Objevili se nedlouho poté, co Gaiman zjistil, že farma na konci ulice je zmíněna v Knize posledního soudu. Chlapec usoudil, že na farmě musejí žít lidé, a tak si vymyslel celé generace Hempstockových. Různí členové rodiny se pak v průběhu let objevili v další Gaimanově tvorbě – Daisy Hempstocková se objevila v Hvězdném prachu a Liza Hempstocková v Knize hřbitova. V Oceánu se pro změnu s vypravěčem skamarádí Lettie Hempstocková, a když do jeho vesnice vtrhnou temná kouzla, snaží se chlapce chránit.

Další podrobnosti kolem knihy Oceán, na konci cesty sdělil Gaiman při autorském čtení roku 2013 v sále Symphony Space v New Yorku:

Gaiman prohlásil, že psaní téhle knihy probíhalo hodně jinak než obvykle – zatímco za normálních okolností si práci plánuje, tohle bylo něco jiného.

„Začal jsem to psát pro Amandu [hudebnici Amandu Palmerovou, která je za Gaimana provdaná od roku 2011]. Řekl jsem vydavateli, že se chystá novela, nicméně když jsem na konci spočítal slova, zjistil jsem, že jsem omylem napsal román! […] To nebylo v plánu. Pořád mě něco překvapovalo. Nejde o to si věci vymýšlet, jde o to proniknout do toho, co se skutečně stalo. E. L. Doctorow prohlásil, že psaní románu je jako jízda potmě z New Yorku do Los Angeles, přičemž člověk dohlédne jen tam, kam dosvítí čelní světla. Tahle kniha byla skutečně jízda. Hustou mlhou. V noci.“ [Gaiman kroutí hlavou] „S jedním rozbitým světlem.“

Na otázku, jestli si Gaiman uvědomuje, že napsal o pravdu dobrou knihu, odpovídá: 

„Vím… že se lidem líbí. V souvislosti s Oceánem narážím na úžasné recenze, protože každý ke knize přistupuje různě. Jeden z recenzentů se ani nezmínil o ději, jen o tom, jaké měl při čtení pocity. Kniha v lidech vyvolává fascinující reakce – rozpláče je a vybaví se jim zapomenuté věci z dětství.“

Další otázka: Pracoval jste při práci na Oceánu se svými vlastními vzpomínkami na dětství?

„Když jsem psal, jako bych tam byl. V knize je scéna, v níž náš hrdina sleze po okapu, aby uprchl. Mluvil jsem se sestrou a ona řekla ‚A víš, že máme fotku, jak po tom okapu šplháš ty?‘ A ta fotka je teď na zadní obálce knihy!“

Gaiman mluvil i o tom, jak jsou při utváření fiktivního světa důležité vzpomínky na jídlo a pachy.

„Měl jsme dvě židovské babičky s dvěma různými recepty na kuřecí vývar. Chodíval jsem za nimi do kuchyně a cítil jsem tam, že se něco připravuje jenom pro mě a že jsem milován. Děti se dokáží těšit z drobných věcí, viz ‚Mrzí mě, že ti tvůj nejlepší kamarád ze školy řekl, že smrdíš… nedáš si zmrzlinu?‘ A dítě jde a dá si zmrzlinu a je dobře. V určitém momentě dospělosti člověk překročí čáru… ‚Mrzí mě, že se potýkáš s erektilní dysfunkcí – dáme si zmrzlinu?‘ – to už moc nefunguje. Takže je to celé hodně temné a nebezpečné [v Oceánu], ale jídlo je skvělé.“

V jednu chvíli přišla na řadu kartička s dotazem, na níž stálo: „Čerpáš inspiraci od svých dětí? Podepsána Maddie Gaimanová, hi hi.“ Gaiman odpověděl, že Maddie byla inspirací pro Crazy Hair, zatímco syn Mike přišel s nápadem na The Day I Swapped my Dad for Two Goldfish, když ho poslali spát a dvouletý Mike odpověděl: „Kéž bych neměl tátu! Kéž bych měl… (malý Michael Gaiman stojí se zaťatými pěstičkami a přemýšlí) … zlatou rybku!“ Na což starší Gaiman odpověděl: „To je geniální!“

pro OKO  z textu na sci-fi stránce tor.com přeložila Anna Vrbová