Nová alba, o kterých ještě uslyšíte – prosinec 2020

Tureckou rockovou zpěvačku, producentku a módní designerku Gaye Su Akyol sledujeme v tomto pořadu od samého začátku a velmi pozorně. Patří k mladé generaci hudebníků, která nabývající síle cenzury a stavu demokratické nouze dnešního Erdoğanova sultanátu čelí zdánlivým útěkem do minulosti. Anatolský psychedelický rock 70. let totiž přenesla do současnosti a v moderní verzi proměnila v ostře nabitou hudební zbraň. Čekání na další album nám zkrátila EP Yort Savul: İsyan Manifestosu !. Představila se na něm poprvé i jako autorka všech tří skladeb a netřeba dlouho pátrat po tom, ke komu směřují verše: „Poslouchej, drahý, tohle je dárek ode mě pro tebe. To, co slyšíš, je hlas vzpoury.“

Letí to. Z holky s culíkama, která před šestnácti lety neobyčejným hlasem zjemňovala kruté lidové balady, je dnes dospělá žena a z elektro-akustické kapely připomínající od začátku všechno, jen ne soundtrack k pohádkám na dobrou noc, instituce nejhlubší severské temnoty.

Emma Härdelin a Garmarna reprezentovali od 90. let průkopnický švédský folkrock. Se skupinami Hedningarna, Den Fule nebo Urban Turban dávali pocítit, co si představit pod děsivým, do morku kosti zalézajícím zvukem severu Evropy, nezbaveného potřeby vzývat pohanské bohy. Z této společnosti Garmarna dost vyčnívala výraznou melodičností a nápady: na albu Hildegarda von Bingen 2001 třeba v roce 2001 nečekaně přehrála chorály středověké abatyše a dost tím uhnula ze svého hudebního směru. Pak si Garmarna dala dlouhou tvůrčí pauzu, jen výjimečně přerušenou koncerty a před čtyřmi lety elektro-popovým albem 6, sledující v textech vrcholící uprchlickou krizi.

Na novince Förbundet se však vrátili k tématů smrti, zármutku a temným baladám. „Prostě jsme těm krutým lidovým příběhům nedokázali odolat a tomu odpovídá i zvuk,“ řekl k tomu houslista a hráč na niněru Stefan Brisland-Ferner.

Nelekejme se, že Garmarnu najdeme v katalogu francouzského labelu Season of Mist, orientovaného na extrémně tvrdou metalovou hudbu, protože naši pozornost si stále udržuje nápaditou schopností kombinovat akustické nástroje s elektronikou a duněním bubnů, a na rovinu si řekněme, že pokud všemu tomu strašení vládne hlas Emmy, nemá v tomhle ohledu Garmarna konkurenci.

Je smutné, že doba hudebníkům nahazuje témata rychlostí automatu na tenisové míčky, že je ani tak zkušení matadoři, jakými jsou londýnští radikálové Asian Dub Foundation, nestačí pokrývat. Ohledně Brexitu to na novém albu Access Denied namísto Borise Johnsona proto schytala politická důchodkyně Theresa May. Zaslouženě: svým projevem ohledně světoobčanství, zahrnující frázi „a citizen of nowhere“, vztaženou na lidi nikam nepatřící, si v britském tisku dokonce vysloužila přirovnání k Adolfu Hitlerovi. „Pokud jste občany odnikud a nebojíte se, zvedněte ruku,“ žádají Asian Dub Foundation v natlakované skladbě Stealing The Future a myslí na milióny přistěhovalců nejrůznějších národností, žijící ve Velké Británii, ale i na ty, co při hledání své budoucnosti museli opustit své domovy.

Nekompromisně tvrdým mixem rocku, elektroniky, punku, hip hopu, dubu, bhangry a naštvaných militantních textů kapela pořád připomíná věčně hladovou šelmu jdoucí po své kořisti ve dne i v noci. Divoký taneční mejdan se u Asian Dub Foundation nevylučuje s ostrým odsudkem rasismu, nacionalismu, Brexitu a zpochybňovačů klimatických změn. Do elektronické skladby Youth Quake Pt 1 třeba vložili část projevu mladé aktivistky Grety Thunberg, přednesený na půdě OSN. Strhující Human 47 dotáhli do tanečního šílenství palestinští 47 Soul a v Frontline Santiago s nimi hostuje chilská raperka Ana Tijoux, jedna z nejdůležitějších protestních mluvčích Latinské Ameriky.

Jde u švédsko-tureckého saxofonisty Ilhana Ersahiniho s kapelou Istanbul Sessions ještě pořád o jazz? Záleží na tom, kdo se ptá. Respektive takhle: poslechněte si nové album Bir Zamanlar Şimdi a odpovíte si sami.

Narodil se ve Švédsku, za otce má Turka, žije v New Yorku a oženil se s Brazilkou. Vystudoval Berklee College of Music, učil se od jazzových hvězd a také s nimi hrával. V roce 1998 založil s Norah Jones trip hopové trio Wax Poetic a jazz začal se založením newyorského klubu Nuble a stejnojmeného labelu postupně vnímat jako východisko k daleko eklektičtější elektro-rockové hudbě. Mezi všemi kapelami, které vede a s nimiž natočil nespočet alb, se vyjímá Istanbul Sessions. V turecké metropoli se před jedenácti lety spojil s tamní hráčskou elitou - baskytarista Alp Ersonmez, hrající nanástroj jako by to byla kytara, bubeník Turgut Bekoglu a perkusista Izzet Kizil – a od té doby nepřestává šokovat dynamickým hlasitým zvukem, na který se opravdu jen těžko vztahují běžná jazzová měřítka.

V čem se Istanbul Sessions od jiných Ersahiniho projektů lliší? Rytmy, rytmy a zase rytmy. Tím že vycházejícími z dervišských rituálů, tak nejčastěji tranzovními. Navíc, všechno co od čtveřice posloucháme, vychází od ní. Žádné klávesy, jen efektové krabičky a hráčské umění světové úrovně.