátce po svém nástupu do funkce podal kárnou žalobu na celý senát Krajského soudu v Plzni (KS), kterému předsedá zkušený soudce Eduard Wipplinger.
O rozhodnutí předsedy Krysla podat kárnou žalobu informoval deník Právo, Česká justice zjistila podrobnosti.
S podnětem ke zvážení kárné žaloby se obrátila na Kryslova předchůdce Miloslava Sedláčka v srpnu předsedkyně senátu Nejvyššího soudu (NS) Milada Šámalová. Její senát zprostil obvinění řidiče sanitky, která způsobila dopravní nehodu, při níž zahynula cyklistka, přičemž se tak stalo poté, co ve věci již jednou NS rozhodoval a nižší soudy, konkrétně Okresní soud v Chebu a odvolací KS v Plzni, neměly respektovat jeho závazný právní názor.
„Vzhledem k tomu, že nižší soudy nerespektovaly v daném trestním řízení právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený jeho původním rozhodnutím vydaným dne 14. března 2018, sp. zn. 8 Tdo 63/2018, a protože v případě Krajského soudu v Plzni a konkrétně jeho soudce JUDr. Eduarda Wipplingera takové jednání zaznamenal Nejvyšší soud opakovaně, zaslala předsedkyně senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu JUDr. Milada Šámalová současně také přípis předsedovi Krajského soudu v Plzni s žádostí o zjednání nápravy (přičemž není vyloučena ani možnost podání kárného návrhu) u jmenovaného soudce. Předseda krajského soudu byl Nejvyšším soudem upozorněn i na další tři konkrétní dovolací řízení, ve kterých předseda senátu odvolacího soudu JUDr. Eduard Wipplinger nerespektoval právní názor Nejvyššího soudu a dostatečně neodůvodnil, proč takto postupoval v rozporu s § 265s odst. 1 trestního řádu, obdobně tak, jako tomu bylo i v tomto případě,“ stojí v tiskové zprávě NS z 26. srpna.
Podnětem Šámalové se zabýval ještě Kryslův předchůdce Miloslav Sedláček, který k tomu tehdy České justici sdělil, že požádal o zpracování stanoviska svého místopředsedu pro trestní úsek. Vzhledem k tomu, že Sedláčkovi skončilo funkční období na konci září, věci se ujal již jeho nástupce Krysl. A ten se rozhodl podat kárnou žalobu na všechny tři členy jednoho senátu: Eduarda Wipplingera, Libuši Chudíkovou a Danielu Jeřábkovou.
Rozpor v právní jistotě
„Kárně obvinění měli společným jednáním postupovat v rozporu s principem právní jistoty, vážně zasáhnout do práva na spravedlivý proces garantovaného článkem 36 Listiny základních práv a svobod a způsobit nedůvodné prodloužení trestního řízení, když při rozhodování o opravném prostředku v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu sp. zn. 2 T 120/2013 v rozporu s ustanovením § 265s odst. 1 trestního řádu úmyslně opakovaně nerespektovali závazný právní názor publikovaný v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018 č. j. 8 Tdo 63/2018-37, a při rozhodování o opravném prostředku v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 10 T 3/2015 v rozporu s ustanovením § 265s odst. 1 trestního řádu úmyslně opakovaně nerespektovali závazný právní názor publikovaný v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019 č. j. 7 Tdo 1477/2018-39, tedy měli opakovaně zaviněně porušit povinnosti soudce, čímž měli ohrozit důvěru v odborné a spravedlivé rozhodování soudů,“ sdělila České justici mluvčí KS v Plzni Jana Durná. Jako kárné opatření je všem třem navrženo snížení platu o 10% na 3 měsíce.
Soudce Wipplinger se v srpnu k podnětu NS nechtěl blíže vyjadřovat, dodal však, že jeho senát se vždy snaží rozhodovat v souladu se zákonem a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. „Jsou to vždy dosti komplikované věci a vysvětlení by bylo obsáhlejší. (…) Snad pokud jde o rozhodnutí z letošního roku ‚Tramvaj‘, odkazuji samozřejmě na naše rozhodnutí 9To435-19, kdy nelze připustit, dle našeho názoru, aby se řidič -nejen tramvaje- rozjel aniž ví, že trať -komunikace před ním, je volná. Argumentaci spočívající v tom, že řidič není povinen nebo není v jeho možnostech se předklonit, uklonit, otočit hlavu apod., považujeme za nesprávnou, a hlavně je to velmi nešťastný signál ze strany NS pro ostatní řidiče do budoucna,“ uvedl k tomu soudce Wipplinger pro Českou justici.
Bývalý předseda KS Sedláček pro Českou justici zapochyboval nad tím, zda bude vůbec možné, aby kárný senát mohl prolomit mlčenlivost ohledně hlasování členů senátu či rozlepit obálku s protokolem o jejich hlasování.
Problémy s pokyny z Nejvyššího soudu
„Přitom (snad, opravdu jsem podklady neviděl) všechny nebo téměř všechny vytýkané věci referoval příslušný předseda senátu. Ten samozřejmě poté i vyhotovuje rozhodnutí včetně jeho odůvodnění, v rámci kterého byly uvedeny patrně pro Nejvyšší soud nepřijatelné formulace. Je tak zřejmé, že členky senátu tedy (alespoň podle mých sedmnáctiletých zkušeností odvolacího soudce) většinu vytýkaných rozhodnutí ani nekontrasignovaly. Navíc i pokud v některém případě koncipovaly odůvodnění jako referující soudkyně, pak musí projít tento text rukama předsedy senátu, který je oprávněn jej měnit. A věřte mi, že jsem soudil jako tzv. votant s několika předsedy senátů, někteří v mém textu neměnili ani písmeno, byl-li věcně správně, jiní požadovali nejen změny formulací, ale i třeba i změny rozložení odstavců a podobně. Za této situace mi není zcela jasné (ale znovu opakuji, nemám podklady), zda vůbec lze kvalifikovaně podat kárný návrh na všechny členy senátu, když nevíme, zda například jeden z nich neuplatnil tzv. separátní votum do protokolu o hlasování. Musím si klást otázku, čím by se provinil takový člen senátu, který byl přehlasován a hlasoval tedy pro Nejvyšší soud akceptovatelně (a na rozdíl od Ústavního soudu nebo ESLP nemůže svůj oddělený názor prezentovat) – když zároveň nekoncipoval ani odůvodnění rozhodnutí,“ vysvětlil svoji skepsi soudce Sedláček.
Je třeba v této souvislosti zmínit i to, že to není poprvé, co má soudce Wipplinger problém „vtěsnat“ se do pokynů Nejvyššího soudu. Už před dvaceti lety se (neúspěšně) obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení ustanovení trestního řádu, konkrétně věty v §270, která zní „a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil“.
Tehdy se jednalo o případ, pro plzeňskou justici dosti bolestný, příslušníka někdejší Federální bezpečnostní a informační služby Václava Wallise, který byl v roce 1992 obviněn z toho, že měl předávat tajné informace prezidentovi Harvardských fondů Viktoru Koženému. I v tomto případě NS konstatoval, že se odvolací soud neřídil pokyny dovolacího soudu a nerespektoval jeho právní názor.
„Rebelující“ senát soudce Wipplingera také v říjnu odmítl aplikovat ustanovení zpřísňující tresty za nouzového stavu, když posuzoval odvolání v případu drobných krádeží. Podle názoru senátu totiž krádeže spáchané v době nouzového stavu nejsou výrazně společensky škodlivější než krádeže spáchané před jeho vyhlášením. Dá se tak očekávat, že i toto rozhodnutí se nesetkalo na NS se zcela jednoznačným pochopením.
Petr Dimun
