Masivní kompenzační mechanismus pro uhelný sektor není správné řešení. V socioekonomickém tržním prostředí nenajdete žádné jiné odvětví, kterému by dal stát záruku přežití na dalších osmnáct let, říká v rozhovoru pro EURACTIV.cz německý europoslanec Michael Bloss (Zelení/EFA).
Česká uhelná komise tento týden rozhoduje o konci uhlí v ČR. Německo má již rozhodnuto, uhelné elektrárny budou moci fungovat do roku 2038. S odstavováním uhelných elektráren má pomoci kompenzační mechanismus, můžete přiblížit, jak to bude fungovat?
My vlastně zatím nevíme, jak přesně bude mechanismus fungovat. Jedná se o smlouvy mezi uhelnými společnostmi a vládou, které podléhají ochraně soukromí. Je pro nás tedy těžké pochopit, jak mechanismus bude reálně pracovat. Navíc do toho vstupuje Evropská komise, která musí kompenzace pro uhelné elektrárny schválit. V případě černouhelných elektráren se budou společnosti ucházet o kompenzace v aukcích, tento systém již Komise posvětila. V případě hnědouhelných elektráren to ale bude složitější a Komise se k tomu zatím nevyjádřila. Zatím tedy víme jen to, že kompenzace budou hodně drahé.
ČR vytvořila svou uhelnou komisi po vzoru německé. Jaké ponaučení by si podle Vás měla česká uhelná komise vzít od své německé předchůdkyně?
Masivní kompenzační mechanismus pro uhelný sektor není správné řešení.
Zaprvé, v socioekonomickém tržním prostředí nenajdete žádné jiné odvětví, kterému by dal stát záruku přežití na dalších osmnáct let. O tom, zda se firmy udrží, či nikoli, by měl rozhodovat trh a konkurence. Sám trh by přitom dokázal odstavit uhelnou energii již do roku 2027, to znamená o deset let dříve, než s tím počítá německá legislativa. Pokud bychom to nechali vyřešit trh, bylo by to také ekonomicky výhodnější. Cena obnovitelných zdrojů energie rychle klesá, čisté zdroje tak mohou uhlí vyšachovat ze hry rychleji a levněji.
Zadruhé, když se zaměříme přímo na roli uhelné komise, tak ponaučení zní – respektujte doporučení, která komise vytvoří. Samotné rozhodnutí komise je kompromisním výsledkem vyjednávání mezi uhelnými společnostmi, odbory, vědci a dalšími skupinami. Naše vláda se ale rozhodla jím neřídit, čímž celý ten proces podkopala.
Jak konkrétně se německá vláda vzdálila od doporučení uhelné komise?
Uhelná komise například doporučila vyřadit některé hnědouhelné elektrárny na východě země dříve. Vláda to ale změnila. Nakonec skončí dříve černouhelné elektrárny v západních a jižních státech, a to jen proto, aby mohly hnědouhelné elektrárny dodávat elektřinu do sítě po delší dobu. Způsobuje to problémy a rozpory mezi vládami jednotlivých spolkových zemí, a je to špatné i s ohledem na snižování emisí. Hnědouhelné elektrárny totiž produkují více uhlíku než černouhelné.
Evropská energetika se propojuje, musíme s tím počítat
Vraťme se ještě zpátky k rozhodnutí Evropské komise, že kompenzační mechanismus pro černouhelné elektrárny je v pořádku. Vy s tímto rozhodnutím souhlasíte?
Mechanismus nás bude stát spoustu peněz, na druhou stranu by měl vést k efektivnějšímu odstavování uhelných elektráren, což je dobré. Mnohem zajímavější bude rozhodnutí týkající se hnědouhelných elektráren. Přislíbené garance od vlády vážně narušují trh a jsem opravdu zvědavý, jak to Evropská komise posoudí, zejména s ohledem na to, že sám trh by to vyřešil mnohem rychleji a levněji. Je to ale také politická otázka, tedy zda si Komise dovolí zasáhnout do německých záležitostí.
Vstupují tam také faktory spojené s integrací evropských energetických sítí. Německé výpočty neberou ohled na to, že se v následujících letech bude energetika v EU čím dál více propojovat. Týká se to také zajišťování energetické bezpečnosti Německa či České republiky. Naše výpočty týkající se energetického zabezpečení občanů musí počítat s tím, že evropská energetika se propojuje.
Budeme mít také vyšší ceny za uhlík. Cena emisních povolenek s vyššími klimatickými ambicemi EU poroste, s tím musíme také počítat. Povolenka už stojí skoro 30 eur a bude stát ještě více. Až bude povolenka stát 50 eur, uhelná energie přestane být ekonomicky udržitelná. Česká republika by to měla v diskusi o ukončování těžby uhlí určitě zohlednit.
Co dalšího byste v této souvislosti ČR doporučil?
Důležitým vzkazem pro ČR je, že v Německu jsme schopni vyřadit jak uhelné elektrárny, tak i jaderné elektrárny a nahradit je ryze obnovitelnými zdroji. Nejde jen o ochranu klimatu, ale i ekonomiku. Jádro je drahé, uhlí je drahé, obnovitelné zdroje ale drahé nejsou. Navíc, nejlevnější energie je ta, kterou vůbec nespotřebujeme. Musíme tedy myslet i na posilování energetické účinnosti. V České republice je obrovský potenciál zejména v budovách, jejich renovace mohou přinést rozsáhlé úspory energií, navíc je lze vybavit vlastní solární elektrárnou. Německý region Bádensko-Württembersko, ze kterého pocházím, například přijal pravidlo, podle nějž musí mít každá nová komerční budova solární panely na střeše. Už nyní nám to pomáhá a stejné pravidlo by se mohlo zavést i při renovaci již postavených budov, a to nejen komerčních.
Abych to shrnul, vyhněte se tomu, aby se transformace příliš prodražila kompenzacemi pro uhelné společnosti. Mluvíme tady o penězích daňových poplatníků. Uhelné elektrárny a zejména jejich majitelé jsou již nyní hodně bohatí. Dále, využijte příležitosti, které nyní máte. Využijte peníze z Evropské unie na rozvoj obnovitelných zdrojů a renovace budov.
Stačí podle Vás obnovitelné zdroje k pokrytí poptávky?
V současné době více energie vyvážíme, než dovážíme, a je to mimochodem zejména uhelná energie. Pokud investujeme do obnovitelných zdrojů, můžeme tím vyvážit uzavření uhelných elektráren. Musíme ale myslet na to, že v následujících letech budeme potřebovat čím dál více čisté elektřiny. Roste totiž počet elektromobilů a elektřinou vytápěných budov. Pokud nyní budeme více investovat do obnovitelných zdrojů energie, v budoucnu se nám to určitě vyplatí. Velice tedy záleží na tom, jaká politická rozhodnutí právě teď činíme.
Jak už jsem říkal, Německo může uhlí nahradit obnovitelnými zdroji. Určitě bych se ale nebránil myšlenkou dovozu čisté energie vyrobené ze zeleného vodíku. Nizozemsko a Dánsko budou po roce 2030 produkovat hodně zeleného vodíku, který nám může výrazně pomoci s dekarbonizací průmyslu.
I s koncem uhlí a jádra budeme schopni pokrýt potřebu obnovitelnými zdroji, musíme ale jednat teď a investovat právě do čistých zdrojů.
Lidé v České republice se ale obávají, že obnovitelné zdroje naši poptávku po energii nikdy nemohou pokrýt. Problematická je tu i myšlenka dovozu energie ze zahraničí.
Češi mají podnikatelské myšlení a rádi se spoléhají sami na sebe. To je skvělé. Vláda by jim proto měla umožnit, aby si sami vyráběli také energii. Evropská legislativa nově přichází s tím, že lidé by měli mít právo spotřebovávat energii, kterou oni sami vyrobí, třeba s využitím solárního panelu na své střeše. Češi by se této myšleny mohli chytit.
Klima se nesmí stát rukojmím debat o rozpočtu
Příští týden jedná Evropská rada o novém cíli pro rok 2030, uvažuje se o snížení emisí o 55 procent oproti roku 1990. Jak důležité je podle Vás toto rozhodnutí?
Lídři EU udávají směr, rozhodnutí ale bude přijato na jiné úrovni. Emisní cíle jsou předmětem vyjednávání mezi Evropským parlamentem a členskými státy, respektive ministry životního prostředí. Klima se však nesmí v žádném případě stát rukojmím v současných diskusích o novém evropském rozpočtu.
Česká republika byla k ambiciózním cílům dosud skeptická. Nyní jsme ochotni 55procentní snížení emisí schválit, ale požadujeme, aby byl cíl kolektivní. Je to podle Vás správná cesta?
Každý členský stát by měl dosáhnout klimatických cílů sám za sebe. Musíme dát národnímu průmyslu jasně vědět, do kdy a jak moc musí emise zredukovat, aby věděl, jaké investice musí podniknout a jak mu s nimi stát pomůže.
ČR si také stěžuje na to, že nejsou k dispozici jasná čísla, která by uváděla dopad ambiciózních cílů na jednotlivé země a průmysly. Je podle Vás moudré, aby se EU zavazovala k přísnějším cílům bez toho, aby znala důsledky těchto rozhodnutí?
Evropská komise již dopadové studie zveřejnila a jasně z nich vyplývá, že je to ekonomicky i technicky možné. Za druhé, pokud se podíváme na ekonomiku, vidíme, že celý svět se mění a čím dál více států usiluje o neutralitu. Neměli bychom se tedy snažit o neustále odsouvání klimatických ambicí na později, protože pak začneme v boji s globální konkurencí prohrávat. Naopak, musíme být lídrem.
Náklady spojené se změnami klimatu jsou navíc velmi vysoké – ať už jde o dopady na lidské zdraví nebo třeba na škody způsobené suchem a následnými povodněmi. Můžete se tedy jako ČR snažit odsouvat klimatické cíle, pak se ale stanete těmi, co jsou pozadu, a tedy i těmi, co prohrávají.